O odlišnostech v přístupu k vědecké práci v Kanadě, o sdílení poznatků a možnostech financování výzkumu v Evropské unii až po přezůvky v českých domácnostech jsme hovořili s Lisou Melymuk z brněnského RECETOXu, kde se zabývá dopadem chemického znečištění na člověka a jeho politickými konsekvencemi.
Z Toronta až do Brna
Začněme nejdřív vaším krátkým představením a tím, jak jste se vlastně ocitla v Brně.
Pocházím z Kanady, na Univerzitě v Torontu jsem absolvovala doktorské studium zaměřené na výzkum znečištění vody a ovzduší v urbánních oblastech. A protože už tenkrát jsem se netajila tím, že bych ráda v další práci pokračovala v Evropě, moje tehdejší vedoucí mi řekla: ‚Dobrá, tak to bychom ti měli k obhajobě disertace pozvat externího zkoušejícího z Evropy.‘ Tou pozvanou byla Jana Klánová (ředitelka centra RECETOX, pozn. redakce) a já si vzpomínám, jak se půl hodiny po obhajobě na mě obrátí a řekne: ‚Takže vy byste ráda na postdoktorát do České republiky?‘ Načež jsem odpověděla ano, aniž bych pořádně věděla, kam to vlastně pojedu (směje se). A jelikož kolem Toronta je poměrně rozvinutý environmentálně chemický výzkum, který ale funguje také jako svého druhu uzavřená bublina, řekla jsem si, proč ne, poznám, jak to chodí jinde, a ostatně bude to jen na rok a půl. A tak jsem se po několika měsících s vyřízeným vízem ocitla v Brně na postdoktorské pozici.
Jak je to vlastně dlouho?
Téměř před deseti lety, v roce 2012.
To máte s českým výzkumným prostředím bohaté zkušenosti. Než se k němu dostaneme, pojďme si něco říct o vašich současných výzkumných zájmech.
Ty se v prvé řadě točí kolem snahy pochopit dopad znečištění na člověka, a to z několika různých pohledů. V zásadě mapujeme vazbu chemického prostředí na související politická opatření. To třeba znamená, nakolik přijaté zákony ovlivňují náš pohled na chemické látky a obráceně – například pokud zavedeme restrikce na určité produkty, může to mít velký vliv na to, se kterými látkami se pak běžně dostaneme do styku. Kromě toho se zabývám tím, z čeho se skládají výrobky v prodeji, jak a odkud tyto informace získat, jestli také podléhají regulaci atp. Také se poměrně dost věnuji znečištění ve vnitřních prostorách, kde lidé tráví až 90 % svého času a které bývají plné syntetických materiálů a elektroniky, jež typicky obsahují velké množství chemických aditiv.
Když se vrátíme o deset let zpátky, co všechno jste tehdy o České republice věděla?
Nejspíš nic, Brno jsem si musela vyhledat na mapě. Oslovila jsem pár lidí v Torontu, kteří Brno navštívili, a ti mi řekli, jak je to tam pěkné. Jinak jsem vlastně nic konkrétního neočekávala, věděla jsem jen to, že mě čeká velká životní změna.
Jaké byly první týdny po příjezdu? A jak jste vnímala přechod a usazování v neznámém prostředí?
Ze začátku to bylo náročné. V Torontu jsem byla zvyklá na klasický akademický formát s jedním vedoucím výzkumu, vedoucím katedry, několika doktorandy v malých výzkumných týmech o pěti až patnácti lidech. Zato když jsem přišla do RECETOXu, chvíli mi trvalo, než jsem se vůbec zorientovala v těch několika patrech, kde tehdy pracovalo něco kolem stovky lidí – dnes už to bude o dost více; natož, než jsem přišla na to, jak to tam funguje, kdo co dělá, na koho se obrátit, a na koho se naopak neobracet… To vše si vyžádalo poměrně razantní změnu v přístupu.
Jako Ph.D. student jsem byla zvyklá na to, že za každou část projektu nesu odpovědnost – od pořizování vzorků, analýz, zajištění nástrojů, mapování v GISu apod. Osobně jsem za tuto zkušenost ráda, nicméně v RECETOXu má každá oblast svého specialistu, se kterým se můžu domluvit na spolupráci, a o to více se soustředit na vlastní výzkum.
Máte přehled o tom, jak zkušenosti s příchodem do ČR dnes vnímají vaši noví zahraniční kolegové?
Řekla bych, že každý naráží na trochu jiné věci. Třeba jedna mladší výzkumnice z mé skupiny, která pochází z Jihoafrické republiky, byla zpočátku konsternovaná z toho, že lidé v Brně klidně nechají auto zaparkované na ulici a že si vykračují domů pěšky, sami a po setmění.
Ale jsou tu i překážky, například logistické. Co vím od mladších kolegů, zvlášť těch ze vzdálenějších zemí, není úplně snadné zajistit si v Brně vhodné bydlení na dálku. Z čeho mám naopak radost, je to, že se byrokratické překážky s vízem a povolením k pobytu od doby, kdy jsem přijela já, podle všeho výrazně zmenšily.
Balancování na plošině pro kočárky
Jak vnímáte Brno jako město pro život, třeba v porovnání s Torontem?
Když pominu to, co obě města zjevně spojuje – například kultura hokeje a piva, musím říct, že Brno je skvělé místo pro rodinu s dětmi. Naše rodina je tu velmi spokojená.
Co vás přimělo k rozhodnutí vychovávat děti v České republice?
Manžel je Čech, bydlíme v domě, ve kterém jeho rodina žije po šest generací, což v Kanadě nebývá právě zvykem. A pak tu oba pracujeme, takže prakticky vzato dávalo smysl tady zakořenit.
Narozdíl od velkých měst, jako je Toronto, vás Brno nezahltí. Je tak akorát velké na to, aby v něm člověk našel vyžití, je tu dobře vyvážené prostředí, klid a nezávislost. O veřejné dopravě nemluvě: teprve při návštěvě Toronta s dětmi mi došlo, jak nesamozřejmé jsou plošiny pro kočárky. Brno je zkrátka skvělé místo pro děti i pro rodiče, kteří tu nemusí své děti tolik kontrolovat. Pětileté dítě by v Kanadě mnohem spíše denně pilovalo čtení, kdežto tady zažije mnohem více svobody a sociálních interakcí.
Má to také vliv na rovnováhu mezi vaším pracovním a osobním životem?
Musím říct, že máme s manželem velké štěstí. Ne že by to v Kanadě nebylo možné, nicméně jsme tady mohli využít výhod sociálního systému, kdy s manželem sdílíme rodičovskou dovolenou, a toho že mi RECETOX vychází vstříc. U obou dětí jsem si nejprve vzala sedmi až osmi měsíční dovolenou, načež jsem se vrátila na dva dny v týdnu a mohla se tak plynule vrátit ke svému výzkumu.
Úvod do české výzkumné kultury
V čem vidíte rozdíl mezi tím, jak se dělá věda v Kanadě a v České republice?
První, co mě napadne, jsou velké evropské projekty. Může v nich figurovat patnáct nebo klidně dvacet sedm zemí. Jistě, někdy je to složité ukočírovat, ale nespornou výhodou jsou rozmanitější možnosti financování a mezinárodní rozměr spolupráce. Zřetelněji v nich vystupuje, jak na sebe výzkumné aktivity navazují: nejdřív přijdete s vlastním projektem, přitom se spojíte s dalšími pracovišti a později založíte konsorcium pro další výzvy. Kanadský výzkum je z valné většiny financován vládou, bilaterálních kolaborací nebo ze specifických univerzitních fondů. Kdybych zůstala v Kanadě, pravděpodobně bych dělala podobně zaměřený výzkum, ale v mnohem užším měřítku. To může mít své výhody, ale pro můj výzkum je přínosnější celoevropský formát – vidět, jak se všechny dílčí aspekty skládají dohromady.
Když zaostříme na české vědecké prostředí, jak by se mohlo zlepšit ve vztahu k nově příchozím pracovníkům?
Smysluplné by bylo přehledně objasnit fungování a strukturu celého systému. Vezměte si český habilitační proces, který je atypický už jen tím, že v něm ze svého titulu člověk nezíská zaměstnání. Ostatně, dlouhodobá kariérní perspektiva je podle mě jednou z těch věcí, která má vliv na rozhodnutí mladších výzkumníků v tom, jestli tady budou chtít zůstat po delší dobu. Užitečné by bylo také vědět, jaké jsou možnosti financování výzkumu: že tady existují GA ČR, TA ČR, AZV ČR a co všechno nabízejí.
A co kulturní rozdíly – promítají se do vašeho života? Co vás zaskočilo?
Rozhodně je to jazyk, ačkoli mám výhodu, že pracuji v mezinárodním prostředí a nemusím se ho tolik učit. Ale když vyzvedávám děti ze „školka“, tak se česky domluvím. Jinak kromě jazyka? Přezůvky! (směje se) Ty mi daly dost zabrat – než jsem se je naučila používat, zejména při návštěvách u prarodičů.
Také se mi zdá, že se v Česku lidé drží blíže domova. To v severní Americe se studenti takřka třesou na to, až vyjedou na zahraniční univerzitu. Lidé jsou tam zvyklí a ochotní cestovat i na větší vzdálenosti, ať už kvůli studiu, nebo za prací
Je nějaký rys české kultury, který si dnes užíváte?
Líbí se mi obědové přestávky, při kterých se lidé setkávají místo toho, aby o samotě ukusovali sendvič a jablko u svého pracovního stolu. Ze začátku mého působení v Česku jsem s tím trochu bojovala, jelikož jsem byla z domova naučená být co nejproduktivnější po celý den. Pak mi došlo, že je v pořádku dát si během pracovního dne pauzu a chvíli se bavit s lidmi.
Evropská chemie na prahu velké pozitivní změny
Vraťme se ještě k vašim projektům. Do jakých evropských projektů jste v současné době zapojená?
Aktuálně mám co dočinění se třemi velkými evropskými projekty. Jednak je to dobíhající projekt v rámci HBM4EU (European Human Biomonitoring Initiative), díky němuž jsem měla příležitost vstoupit do výzkumných diskusí se zajímavými lidmi, které bych jinak nepoznala. Dále jsem součástí týmu, který bude od podzimu řešit projekt z programu Horizont Evropa na téma ovzduší ve vnitřních prostorách, do kterého se zapojí celkem dvanáct zemí. Konečně je přede mnou projekt v rámci partnerství PARC, ve kterém půjde o hodnocení environmentálních a zdravotních rizik různých skupin chemických látek.
Jakou nejcennější lekci jste si z evropských projektů dosud odnesla?
Asi bych uvedla to, jak je zcela zásadní zajistit, aby vědecké výsledky měly šanci promítnout se do politických rozhodnutí. Ačkoli v mém oboru proběhla řada skvělých výzkumů, které jsou pro politiku bezprostředně relevantní, často se jim nepodařilo o tom nikoho přesvědčit. Což bylo jedním z témat zmíněného projektu v rámci HBM4EU, který mě osobně donutil přemýšlet nad tím, jak vědecké koncepty ovlivňují politické rozhodování.
Jak se podle vás aktuální zkoumání dopadů nejrůznějších chemických látek na člověka promítne do evropské politiky?
Mám takový pocit, že se Evropě otevřela příležitosti dosáhnout něčeho opravdu přelomového a pozitivního. Z perspektivy výzkumu působení chemických produktů na děti už myslím panuje velká shoda na tom, jaké skupiny produktů jsou hrozbou, jakou mohou mít vazbu na neurologický vývoj dětí, rozvoj poruch pozornosti jako ADHD apod. Za posledních pár let se přitom ukázalo, že samotný úzkoprofilový výzkum a dílčí případové studie samy o sobě reálně nic nezmění. Teď nastupuje nová evropská chemická politika, ve které se tyto dílčí prvky konečně začínají skládat dohromady.
Děkujeme za rozhovor!
Autor: Vědavýzkum.cz (JT, MP)
Lisa Melymuk je vedoucí skupiny v centru RECETOX Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Její výzkumná skupina se zabývá chemickými polutanty a cestami, jak se tyto polutanty dostávají do lidského těla. Lidé tráví většinu svého času ve vnitřním prostředí, proto se Dr. Melymuk zabývá především toxickými látkami ve vnitřním prostředí, jejich zdroji a expozičními cestami. Věnuje se samotné toxicitě chemických látek, jejich koncentracemi nejen v prostředí, ale i v matricích důležitých pro lidskou expozici (např. domácí prach). Zkombinováním těchto informací určuje nejvýznamnější toxické látky působící na lidské zdraví.
Přečtěte si také další díly z naší série rozhovorů se zahraničními vědci a vědkyněmi, kteří působí v Česku. O svých zkušenostech s řízením české akademické instituice v rozhovoru pro Vědavýzkum.cz hovořil Patrick Van Damme, děkan Fakulty tropického zemědělství ČZU v Praze. O odjezdu z Ukrajiny do Čech povídal zase Volodymyr Volkovskyi. Lingvista George Saad zase v rozhovoru pro Vědavýzkum,cz upozornil na to, jaký je v Česku potenciál. Bioetička Teresa Baron zase mluvila o svých česko-britských kořenech. Antropolog Rune Steenberg zase upozornil na to, že rigidita českého systému komplikuje příchod zahraničních vědců.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
