George Saad působí na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci od roku 2021. Jeho specializací jsou totiž indonéské jazyky a zdejší pracoviště má pro tuto oblast unikátní zázemí. V Olomouci působí také v rámci projektu Sinofon, který zkoumá politologické, ekonomické, jazykové a sociologické dopady sinofonního příhraničí. Vědecký tým projektu realizuje interdisciplinární výzkum v oblastech, jako je Čína, Indonésie, Vietnam, Taiwan, Sibiř, Mongolsko, Uzbekistán nebo Vietnam. Pro portál Vědavýzkum.cz popsal svoje zkušenosti s příchodem do Čech a výukou i výzkumem v Olomouci.
Jaká byla vaše dosavadní profesní dráha? A jakým způsobem vás zavedla právě do České republiky?
Vystudoval jsem antropologii a lingvistiku v Utrechtu, v Nijmegenu a Leidenu, kde jsem také získal doktorát. Vždycky mě zajímaly jazyky – sám jsem totiž vyrostl v trilinguálním prostředí – mezi řečtinou, libanonskou arabštinou a angličtinou. Od dětství jsem tak mohl vnímat, jak se různé jazyky liší a jak je vlastně možné být někým úplně jiným v odlišném jazyce. To ostatně ukazují i různé studie vývoje lidské mysli. Už jako dítě mě také fascinoval fenomén cizích akcentů, které jsem se snažil napodobovat.
Poprvé jsem zažil terénní výzkum už během svého bakalářského studia, kdy jsem pobýval s masajskými rodinami ve východní Africe. Tam jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je být vystaven celé šíři jazykových a kulturních rozdílů. V dalších letech jsem se věnoval hlavně amazonským jazykům a v Amazonii jsem také dělal výzkum. To byl úplně splněný sen! Své 24. narozeniny jsem tak oslavil v pralese, zatímco jsme pili fermentovaný nápoj kasawa. To byla paráda!
Ve své disertaci jsem se ale zaměřil na Indonésii, specificky na jazyk jednoho kmene ve východní Indonésii. A to mě nakonec dostalo až sem, do České republiky. Jediný další odborník, který se tímto jazykem zabývá, je totiž právě z Čech – František Kratochvíl z Univerzity Palackého v Olomouci. Oba jsme studovali v Nizozemsku na téže univerzitě a měli jsme i stejného vedoucího disertace. Když jsem tedy dokončil doktorát a dostal jsem nabídku přijít na Palackého univerzitu, kde František Kratochvíl vede katedru asijských studií, neváhal jsem.
Čemu se věnujete v rámci svého současného výzkumu?
Mým hlavním projektem je aktuálně dokumentování původních kmenových jazyků v Indonésii. Mapuji také, do jaké míry a jakým způsobem jsou ohrožené vymřením. Snažím se zdokumentovat jejich historii za posledních 50 let, a pokud jsou mluvčí těchto jazyků ochotní ke spolupráci, tak jim také pomoci úplnému zmizení jazyka zabránit. To je samozřejmě velmi citlivé téma, které je založené na dlouhodobém kontaktu a postupném budování důvěry. Na vědecké úrovni mě především zajímají jazykové změny v těchto domorodých komunitách v posledních několika dekádách.
Kolem České republiky možná stále existuje jisté stigma postsovětských zemí. Měl jste v tomto ohledu nějaké obavy?
V Nizozemsku existuje určitá skupina lidí, kteří mají možná dojem, že je Česká republika jako „východoevropská“ země silně ovlivněna Ruskem a jeho kulturou. Já jsem ale Česko navštívil jako turista už před 12 lety a zjistil jsem si o této zemí také spoustu informací. Věděl jsem proto, že zde můžu očekávat unikátní směs východních a západních vlivů.
Když za mnou jezdí přátelé a kamarádi ze zahraničí, vždycky se jim proto snažím jasně vysvětlit, že vnímat Českou republikou prostřednictvím optiky bývalého státu východního bloku je velice zavádějící. Česká historie je po celá staletí spjatá s německy mluvícími zeměmi, a nikoliv s Ruskem – to je vlastně otázka jenom druhé poloviny 20. století. Když jsem dorazil do Česka, zjistil jsem, že jsem se ocitl ve velmi otevřeném, liberálním a přátelském prostředí. Kam – jak jsem zjistil – se výborně hodím.
V jakém smyslu?
Je to hodně otázka mentality a kulturních zvyklostí. Nizozemská mentalita je hodně založena na pravidlech. Když jsem proto ze Středomoří odjel do Nizozemska, byl to velký šok. Česká republika je v tomhle směru někde uprostřed – Češi jsou flexibilní, nejsou tak organizovaní a posedlí pravidly jako Nizozemci nebo Němci, ale zároveň zde všechno spolehlivě funguje.
Jaké bylo stěhování do České republiky? Pomohla vám v tomto směru katedra nebo univerzita?
Do České republiky jsem přišel v únoru 2021. Vedoucí katedry, František Kratochvíl, mi s přesunem hodně pomohl a stejně tak i moji kolegové z fakulty. Přesun byl poměrně obtížný i proto, že se odehrával během pandemie Covid-19. Problém bylo i to, že hodně lidí v Olomouci nemluví anglicky. V Praze to není problém, ale v Olomouci je to pro cizince těžké. Navíc jsem se stěhoval během covidových opatření, takže první dva měsíce byly opravdu náročné. Bylo prakticky nemožné navazovat nové vztahy nebo si dělat nové přátele, protože všechno bylo zavřené - včetně například obchodů s nábytkem. Bylo to obtížné období.
Jak jste na to byl s češtinou?
Přestože se česky aktivně učím, na začátku jsem se často ocitnul v situacích, kdy jsem nutně potřeboval českého překladatele. Měl jsem například problém s komunikací na finančním úřadě, kde nebylo možné se dorozumět anglicky. Tamější úředník byl tak nepříjemný, až mi moji kolegové z fakulty doporučili, abych podal stížnost. Česká byrokracie tak pro mě byla poměrně velký problém. Nejsou jasné pokyny, jak co udělat, nebo vám úředníci dají rozdílné rady. Jakýmkoliv vědcům, kteří přicházejí do ČR, bych doporučil, aby si zřídili takzvaný přechodný pobyt i daňové identifikační číslo.
Co vám pomohlo přenést se přes tyto těžké začátky a na Čechy nezanevřít?
Pořád jsem si opakoval, že každá obtížná zkušenost člověku pomáhá růst. A taky jsem začal každý den běhat! To hodně pomohlo. Musel jsem být trpělivý. Na začátku jsem se také potkal se spoustou nepříjemných reakcí ze strany druhých, když zjistili, že nemluvím česky. To bylo hodně těžké.
Nakonec jsem se ale přesto dostal a také potkal spoustou naprosto úžasných lidí. Já vždycky říkám, že na jednoho nepříjemného nezdvořilého člověka potkáme alespoň pět úžasně milých, přátelských lidí, kteří se vám vynasnaží pomoct, jak to jen jde.
Jaké jsou vaše dojmy z české univerzity? Jak ji hodnotíte jakožto pracovní prostředí ve srovnání s univerzitami na Západě?
Naše univerzita je skutečně rodinné prostředí – v tom, jak jednáme se studenty i jak mezi sebou spolupracují jednotliví kolegové na fakultě. Netýká se to jenom profesního života ale také toho osobního. Lidé se znají, navštěvují se i během víkendu s rodinami, pomáhají s praktickými záležitostmi, ať už jde o práci na zahradě nebo stěhování. To je něco, čeho si velice vážím, protože právě díky tomu je život na naší katedře vřelejší a přátelštější. Pracovní prostředí je tak podle mě opravdu výborné. Nezaznamenal jsem žádné osobní nepřátelství, pomluvy, soutěživost nebo něco takového. Možná se to děje na vyšších postech. Já ale o ničem takovém nevím.
Hlavně ale oceňuji, že je tu obrovský prostor pro inovace a nové projekty. To je možná trochu rozdílné oproti jiným fakultám na západních univerzitách, které mají letitou tradici. Zdá se mi, že například v Nizozemsku jsou trochu víc rigidní a méně pružní. Pro juniorní vědce tam tak není tolik prostoru na nějakou iniciativu. Je jasné, na jakých projektech se bude pracovat a jaký typ výzkumu se bude rozvíjet. Žádné velké změny vítané nejsou. Olomouc tak silnou tradici nemá, a proto je tu obrovská příležitost k inovacím a budování nových, kreativních projektů. Lidé chtějí vytvářet něco nového. Jsou tu samozřejmě byrokratické překážky, na druhou stranu máme obrovský prostor například pro organizování různých workshopů, můžeme spolupracovat se studenty, zvát zahraniční výzkumníky...
Jakožto antropolog máte zkušenosti se studiem kultury. Jaká jsou vaše pozorování z České republiky?
Každodenní život v jiné zemi je pokaždé určitý druh výzkumu. Musím konstatovat, že během času jsem se naučil českou povahu mít opravdu rád. Česká otevřenost, praktičnost, prozaičnost, humor a skromnost si mě opravdu získaly. Taky jsem zjistil, že Češi jsou vynikajícími znalci kultury, ať už se to týká filmů, divadla nebo hudby.
I na osobní úrovni se mi zdá docela snadné se Čechům otevřít. Osobně jsem měl v Nizozemsku pocit, že tamější perspektiva je specifická tím, že současné generace nezažily různé podoby bezpráví, útlaku nebo jiných problémů. Což je samozřejmě výborná věc! Ale zároveň to formuje mentalitu lidí a jejich názory. Já pocházím z Libanonu a v tomto směru je pro snazší si rozumět s Čechy. Češi totiž znají problémy, komunistická minulost není tak dávno a v jistém smyslu jsou tyhle zkušenosti stále živé a přítomné. Lidé zde neberou některé věci samozřejmě.
Co byste doporučil dalším zahraničním vědcům, kteří uvažují, že by přišli do Česka?
Doporučil bych, aby Čechům dali šanci. První dojmy totiž můžou být značně zavádějící! Ať se zkusí začít učit jazyk a uvidí sami. Je také důležité vědět, že Česko není nějaká post-sovětská země. Ano, pokud přichází ze západní Evropy, je samozřejmě nesmyslné očekávat, že tu bude fungovat všechno stejně jako v západní Evropě. Tak to prostě vždycky není. Je pravda, že organizace je někdy dost špatná a dokážu si představit, že pro někoho z Německa nebo Nizozemska to může být hodně nepříjemné překvapení. Když ale nemáte problém dodělávat věci někdy na poslední chvíli, občas improvizovat nebo být flexibilní, tak to zvládnete bez problémů. V tomto smyslu vás tato práce dobře připraví i na působení v některých asijských zemích, kam naši studenti často odjíždí pracovat či provádět výzkum.
Česko možná není vhodná země pro ty, kdo vyznávají perfektní pravidla a jejich včasné dodržování. Lidé jsou tu ale chytří a motivovaní. Pokud je ale člověk trochu flexibilní povahy a má rád trochu toho kreativního chaosu, pak Česká republika nabízí úžasnou příležitost. Nabízí se tu nejen výborné pracovní prostředí, sympatičtí a zdvořilí studenti, ale i spoustu profesního potenciálu. S trochou osobní iniciativy je to obrovský prostor vytvořit něco nového.
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
George Saad působí jako výzkumník v oblasti lingvistiky na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a spolupracuje také na výzkumném projektu Sinofon. Vystudoval na nizozemské Radboud University Nijmegen, kde se zabýval popisem gramatiky amazonského jazyka Shuar, kterým se hovoří v Ekvádoru. Doktorát obdržel v roce 2020 na Leiden University za výzkum papuánského jazyka Abui, kterým se hovoří na jednom z indonéských ostrovů. Poté působil i na University of Amsterdam, kde se věnoval výzkumu dalšího ohroženého papuánského jazyka Kamang.
