University of Luxembourg, jedna z nejmladších vysokých škol na světě, byla založena teprve v roce 2003. Opakovaně se ale umisťuje na předních příčkách žebříčků nově založených vysokých škol. V rámci 7. Národní konference transferu odpovídal na otázky portálu Vědavýzkum.cz Marc Lemmer, který působil jako ředitel kanceláře transferu znalostí jejího interdisciplinárního centra pro výzkum bezpečnosti (SnT).
V čem je specifické založit kancelář transferu znalostí na nově vzniklé univerzitě jako je University of Luxembourg?
Největší výzvou je pro nás určitě nízká vyspělost univerzity. Abyste mohli dělat transfer, musíte mít nejprve excelentní výzkum. Od počátku bylo budování excelence ve výzkumu hlavním úsilím univerzity – přirozeně za pomoci velkého množství veřejných prostředků. Další výzvou je pak přesvědčování samotných výzkumníků, že zhodnocení jejich vědeckých výsledků má také význam.
Spolupráci s průmyslem jsme přirozeně začali navazovat hned od počátku. Ale skutečný transfer znalostí tak, jak je dnes obvykle chápán, tedy ochrana duševního vlastnictví a jeho komercializace, vytváření spin-off společností, to je něco, co mohlo přijít až později. To bylo zhruba před čtyřmi lety.
V rámci své přednášky jste řekl, že kancelář transferu by se měla především starat o spokojenost výzkumníků. Motivujete nějak vědce k tomu, aby se o transfer znalostí aktivně zajímali?
Ano, snažíme se je motivovat především finančně. Pokud univerzita uzavře kontrakt s komerčním partnerem, určité procento z hodnoty celého projektu plyne přímo na financování dané výzkumné skupiny – bývá to tak kolem 20 % částky. A samozřejmě je to také otázka prestiže. Pokud o sobě výzkumná skupina může říci, že dlouhodobě spolupracuje například s firmou jako je Huawei, tak už to něco znamená.
Jsou podle vás zkušenosti s úspěšným transferem znalostí přenositelné i do dalších zemí? Mohly by se některými inspirovat konkrétně středoevropské a východoevropské země?
Myslím si, že zkušenosti není možné slepě kopírovat. Obecné principy jsou ale společné. V diskusi s Amandou Zeffman na této konferenci jsem si ověřil, že i v jiných zemích se řeší velmi podobné otázky. Je to například právě i ta snaha, aby se výzkumníci cítili spokojení. To je vlastně první úkol každé transferové kanceláře z pohledu výzkumníka. Ať už jde o získávání partnerů, dodatečných financí, licencování nebo zakládání společností, pokud je výzkumník spokojený, jsme spokojení i my.
Obecné principy jsou přenositelné. To, co by se mělo nebo mohlo dělat, ale do jisté míry závisí na úrovni vyspělosti dané organizace. Tím myslím nejen vysokou školu nebo její součást, jako je právě SnT, ale i celý ekosystém zahrnující výzkumná centra, firmy či politiky.
V oblasti transferu znalostí se pohybujete už celou řadu let. Jak se podle vás za tu dobu změnila?
Na jednom semináři evropské asociace ASTP jsem se dozvěděl, že dnes můžeme mluvit o takzvaném transferu technologií 3.0. Znamená to, že proces transferu technologií a znalostí se stal klíčovým pro strategické řízení organizací. Ještě před pár lety to nebylo tak úplně běžné. Jde o to, že vysoké školy jsou financovány z peněz daňových poplatníků a těch nikdy není dostatečné množství. Musejí tedy uvažovat strategicky a hledat cesty, jak tyto zdroje doplnit – jednou z nich je právě i transfer.
Jaké jsou podle vašich zkušeností největší překážky spolupráce mezi akademickým a soukromým sektorem?
Jednoznačně jazyk. Každý mluví jinou řečí. Akademik rozumí výzkumnému projektu naprosto jinak než třeba vývojář softwaru v soukromé firmě. Tam se často používají různé agilní metody (vyvíjený produkt se průběžně upravuje na základě zpětné vazby od klientů - pozn. redakce), které nejsou ve výzkumu tak běžné. Kancelář transferu má proto sloužit i jako tlumočník mezi těmito dvěma světy.
Pak je to samozřejmě také oblast financí. Univerzitní výzkum je financován z veřejných rozpočtů a politici jsou celkem ochotní peníze na vědu utrácet. Důležité je ale také umět investovat peníze v ten správný moment a na těch správných místech. Jedna věc je podpora excelentního výzkumu, bez které to nejde. Na druhou stanu ale musíte zajistit financování i v dalších fázích projektu. Jak už bylo řečeno v úvodu konference - založit spin-off společnost je poměrně jednoduché, ale postarat se o to, aby i po pěti letech byla životaschopná a ještě rostla, to už je velice obtížné. To je velká výzva nejen v Lucembursku, ale podle mě v celé Evropě.
Takže ano, je to odlišná kultura prostředí, rozdílný jazyk ale i způsob a efektivita nakládání s penězi.
Děkujeme za rozhovor!
Autor: Vědavýzkum.cz (JS)
Foto: Vladimír Šigut
Marc Lemmer
Marc Lemmer je odborníkem v oblasti strategického rozvoje, řízení inovací a podniků. Získal titul PhD v oboru chemie polymerů na Université Pierre et Marie Curie v Paříži, předtím studoval chemii na Maximilians-Universität v Mnichově. Má více než 20 let zkušeností z působení v různých manažerských pozicích v průmyslovém a veřejném výzkumu. Vybudoval rozsáhlou multisektorovou síť firem v rámci celé Evropy a spolupracuje s profesionály z inovačních hubů a sítí v Lucembursku i v zahraničí, včetně univerzit, výzkumných a technologických organizací, inkubátorů, akcelerátorů a vládních orgánů. Od července 2017 byl Marc vedoucím Technology Transfer Office ve výzkumném centru SnT na University of Luxembourg. Kromě toho provozuje i svou vlastní poradenskou firmu.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
