Martin Duda: Chci zlepšit vzájemné porozumění mezi akademickou a aplikační sférou

Martin Duda působí na pozici ředitele Centra podpory inovací při Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava, v minulých letech mj. odpovídal za rozběhnutí projektu ostravského superpočítačového centra IT4Innovations.

Jak hodnotíte dosavadní činnost Technologické agentury ČR? Myslíte si, že funguje dobře? Co by se dalo zlepšit?

Technologická agentura existuje osm let a za tu dobu se podle mého názoru jednoznačně vypracovala v respektovaný subjekt veřejné správy. Vnímám, že Technologická agentura chce být věrná svému poslání, a proto se snaží hledat nové cesty i příležitosti. Jako příklady lze uvést svým nastavením ojedinělý program Gama či připravenost administrovat norské fondy. Zároveň zde vidím větší otevřenost pro flexibilitu, než na kterou jsem zvyklý v případě správy evropských dotací.

Doposud jsem měl možnost komunikace se zástupci Technologické agentury zvenku. Z toho mála, např. z účasti na různých pracovních skupinách, jsem ale nabyl dojmu, že pracovníci agentury mají motivaci dělat věci pořádně a v týmu, což je pro mě klíčové. Člověk však samozřejmě musí nejdříve poznat organizaci zevnitř, aby si mohl udělat skutečný obrázek. Osobně vidím prostor pro zlepšení komunikace s dalšími aktéry inovačního ekosystému, a to jak s těmi sídlícími v Praze, tak s těmi z regionů, kteří se stále silněji – a často i legitimně - hlásí ke slovu.

Co vás vedlo ke kandidatuře na člena Předsednictva? Jaká byla vaše motivace a jaké máte očekávání?

Prvním důvodem je skutečnost, že mám za sebou koordinaci mnoha projektů z oblasti VaV. Mockrát jsem si říkal, proč na tyto konkrétní věci poskytovatel dotace nemyslel již při koncipování výzvy, vždyť tohle nedává smysl, tohle budeme muset vyřešit cestou „pro forma“, tady budeme muset úředníkům ukázat, že jejich interpretace může znamenat tyto negativní konsekvence atd. Přitom jsem si uvědomoval, že naštěstí pracuji pro velkou organizaci, která má přece jen více možností, jak se s projektovými problémy vypořádat. To ale neplatí například u malých podniků, které na toto kapacity rozhodně nemají.

Mou druhou motivací je víra v to, že jsme příliš malou zemí na to, abychom podporovali cokoliv, co se označí výzkumem. Rád bych přispěl ke koncentraci podpory tam, kde je potenciál vytvoření kritické masy, která se svým objemem a kvalitou stane atraktivní pro další inovační hráče minimálně na evropské úrovni. Vím, že toto přání má často i vedení veřejných výzkumných organizací, včetně vysokých škol, jejich manévrovací prostor je však mnohdy velmi limitován politickými závazky vůči své voličské základně, nezřídka včetně zástupců pracovišť s výkonem limitně se blížícím nule. Naopak dobře nastavené programy mohou podle mého názoru přispět k výběru a podpoře těch, kteří něco umějí a chtějí v tom pokračovat.

V neposlední řadě je mým přáním zlepšit vzájemné porozumění mezi akademickou a aplikační sférou. Podle mě je tady stále zbytečně vytvářená zeď mezi těmito segmenty, kdy ze strany aplikační sféry se nese kritika v duchu neschopnosti akademické sféry reagovat na potřeby firem, ze strany druhé se ozývají výhrady vůči představám zástupců firemního sektoru, dle kterých mají být akademická pracoviště servisem fungujícím na zavolání, neb přece průmysl je tím, kdo vytváří hodnoty a komu by měl výzkum sloužit. Myslím, že základním projevem tohoto lepšího porozumění je větší důraz na dlouhodobou, strategicky orientovanou spolupráci.

Myslíte si, že je podpora aplikovaného výzkumu v České republice dobře nastavená? Lze říci, že přímé dotace z veřejných prostředků stimulují soukromé výdaje firem na výzkum a vývoj?

Ze statistik lze usuzovat, že dotace stimulují soukromé výdaje do VaV. V interpretaci této informace je však zapotřebí opatrnosti. Nelze nevidět případy, kdy dotace v podstatě pouze snižují firemní náklady na experimentální vývoj, firma by do této činnosti šla s velkou pravděpodobností i bez ní. Myslím si, že tam, kde je to pro firmu jednoznačné „must have“, pak to má být primárně či spíše výhradně otázka soukromých investic, zde přece fungují tržní principy. Podporu aplikovaného výzkumu za veřejné peníze spíše vnímám v rovině výsledků „nice to have“, firmu, případně i daný sektor, mohou tyto výsledky posunout dále, avšak za podmínky naplnění určitých předpokladů, tj. zajištění jejich komercializace, což je proces netriviální a zároveň s nezanedbatelnou mírou rizika. U „must have“ je navíc z pohledu firmy také klíčová ochrana know-how, v tomto ohledu mají tyto firmy i obavu z jeho prozrazení v rámci spolupráce s jinými subjekty (konkurenty či výzkumnými organizacemi).

Zde se opírám i o dlouholeté zkušenosti svého kolegy z automobilového klastru, pana Ladislava Glogara, který v této souvislosti zmiňuje náročnost zadefinování reálných a konkrétních výzkumných úkolů, na jejichž řešení má zájem se společně podílet byť jen několik málo firem s výzkumnou organizací. Stejně tak zdůrazňuje důležitost zapojení velkých firem, které přece jen disponují většími možnostmi a zdroji pro realizaci tohoto společného výzkumu v porovnání s firmami menšími. Proto jsem i zastáncem teze, že pokud mají být účelově podporovány malé a střední firmy, je důležité, aby tato podpora byla co nejvíce napojena na potřeby a zájem velkých technologických lídrů v dané oblasti.

Technologická agentura nedávno zveřejnila harmonogram veřejných soutěží na rok 2018. Plánuje vyhlásit hned 12 soutěží – téměř dvakrát více než letos. Jaké to podle vás bude mít důsledky?

Po pravdě mám z toho trochu obavu. Práce bude určitě více než v minulých letech, ale pokud mám správné informace, pak objem finančních prostředků určený na krytí mzdových výdajů spojených s jejich administrací zůstává stejný. Jak jsem ale řekl v úvodu, věřím, že Technologická agentura má na to věci efektivně zvládnout.

Naposled byla vyhlášena první veřejná soutěž v programu na podporu společenskovědního a humanitního výzkumu ÉTA. Ukazuje se, že zájem uchazečů byl opravdu velký. Čím si to vysvětlujete?

Jsem absolventem společenských věd na Karlově univerzitě, pracovně však již více než osm let kopu za ostravskou techniku, Vysokou školu báňskou. Z této perspektivy nemohu nevidět potenciál propojování technických a společenských věd, které je jedním ze tří hlavních aspektů programu ÉTA. Od doby mých studií, kdy jsme například obsahové analýzy textu prováděli pomocí zvýrazňovačů, ručního řazení výstřižků a dělání si čárek, se situace díky rozvoji IT technologií výrazně pozměnila, přinesla zcela nové příležitosti pro efektivní zužitkování know-how z různých oborů. V okamžiku, kdy se bavíme o uskutečnění konceptů Smart Cities, které mají vést k chytřeji řízené dopravě či optimalizaci energetických toků, nelze tato technická řešení oddělit od znalosti chování jednotlivců, společnosti, stejně jako bychom se neměli pouštět do této realizace, aniž bychom znali, za jakých podmínek jsou tyto investice návratné.

Jsem proto opravdu hodně zvědav na jednotlivé projektové záměry. Tento program vnímám jako jedinečnou příležitost ukázat, že společenské vědy mají své nepostradatelné místo v oblasti aplikovaného výzkumu. A možná to i trochu napomůže k budování větší míry vzájemné důvěry a respektu ve smysl a obsah práce mezi techniky a sociálními vědci.

Výzvy v aplikovaném výzkumu jsou zpravidla podmíněny finanční spoluúčastí. Co říkáte na návrh, aby Technologická agentura zřídila program na podporu „nekomerčního“ aplikovaného výzkumu, který by umožnil financovat společensky přínosný výzkum v oborech, které jsou ale obtížně zpeněžitelné? (Takový návrh má ve svém volebním programu např. Strana Zelených)

Já se domnívám, že něco takového již máme. Tím je jednak program BETA, ve kterém jsou v rámci realizovaných veřejných zakázek řešeny potřeby státních institucí. Předpokládám, že státní správa jako zadavatel těchto výzkumných tendrů ani nemůže do zadávací dokumentace dávat zadání, která nehledají řešení přínosná pro společnost. Stejně tak program ÉTA je zaměřen na výsledky s pozitivním společenským dopadem a neříká se nutně, že musí být zpeněžitelné. Samotný program ÉTA připouští až 90% spolufinancování programem, zbývající část mohou tvořit v případě výzkumných organizací klidně jiné (ne nutně vlastní) veřejné prostředky. Z mého pohledu co je zcela zadarmo, ztrácí rychle na váženosti a nenutí uchazeče alespoň trochu zvažovat, kterým směrem prioritizovat své zdroje. Navíc pokud budeme trvat na vyšší angažovanosti státu financovat tento typ výzkumu, nesuplujeme tím roli různých nadací apod., které by měly mít prostor tuto funkci v demokratické společnosti plnit?

Děkujeme za rozhovor!

Autor: Vědavýzkum.cz (JS)

Příspěvky Martina Dudy pro náš portál si můžete přečíst v sekci blogy a rozhovory.