Martin Svoboda: Vědecké publikování je úžasný zdroj příjmů

Začněme u Vás. Jaká je Vaše vlastní pozice ohledně otevřené vědy?

Pokud jde o tematiku Open Science, osobně sdílím přesvědčení evropských ekonomických komisařů, že otevřenost ve vědě a volná dostupnost výsledků vědeckého bádání, je přinejmenším katalyzátorem, pokud ne přímo podmínkou, společenského a průmyslového rozvoje.

Na druhé straně je třeba si klást otázku, jak je možné, že některé země jsou ekonomicky vyspělé a jiné zase nikoliv? Čím dál víc přitom vidíme, že tato nerovnováha globální situaci vyostřuje. Vezměme si příklad Číny – před deseti či patnácti lety na tom byla z hlediska ekonomického rozvoje špatně. Její diktátorský režim si ovšem nedělá starosti s autorskými právy a bezostyšně profituje ze všeho, co svět do té doby vymyslel. Díky obrovským lidským kapacitám to dokáže zúročit, a dnes je z ní rozvinutá země s ohromujícím politickým vlivem.

Tudíž podle vás to má dva aspekty? Solidaritu na jedné straně, férovost a ochranu výstupů výzkumů na straně druhé?

Tak nějak. Otevřená věda je jistě pozitivní věc, za předpokladu, že se účinně dokáže bránit vykrádání. Problém je, když ti, kteří se na vědeckém procesu žádným způsobem nepodílejí, profitují na těch, kteří nad výsledky výzkumu potili krev.

Vědecké publikování je přitom samo o sobě úžasný zdroj příjmů. To je průmysl, jehož marže po zdanění vydá na 40 %. To mají jenom zbrojaři, farmacie či nelegální typy obchodu. Pro vydavatele je výtečné, že na straně „kupujících“ i „výrobců“ jsou vždy veřejné prostředky. To je pro ně úžasná situace – za veřejné peníze někdo výzkumný výsledek vytvoří, za veřejné peníze se opublikuje a za veřejné peníze si instituce nakoupí přístup k těmto výsledkům.

Je vůbec možné se z vlivu vydavatelů nějakým způsobem vymanit?

Myslím, že jádro problému nakonec spočívá v tom, že se často publikuje kvůli samotnému publikování. Nepublikuje se hlavně kvůli tomu, že by výzkumníci měli takovou potřebu sdílet výsledky svého výzkumu, ale vzhledem k systému hodnocení vědy a vědeckých pracovníků musí publikovat ve vědeckých časopisech, aby to mohli vykázat. Čím více, tím lépe. A vydavatelé jsou si toho dobře vědomi. Nevyhnutelně tak vždy tahají za delší konec provazu. A v Česku stále bojujeme s dědictvím kafemlejnku.

Pojďme se chvíli bavit o samotné NTK. Jak se vyvíjely aktivity v oblasti otevřeného přístupu na NTK?

To se postupně proměňovalo. Budapešťská iniciativa z roku 2000, u které jsme také byli přítomni, kladla důraz především na ten altruistický argument. Tedy aby rozvojové země měly přístup k výsledkům výzkumu a mohly se samy posouvat dál. Další iniciativy jako Berlínská deklarace už pak reflektovaly především situaci s vydavateli.

Podobným procesem jsme procházeli i v NTK. Přestože jsme sice knihovna národní, fungujeme spíše jako knihovna pro vysoké školy, a proto jsme pochopitelně také jako každá akademická knihovna nakupovali přístupy k elektronickým zdrojům. Sami jsme přitom viděli, jak rychle ceny stoupají. Pokud se ceny zvedají meziročně o 3 % je to úspěch a jedná se o dobrý rok. Obvykle však jde o nárůst 6 až 7%.

NTK je také už několik let národní kontaktní bod pro SCOAP3 (Pozn. redakce: Sponsoring Consortium for Open Access Publishing in Particle Physics), který je jedním z prvních úspěšných projektů v oblasti otevřeného publikování na globální úrovni.

A jak se podařilo tomuto projektu na takové úrovni uspět?

Se SCOAP3 to začal Rolf-Dieter Heuer, tehdejší ředitel CERN. Jemu a dalším jeho spolupracovníkům se podařilo vymyslet způsob, jak řešit problematickou situaci s vydavateli v oblasti částicové fyziky. Přistoupili k tomu tím způsobem, že pokud vydavatelé dostanou stejné peníze, které dostávali za předplatné, tak by mohli články zpřístupnit pro všechny. To krásně ukazuje, proč se otevřený přístup ve vědeckém publikování dělá. Nejde přitom o samotnou publikaci, to by stačily stále více se rozmáhající archivy, ale jde především o proces peer review – o „razítko“, že článek prošel procesem kritického prověřování. I přes ohromné prostředky i vliv CERNu se i pro SCOAP3 ovšem ceny pravidelně každé tři roky ze strany vydavatelů zvyšují.

Martin Svoboda při oslavě výročí 10 let od založení Národní technické knihovny v roce 2019 (Foto: NTK)

NTK v roce 2017 přišla s jiným projektem, který otázku nákupu elektronických zdrojů v Česku výrazně ovlivnil, že?

Ano. V roce 2017 jsme vytvořili konsorcium CzechELib, Národní centrum pro elektronické informační zdroje, které shrnulo know-how řady českých institucí, které provozovaly „konsorcia“ pro pořizování elektronických zdrojů.

V čem jsou jeho výhody?

Funguje to tak, že CzechELib dostává určitou částku (v současnosti v rámci programu OP VVV, od příštího roku z rozpočtu na VaVaI) právě na podporu nákupu elektronických zdrojů pro české uživatele, které nakoupí a pak následně zpřístupní jednotlivým členským institucím. Celkově by podle střednědobého výhledu mělo být na elektronické zdroje v roce 2021 vyčleněno skoro 500 milionů korun. To, jak nyní vidíme, bude odpovídat reálným nákladům.

Poprvé se v projektu CzechELib také sepsala pravidla, jakým způsobem se bude pro elektronické zdroje vytvářet cena – všichni dostávají stejnou výši podpory. Standardní vědecké časopisy jsou podporované 50 % nákladů, nástroje na hodnocení vědy jako je Web of Science nebo SCOPUS jsou podporovány až 70 %. MŠMT a RVVI tak chce podporovat zájem institucí o sebehodnocení. Zejména pro univerzity s velkým záběrem, které potřebují hodně různorodých elektronických zdrojů, je to výhodné.

Co dalšího CzechELib nabízí?

Kromě samotných elektronických zdrojů mají členové k dispozici také ERMS, Electronic Resources Managament System, který jednotlivým institucím poskytuje přehled toho, jaké mají smlouvy s vydavateli, k čemu mají přístup a kolik za to zaplatili.

Jsou elektronické zdroje díky CzechELib pro členské instituce levnější?

Ne vždy hlavní výhoda nespočívá v ceně. Nikdy jsme ostatně neslibovali, že nákup prostřednictvím CzechELib bude levnější. Především je to pro všechny členské instituce jednodušší, díky Národnímu centru mají výrazně sníženou administrativu. Také nám to umožňuje kolektivně vyjednávat s vydavateli, a tak dosahovat výhodnějších podmínek a někdy i nižších cen.

A daří se vám přivést velká vědecká vydavatelství k jednacímu stolu například právě ohledně otevřeného přístupu?

Relativně úspěšná jednání máme s vydavatelským domem Taylor Francis a nyní plánujeme zahájit jednání s Wiley o nějaké transformační smlouvě, která by nám postupně umožnila i u nich přejít na systém otevřeného publikování. S Elsevierem a Springer Nature zatím žádná jednání nevedeme.

Projekt CzechELib skončí na konci roku 2022. Jaké jsou další plány NTK v této oblasti?

Za prvé chceme v novém projektu pokračovat v tom, co jsme začali v rámci CzechELib. Kromě toho plánujeme řadu dalších změn. Chceme například začít pracovat na něčem, co zatím pracovně nazýváme „OSS4R“ (One-Stop-Shop for Researchers), tedy na systému, který by mohli využívat individuální vědečtí pracovníci a díky kterému by nejen měli přístup ke svým vybraným elektronickým zdrojům, ale prostřednictvím tohoto portálu by jim chodily také novinky z oboru a informace o nových článcích, které jsou pro ně relevantní.

Další věc, kterou bychom chtěli rozvíjet, jsou asistenční služby pro vysoké školy a vědecké instituce, ale i pro středoškoláky. V této oblasti chceme rozšířit nabídku zejména při učení vědeckého psaní v češtině a angličtině či učit, jak dělat rešerše. Středoškoláci k nám do NTK začali chodit právě na různé kurzy a workshopy o rešeršování, vyhledávání v odborných zdrojích a etice vědecké práce a velice se to osvědčilo. Také bychom chtěli nabídnout některé služby pro soukromé firmy.

Takže osvěta v oblasti otevřeného přístupu bude významnou součástí nového pokračování CzechELib?

Rozhodně ano. Chceme také nabídnout průvodce po evropských aktivitách v oblasti otevřeného přístupu nebo spíše šířeji: otevřené vědy. Iniciativ je mnoho, ale málokdo se v tom vyzná. My bychom chtěli mimo jiné vytvářet informační materiály, ale především už zmíněný OSS4R, „hub“, který by českým uživatelům pomohl se v této oblasti zorientovat.

Děkujeme za rozhovor!

 

Za Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek.

---

Martin Svoboda

se narodil v roce 1943 v Praze, vystudoval elektrotechniku na ČVUT a od 60. let pracoval jako programátor ve státních podnicích i výzkumných ústavech.  Od roku 1988 byl ředitelem odboru automatizace v Národní knihovně ČR. V roce 1997 se stal ředitelem Státní technické knihovny a posléze její nástupnické instituce – Národní technické knihovny, jejíž nová budova se otevřela v roce 2009 v pražských Dejvicích.