Martin Zach: Nestačí mi jenom sedět a teoretizovat

Zabýváte se filozofií vědy. Co může v současnosti filozofie vědě nabídnout?

Je pravda, že někdy jsou vědci k tomuto spojení skeptičtí, ale stejně tak je někdy zvednuté obočí z druhé strany – i filozofové se mohou vědě stranit. Chtěl bych ale upozornit, že filozofie ve vědě je něco, co tady vždycky bylo, ačkoliv s nástupem specializace, zhruba od 19. století, upadlo toto propojení trošku do zapomnění. Filozofie byla a je integrální vědě. Konceptuální a teoretický přístup by měl být obsažen ve vědeckém výzkumu.

Aktuálně se samozřejmě jedná o mezioborový výzkum v této oblasti, který hodně staví na spolupráci právě mezi filozofy, kteří se orientují zejména na konceptuální a teoretický výzkum; a biology, kteří jsou klíčoví pro technickou, experimentální stránku výzkumu a kteří také pracují na konceptuálních otázkách.

Jak může tedy imunologie profitovat z toho, že se o ni zajímají filozofové?

To bohužel není otázka, na kterou by se dalo odpovědět stručně. Filozofie je extrémně rozmanitá disciplína, v rámci níž existuje celá řada témat a přístupů, které jsou od sebe tak vzdálené, jako jednotlivé vědní disciplíny. Filozofie vědy je tak jen jedna z filozofických disciplín a dá se zjednodušeně rozdělit do dvou přístupů, filozofie o vědě a filozofie ve vědě.

Filozofie o vědě se zabývá metodologií vědy, otázkami jako: Co je to důvěryhodnost? Co jsou to vědecké modely? Jak věda funguje? Co jsou cíle vědeckého výzkumu? Filozofie ve vědě se potom dá popsat prostřednictvím tří charakteristik. Ta první se týká oborového přístupu, anglicky mindsetu – jak o vědeckém problému přemýšlíme, jak jej studujeme, nebo například jaký terapeutický přístup zvolíme.

Můžete uvést příklad takového oborového mindsetu?

Relativně nedávno se objevil obor neuroimunologie, v rámci něhož se například uvažuje o využití neurostimulace v léčbě autoimunitních poruch nebo využití imunoterapeutických přístupů k léčbě duševních poruch. To je něco, co právě narušuje tradiční pohled – tedy že imunitní systém je v základu imunitních poruch, že fyziologické systémy fungují izolovaně. Dnes se ukazuje, že to není pravda.

Čeho se týkají další dvě charakteristiky filozofie ve vědě?

Druhá charakteristika se týká dat. Momentálně plaveme v oceánu dat, která vědci generují. A je otázka, co nám ta data říkají o obecných organizačních principech biologických organismů. Filozofie ve vědě nám může poskytnout návod, jak dát jednotlivá data do srozumitelného rámce, v němž dále uvažujeme.

A poslední charakteristika se týká jednotlivých pojmů. Ve vědě se používá celá řada obecných pojmů, které jsou často interpretovány nejasným způsobem. Příkladem je třeba homeostáze. Pokud se podíváte do technické literatury, ukazuje se, že vlastně pořádně nevíme, o čem mluvíme – že ten pojem je mnohem komplikovanější a nevystihuje jevy, které na něj aplikujeme.

V poslední době se klade důraz na mezioborový výzkum. Je to tedy tak, že historicky, když bylo méně poznatků, obsáhl jeden badatel více oborů, s nárůstem znalostí přišla specializace a dnes se zase snažíme spojit naše poznání z více oborů prostřednictvím mezioborových vědeckých týmů?

To je úplně přesné, i jiní kolegové, když se snaží vysvětlit přínos propojení filozofie a imunologie nabízejí stejnou odpověď. Nedávno vyšel v časopise Science editorial, který se jmenoval Teach Philosophy of Science, a v němž se zmiňuje právě rozměr filozofie vědy a potřeby seznámit s ní novou generaci studentů, kteří dělají výzkum v přírodních vědách, nebo konec konců i v sociálních vědách, protože filozofie vědy se orientuje také na ekonomii, psychologii, sociálních vědy a tak dále.

Přestože se dnes mezioborový výzkum podporuje, občas slyším, že se mezioborové práce špatně publikují ve vědeckých časopisech, nenarážíte na stejný problém?

To je obecný problém, který se týká i disciplín, kde by to člověka nenapadlo. Když jsem zmínil neuroimunologii, tak při publikování článku jej dostane k recenzi neurovědec a ten řekne, pošlete to imunologovi, tam je moc imunologie a imunolog řekne, tam je moc neurovědy, pošlete to neurovědci.

V případě, že jsou ty disciplíny v obecném povědomí od sebe ještě více vzdáleny – jako imunologie a filozofie, tak je problém ještě větší. Nicméně přesto filozofové publikují ve vědeckých časopisech, včetně těch nejlepších, jako Science a Nature.

Já konkrétně jsem na začátku, můj publikační výkon v této oblasti se teprve rozjíždí, ale teď jsem byl přizván do speciálního čísla jednoho z nejprestižnějších imunologických časopisů, abych přispěl perspektivou historie a filozofie vědy. Společně s kolegy, kteří se zabývají historií imunologie, na tom příspěvku pracujeme společně.

Ve světě je výzkum mezi biology a filozofy integrovaný

Čím přesně se tedy v rámci filozofie vědy zabýváte?

Moje práce se týká obou zmíněných oblastí filozofie vědy, přičemž v té druhé – filozofie ve vědě, mě zajímají otázky typu: Co je to imunita? Co utváří biologickou odolnost? Obvyklé oborové nastavení je takové, že když čelíme infekčním onemocněním, jde nám o eliminaci patogenu. Tento přístup následně nastavuje, jakým způsobem přistupujeme k těmto onemocněním. Ale stejně klíčovou obrannou strategií je to, čemu se říká tolerance onemocnění, jež spočívá ve snižování zdravotních dopadů škodlivého narušení organismu. Může to být právě vzhledem k infekci, ale i k imunitní reakci na patogen. A co je klíčové – tahle obranná strategie tolerance onemocnění nemá vliv na příčinu onemocnění. Takže se nesnaží odstranit patogen, ale například cílí na úpravy tkáně hostitele nebo zamezení toxického působení.

Takže svou pozornost necílíme na patogen, ale na hostitele.

Přesně tak. Snažíme se vlastně udržet funkčnost systému. Velice důležité je dívat se na data a vědecké poznatky v širších souvislostech, vidět celý obrázek. Ukazuje se, že imunita je realizována prostřednictvím mnohem širších mechanismů, než se původně myslelo, je to právě o vztahu imunitního systému a jiných fyziologických systémů.

Obdobně je důležité zabývat se rolí metafor, jež jsou ve vědě velice rozšířené, včetně imunologie. Metafory ovlivňují, jak rozumíme organismu, jak vyhodnocujeme data nebo se případně chováme v reálném životě. Abych byl konkrétní, tak právě imunitní systém je vnímán jako obranný systém, operuje se s pojmy jako silná nebo slabá imunita. Jde ale o to, co ty pojmy znamenají, co si pod nimi představíme a jak se také využívají na veřejnosti, mimo jiné v marketingu.

Jak přesně vaše práce funguje? Pracujete s už publikovanými daty, ze kterých se snažíte extrahovat obecně platné principy nebo vás přímo osloví imunologové a vy s nimi tvoříte publikace?

Ve světě dnes skutečně spolupráce mezi imunology a filozofy vědy probíhá integrovaně. Já jsem se tyto své zahraniční zkušenosti snažil přetáhnout do tuzemské vědy, zatím však pracuji s již publikovanými daty. Čtu jak experimentální, tak přehledové články, které nabízejí konceptuální úroveň.

V současnosti řeším svůj projekt GA ČR, kde je mým spolupracovníkem Dominik Filipp z imunologické laboratoře z ÚMG (Ústav molekulární genetiky AV ČR, pozn. red.). Díky mým kontaktům v zahraničí je tento náš skromný tým doplněn o spolupráci na mezinárodní úrovni, ať už o výzkumníky z laboratoře v Bordeaux, kde jsem strávil nějaký čas na stáži, nebo z Manchesteru, Stanfordu, Utrechtu a dalších. Tohle jsou lidé, ke kterým mám blízko, protože se zabývají podobnými tématy. Naše spolupráce je tedy na úrovni diskuse a vzájemného rozšiřování obzorů.

Plánujete spolupracovat i s experimentálními biology na společném projektu, kdy byste jen zpětně neanalyzoval publikovaná data, ale rovnou je pomáhal tvořit?

V tomhle projektu není z finančních důvodů experimentální část. Ale je to něco, co do budoucna určitě plánuji a konec konců v zahraničí je to relativně běžný přístup. To znamená, že jsou týmy, které specificky pracují na nějaké otázce, definují si modelový systém, s nímž pracují a na základě výsledků jsou schopni zodpovědět konceptuální filozofickou otázku.

Název vašeho zmiňovaného GA ČR projektu je Imunita a biologická resilience, co by mělo být jeho výstupem?

Projekt by měl poskytnout ucelený pohled na to, co vlastně biologická odolnost nebo resilience znamená. Při studování imunologické literatury jsem zjistil, že pojem resilience se vyskytuje v různých významech. První hovoří o resilienci jako o schopnosti udržovat homeostázu. Druhý popisuje resilienci jako toleranci vůči nemocem. A třetí jako schopnost vrátit se zpátky ke zdraví. To znamená projít procesy nemoci a uzdravit se.

A každé z těchto užití je konceptuálně problematické. Pokud vnímáme resilienci jako udržování homeostáze, tedy vnitřního stavu systému, tak v momentě, kdy jsme z něj vychýleni kvůli nějakému narušujícímu stimulu, už se nevracíme zpět do stejného stavu. Záleží samozřejmě na tom, na jaké úrovni ten stav analyzujeme. Jestli na úrovni celého systému, nebo jedné biochemické dráhy a tak dále.

Podobné je to s pojmem uzdravení. Onemocněním se často změní fyziologie tkání, ať už dočasně, nebo dlouhodobě. Co to tedy znamená uzdravit se? No a konceptuální problémy najdeme také s tolerancí vůči nemocem. Jak ji přesně v některých aspektech odlišit od jiných mechanismů nebo strategií, třeba zmiňované eliminace?

Lidé mají často zkreslené představy o vědě

Kdy jste se vy sám začal zabývat filozofií vědy?

K filozofii vědy jsem dospěl už během bakalářského studia. Na začátku doktorátu jsem se přeorientoval na studium molekulární biologie a imunologie. Když se mi začaly otevírat dveře do mezinárodního světa, díky čemuž jsem poznal, jak se dělá špičkový výzkum, bylo jasné, jakým způsobem dál postupovat. Ke studiu imunity jsem došel na základě přednášky v Londýně, kterou měl filozof Thomas Pradeu při příležitosti přebírání ocenění za knihu v oblasti filozofie imunologie. A mně to přišlo fascinující. Nejprve jsem si říkal, že to asi nemůžu dělat, protože je to dost složité, ale po návratu domů se mi to rozleželo.

Sama jsem vystudovala molekulární biologii, takže vím, že je to poměrně složitý obor, který je navíc úzce propojen s mnoha dalšími. Zajímalo by mě, jakým způsobem jste se dovzdělával v biologii, abyste mohl s vědci komunikovat na odborné úrovni a oni vás brali vážně.

Moje samostudium spočívalo v kombinaci přednášek, učebnic a samozřejmě výzkumných článků a interakce s vědci. Později jsem zvažoval, že bych i formálně atestoval některé kurzy na přírodovědecké fakultě, ale když přišel covid, došlo mi, že mít absolvovaný základní kurz imunologie na univerzitě není tak podstatné. Protože teprve v diskusi s odborníky se ukáže, jestli rozumíte tomu, o čem mluvíte, a tomu se atestováním nějakých přednášek nevyhnete. Navíc jsem absolvoval stáž v laboratoři. Já potřebuji věci vidět v akci, abych pochopil, jak vědecký výzkum reálně probíhá. Nestačí mi jenom sedět a teoretizovat, chtěl jsem zblízka vidět, jak vypadají experimentální metody a zažít reálný provoz v laboratoři.

Během pandemie jste hodně publikoval články týkající se covidu. Byla to doba, kdy jste mohl v reálném čase zkoumat, zda vědecké koncepty a přístupy, o kterých jsme mluvili fungují a jak s nimi vědci nakládají ve veřejném prostoru?

Určitě ano, jenom bych řekl, že tam byla časová náhodnost. Covid se objevil v době, kdy jsem pracoval na publikacích o imunitě a odolnosti, což mě potom trošku nešťastně stavělo do pozice, že jsem si jen vybral trendy téma. U mě ale rozhodnutí věnovat se těmto otázkám dávno předcházelo. Ale člověk samozřejmě sleduje odbornou i veřejnou diskusi a je logické, že i potom v publikacích covid používá jako příklad, se kterým pracuje.

Myslíte si, že kdyby byl slyšet ve veřejné diskusi i dejme tomu filozoficko-vědní pohled, že by debata, která byla hodně roztříštěná a všichni měli potřebu se k pandemii vyjadřovat, dostala nějaký zastřešující pohled, což by mohlo celou situaci i pro veřejnost zpřehlednit?

Já jsem k tomu trošku skeptický. Když se hádá pět lidí a přijde šestý, tak se bude hádat šest lidí. Filozofové vystupovali během covidové pandemie u nás i v zahraničí, ale nemyslím si, že by měli sílu změnit podobu veřejné diskuse.

Nicméně, co se týče komunikace, ale například také popularizace filozofie vědy, tak tam je prostor pro zlepšení, včetně prezentování konceptuálních přístupů, které by například mohly nabourávat marketingové představy o imunitě.

Máte vy sám chuť se vydat cestou popularizace? Vnímání filozofie laickou veřejností by jistě pomohlo, kdyby se více vysvětlovalo její ukotvení a důležitost v současné vědě.

Já nad něčím takovým už nějakou dobu uvažuji. Přemýšlím nad formou, kterou by to bylo pro mě nejpřirozenější a pro ostatní nejpřitažlivější. Myslel jsem třeba na krátké příspěvky, které by vysvětlovaly základní otázky a pojmy z filozofie vědy, jelikož občas narazím na problém týkající se třeba metodologie vědy, který je dobře zmapován ve výzkumu filozofie vědy, a přesto nepronikl do širšího povědomí vědecké i laické veřejnosti. Lidé potom mají zkreslené představy o vědě jako celku.

Například na Johns Hopkins University zavedli studijní program, který obohacuje přírodovědné vzdělání o výuku filozofie vědy, protože mají dojem, že některé aspekty filozofie a filozofické texty, například o povaze biologických mechanismů, jsou klíčové pro výuku nové generace přírodovědců.

Už víte, na co použijete finance, které se pojí s Wichterleho prémií?

Úplně otevřeně – použiji to na náklady spojené s běžným životem. Asi můžu zmínit veřejné tajemství, že pracovní jistota a finanční ohodnocení ve vědě, především v humanitních oborech, je často problém. Já mám sice institucionální úvazek, ale ve výši, která odpovídá takovému lepšímu kapesnému. Jsem závislý na externím financování, aktuálně na zmiňovaném GA ČR grantu. Ještě před pár měsíci, než jsem se dozvěděl, zda jej dostanu, reálně leželo na stole, že bych odešel z vědy úplně. Ta finanční nejistota a stres s tím spojený je hrozný. Bylo pár týdnů do Vánoc, přebíral jsem cenu Akademie věd za skvělé výsledky a nevěděl, zda si budu moci dovolit ve vědě zůstat.

To musel být docela hořkosladký pocit.

Já jsem měl z té ceny upřímnou radost, ale je to takové poplácání po rameni, vždycky je kolem toho mediální humbuk, ale chybí tam nějaký viditelnější dopad. Já si třeba nemůžu úplně stěžovat, díky externímu financování v kombinaci s institucionálními prostředky jsem na tom v porovnání s řadou kolegů relativně dobře. Ale mám kolegy, kteří jsou úspěšní vědci, třeba i v minulosti měli granty, ale aktuálně, protože měli smůlu v projektové soutěži, musí častokrát přemýšlet, zda si mohou dovolit dvakrát za týden oběd v kantýně.

Autorka: Vendula Lužná (Vědavýzkum.cz)

Martin Zach je filozof vědy, který studoval postupně na Fakultě humanitních studií a na Filozofické fakultě UK. V disertační práci se zabýval povahou vědeckého modelování v kontextu koncepčního a experimentálního výzkumu v nádorové imunologii.  Nyní vede na Filosofickém ústavu AV ČR mezioborový projekt Imunita a biologická resilience. Absolvoval stáže na London School of Economics nebo na univerzitách v Helsinkách a Bordeaux. Provozuje platformu Prague Meetings in Philosophy of Science pro pořádání akcí o biomedicínském výzkumu a filozofii vědy. Za svůj výzkum obdržel v roce 2023 cenu Akademie věd ČR za vynikající výsledky a v roce 2024 Prémii Otto Wichterleho. Ve volném čase hraje šachy a snaží se sportovat.