V dubnu letošního roku navštívil Brno americký buněčný biolog a nositel Nobelovy ceny Randy Schekman, aby v rámci renomované série přednášek Mendel lectures přednesl příspěvek o mezibuněčném přenosu proteinů a RNA. Předtím, než zamířil na přednášku do Mendelova refektáře, nám poskytl rozhovor na téma komunikace vědy.
Pane Schekmane, ve svém projevu na banketu po udělení Nobelovy ceny v roce 2013 jste zmínil, že nikdo nemohl předvídat, jakého využití se dostane botulotoxinu v kosmetickém průmyslu. Ale kdyby tenkrát někdo zkusil nahlédnout do budoucnosti, byl by to mohl být skvělý příběh, který by přitáhl pozornost běžných lidí k výzkumu. Jak moc je tedy dobře nebo špatně, když komunikátoři vědy „spekulují" o výsledcích základního výzkumu?
Spekulovat, co může být, můžete vždy, ale lepší je vycházet z již známých objevů. Existuje mnoho příběhů, jako byl tento. Kromě toho, praktické využití základního výzkumu není zrovna to, co vědce motivuje. Vědce motivuje zvědavost, a právě ta přináší nejlepší příběhy. Kdyby mikrobiology nehnala zvědavost zjistit, jak bakterie bojují s viry, nikdo by nevyvinul technologii, jejíž zásluhou nyní máme léky na genetické choroby. A dnes díky tomu známe i novou technologii editace genomu, která povede k revoluci v medicíně a zemědělství.
Když jsem získal Nobelovu cenu, lidé se mě často ptali na praktické využití mého výzkumu. Ale moje práce byla vždy výhradně v oblasti základního výzkumu. Zajímalo mě pouze to, jak fungují kvasinky, a i když jsem doufal, že to, co jsem o nich zjistil, najde uplatnění i jinde, tak ve skutečnosti mě to vlastně tolik nezajímalo. A nakonec se stejně ukázalo, že kvasinky tím, jak vyrábí a exportují proteiny, jsou natolik podobné lidským buňkám, že biotechnologický průmysl, který tehdy vznikal v oblasti Sanfranciského zálivu, je dokázal využít jako výrobní platformu. Dnes, o mnoho let později, víme, že třetina světových zásob lidského rekombinantního inzulínu a vakcíny proti hepatitidě B se vyrábí na bázi kvasinek. A ačkoli jsem jedné z těchto společností poskytoval konzultace, nikdy jsem ve své laboratoři neprováděl žádné experimenty vedoucí k aplikaci, protože se to netýkalo základních buněčných procesů, které mě tolik fascinovaly.
Jako dítě jste prý rád chodil na vědecké veletrhy a vysvětloval ostatním lidem, co jste objevil. Je to tedy osobnost vědce, co rozhoduje o tom, zda bude dobrým komunikátorem?
Ne, tohle člověk nedostane do vínku. Většina vědců je v tomto ohledu dost nepoužitelná (smích) a neumí dobře komunikovat s veřejností. Ale dobrým komunikátorům bychom se neměli bát říct o pomoc. Existují skvělí lidé, kteří se vzdali vlastního výzkumu ve prospěch komunikace s veřejností. Takových lidí bychom si měli vážit a respektovat je.
Co vám osobně pomáhá, když máte široké veřejnosti vysvětlit, co děláte?
Mně nejvíc pomohlo, když jsem učil na univerzitě. Myslím, že učit vysokoškoláky je opravdu důležité. Lidi, kteří jsou chytří, ale ještě nemají upevněnou znalostní základnu. A pak, je to výzva vysvětlit jim to tak, abyste udrželi jejich zájem a aby tomu rozuměli. Jsem přesvědčen, že všichni akademičtí pracovníci by měli učit, a to nejen na profesionální úrovni. Měli by napnout všechny síly a předávat své nadšení pro výzkum laickým vysokoškolským studentům. Mám pocit, že veškerý čas, který jsem tomu věnoval, mi pomohl, abych se naučil věci lépe vysvětlovat. Zpočátku to byl samozřejmě boj, protože mi to moc nešlo, ale později jsem v tom získal zkušenost a teď mě to baví. Ale není to jen o praxi, je to také o správném publiku – o inteligentních lidech, kteří jen prostě neznají základy, a vy je nadchnete pro proces objevování. Učit bychom měli všichni. Nejen proto, že to plní svůj účel, ale pomáhá to jednotlivci naučit se věci vysvětlovat.
Komunikace ústní i písemná je vůbec velmi důležitá. Když jsem byl na univerzitě, zajímala mě jen práce v laboratoři. Nechodil jsem na předměty, kde bych si zlepšil ústní nebo písemné komunikační dovednosti. A komunikovat bylo zpočátku opravdu těžké. Byl jsem velmi neobratný, protože jsem své komunikační dovednosti dostatečně nerozvíjel.
Vědci jsou obvykle natolik pohlceni svou prací v laboratořích, že nemyslí na to, jak důležité je komunikovat s veřejností...
To se jim bohužel může vymstít. Pokud nebudou široké veřejnosti sdělovat, co ve svých laboratořích dělají, pak jim politici, kteří mají v rukou rozpočty, nebudou ochotni poskytnout finanční prostředky.
V USA odvedly v tomto směru skvělou práci vědecké společnosti. V Kongresu máme něco, čemu se říká Congressional Biomedical Research Caucus (Výbor pro biomedicínský výzkum), který založily skupiny biologických vědeckých společností. Pořádají pravidelnou sérii seminářů, na které chodí kongresmani, ale často i jejich zaměstnanci, aby věděli, co se na poli výzkumu děje. Jako spíkři tam jsou zváni ti nejlepší vědci, aby výboru přednášeli o své práci, která má samozřejmě praktické využití, a díky tomu se agentura Národních institutů zdraví těší neustále trvalému růstu. Dokonce i za Trumpova režimu, kdy Trump každý rok navrhoval velké snížení federálního rozpočtu na biomedicínský výzkum a každý rok ho přehlasovali i republikáni v Kongresu, protože sami viděli přínos investic do základního výzkumu. A neuvědomovali by si to, kdyby s nimi vědci nekomunikovali.
- Autor článku: ne
- Zdroj: CEITEC
