Pavel Bělobrádek: Směřujeme od vědy k celému národnímu hospodářství

Vládní sekce pro vědu, výzkum a inovace se pod Bělobrádkovým vedením „začala zabývat dlouhodobou perspektivou, která výrazně přesahuje horizont současné vlády“. Výtky, že jde o jakousi obdobu Státní plánovací komise, vicepremiér odmítá: „Mít nějakou rozvahu do budoucna – to přece není žádné sociální inženýrství nebo centrálně plánované hospodářství. Stát musí mít určité strategie, dlouhodobé cíle, vize.“

Jedním z hlavních cílů vládní sekce pod vaším vedením bylo stanovit priority pro aplikovaný výzkum – tedy takzvané oblasti inteligentní specializace. To by mělo také vést k efektivnímu zacílení veřejných výdajů na výzkum. Stanovení takových priorit ale není možné udělat bez představy o tom, kam se ubírá česká ekonomika, český průmysl. Z čeho vlastně vycházíte?

Začali jsme poměrně záhy po našem nástupu budovat strukturu, ze které posléze vznikla Rada vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst. To rozhodně není nějaká taková parta lidí, kteří se občas sejdou, přijmou nějakou deklaraci a tím to skončí. Pracujeme na konkrétních věcech v rámci jednotlivých výborů. Za zásadní považujeme propojení tří základních pilířů, jimiž jsou vzdělání, věda a výzkum, průmysl. Česko musí jako nejprůmyslovější země Evropské unie a OECD daleko lépe propojovat spolupráci mezi těmito pilíři. To se nám daří. V rámci takzvaných sektorových skupin debatujeme se zástupci jednotlivých průmyslových odvětví. Cílem bylo získat velmi komplexní přehled o tom, jaké jsou potřeby těchto sektorů. Nikoliv jednotlivých firem, ale sektorů jako celků.

A to souvisí s efektivním zacílením veřejných výdajů na výzkum?

Ano. Jde o to, abychom veřejné peníze skutečně účelně investovali. A také o to, abychom efektivitu této investice ještě posílili tím, že vhodně propojíme veřejné a soukromé výdaje na výzkum. Rozhodně už to nemůže fungovat tak, že tu bude nějaký anonymní úředník od zeleného stolu rozhodovat o tom, jaké vypíšeme programy, projekty a výzvy. A že necháme na privátních firmách, ať se pak do těchto programů nějak nacpou, vmáčknou. Proto jsme nastartovali detailní debatu s jednotlivými sektory. Na jedné straně jsme my představili naši analýzu českého výzkumu, na druhé straně jsme se od zástupců těchto sektorů dozvěděli, co je podle nich do budoucna důležité. Dospěli jsme ke shodě na společných prioritách.

Kde jsou ale záruky toho, že se tyhle stanovené priority skutečně promítnou do konkrétní podpory výzkumu?

Zhmotněním těchto priorit je třeba už schválený program Technologické agentury. Navíc jsme v podobném duchu aktualizovali takzvanou strategii inteligentní specializace, která je mimo jiné předpokladem pro čerpání evropských financí na výzkum a inovace. Název této strategie možná zní komplikovaně, ale náš přístup je možné vysvětlit docela jednoduše. Vycházíme z toho, že v Česku máme určité podmínky, historické tradice, kapacity, infrastruktury – včetně například továren či škol, určité perspektivní obory. Na druhé straně tu máme veřejné finanční prostředky ze státního rozpočtu i evropských fondů a také soukromé finanční prostředky. Když jsme tohle všechno v našich úvahách propojili, dospěli jsme k představě, kde by bylo účelné použít co nejvíce peněz – v tomto ohledu jsme šli až na úroveň jednotlivých regionů. Fakticky jsme rozdělili celou šíři aplikovaného výzkumu do sedmi oblastí specializace. (Jde o tyto oblasti: pokročilé stroje, digitální ekonomika, dopravní prostředky pro 21. století, pokročilá medicína, kulturní a kreativní průmysly, zemědělství a životní prostředí, společenské výzvy – pozn. red.)

Firmy byly obezřetné

Bylo těžké přesvědčit zástupce soukromého sektoru, aby se zúčastnili takového dialogu a stanovování priorit? Pokud vím, firmy byly v minulosti vůči podobným aktivitám vlády dost nedůvěřivé...

Většina firem byla samozřejmě obezřetná. Slibů už slyšely za ty roky hodně. Ale jsem přesvědčen, že seriózně, dlouhodobě a detailně s nimi dříve v podstatě nikdo nehovořil. Museli jsme nejdřív získat jejich důvěru. Domnívám se, že pak i v soukromém sektoru pochopili, že to myslíme skutečně vážně – že se s nimi skutečně seriózně bavíme, že nám jde o věc, že se zabýváme dlouhodobou perspektivou, která přesahuje horizont této vlády. Tedy výhledem delším než třeba deset let. Nikoliv jen o tom, jak teď mají vypadat konkrétní výzvy, které se vypisují každý rok, ale také o tom, co bude po roce 2020, 2023. A jak jsem uvedl, některá témata šla nad rámec politiky vědy a výzkumu. Zabývali jsme se například tím, jak bude v budoucnu vypadat demografický profil studentů, co budou firmy potřebovat v oblasti lidských zdrojů ve výhledu několika let a podobně.

Nezazníval argument, že celý tento proces připomíná někdejší Státní plánovací komisi?

Tady je trošku problém. V devadesátých letech se řeklo, že cokoliv, co se jmenuje plán, znamená plánované hospodářství. Přitom se ale běžně používá pojem byznys plán. Mít nějakou rozvahu do budoucna – to přece není žádné sociální inženýrství nebo centrálně plánované hospodářství. Stát musí mít určité strategie, dlouhodobé cíle, vize. Tomu musí přizpůsobovat taktiku a jednotlivé kroky. Aby se tomu neříkalo plán, začali jsme používat slovo koncepce. Takže Česká republika má hodně koncepcí, které jsou někdy ve skutečnosti takové trochu antikoncepční... My jsme tu naši dlouhodobější rozvahu rozhodně nedělali proto, aby úředník napsal v jazyce ptydepe jakýsi materiál, který se pak schválí, nikdy ho nikdo nečte a nikdy ho nikdo nepoužije.

Je tedy možné říct, že se kolem vládní politiky podpory výzkumu a inovací rodí taková širší hospodářská politika?

Určitě ano. My jsme museli zcela intuitivně směřovat od vědy přes aplikovaný výzkum k průmyslu a celému národnímu hospodářství. Veškeré analýzy včetně mezinárodního auditu české vědy koneckonců ukazovaly, že je potřeba podpořit právě aplikovaný výzkum. A stejně tak jsme se úplně přirozeně dostali přes vědu a výzkum k lidským zdrojům. To je největší problém, který pálí české firmy. Od lidských zdrojů jsme museli zamířit do školství, které by mělo být líhní pracovníků pro naše firmy. A nakonec jsme se dostali nejenom k vysokým a středním školám, ale až k základním školám a předškolnímu vzdělávání. Školství je ostatně také národohospodářské téma – kromě toho, že tady samozřejmě také jde o kultivaci a výchovu. Takže školství, věda, výzkum i průmysl – to všechno je základ našeho národního hospodářství, to platí i do budoucna.

Úzký pohled financí nestačí

Takže jste se vlastně stal takovým vicepremiérem pro ekonomiku? Některé minulé vlády vicepremiéra pro ekonomiku měly. Nemusel být nutně odpovědný za oblast financí, ale spíše za koordinaci ostatních ekonomických rezortů. V tomhle je to podobné?

Tohle samozřejmě trochu chybí – aby tady byl někdo, kdo bude mít na starosti národní hospodářství. A skutečně tady nejde pouze o úzký pohled ministerstva financí, které pracuje hlavně s výdajovými a příjmovými položkami. Když se zabýváte potřebami národního hospodářství, musíte počítat také s něčím, co je dlouhodobé, co je investicí do budoucna a co nepřinese výsledek hned během příštího fiskálního roku. My schvalujeme rozpočet s výhledem na další dva roky, ale v každé větší korporaci vám řeknou, že střednědobý výhled je pět sedm let. A v oblasti národního hospodářství přitom pracujeme s úplně jiným životním cyklem – musíme se zabývat demografickým vývojem a například tím, kolik budeme potřebovat za šest let škol, kolik budeme potřebovat za tři roky školek, kolik budeme potřebovat vysokoškoláků nebo ošetřovatelek. Dnes bohužel platíme za předchozí chyby, kdy předchozí vlády pustily některé záležitosti ze zřetele a nechaly je samovolnému vývoji. Takový samovolný vývoj totiž nemusí být vždycky jenom k lepšímu. Může být i k horšímu.

Do jaké míry ta vaše koordinační role ve vládě vyplývá už z vašeho postu vicepremiéra pro vědu a výzkum?

Připravili jsme rozpočet pro celou oblast vědy a výzkumu, což se týká jedenácti rezortů, plus sekce Úřadu vlády, Technologické agentury, Grantové agentury a Akademie věd. Dohromady tedy patnáct rozpočtových kapitol, což je unikátní. Pro ministerstvo financí je to určitá komplikace, ministr financí se kvůli tomu každý rok rozčiluje, ale to jsme si nevymysleli my. Je to dáno historicky, ze zákona a funguje to takhle už mnoho let. Musíme těch patnáct položek dát dohromady, zkoordinovat a samozřejmě, že to má obrovský vliv na celý systém. Rozdělujeme z národních peněz více než 30 miliard korun.

Vraťme se k vazbám mezi vládou, výzkumem a průmyslem. Už jsme mluvili o tom, že tady byla určitá tradiční nedůvěra vůči vládní výzkumné politice...

Já bych vás opravil. Nebylo to jenom kvůli té výzkumné oblasti. Byly tady vlastně dva oddělené světy. Svět veřejné správy a svět byznysu. Dokonce i ve vládě jsem se u některých kolegů setkal s prohlášeními typu – soukromý sektor mě nezajímá, tam jde jenom o peníze. Přitom právě komerční sektor vydělává peníze, vytváří hodnoty a platí daně do veřejných rozpočtů. Byl tu tedy filozofický, mentální problém. Spočíval v představě o dvou oddělených světech, které si v podstatě jen konkurují. Naše společnost ale potřebuje, aby stát a prosperující firmy pracovaly na společných cílech, které zajistí její potřeby a kvalitu života. To tady dlouhodobě chybělo. Máte nicméně pravdu v tom, že v oblasti vědy a výzkumu panovala velká nedůvěra. Část průmyslníků například prohlašovala, že základní výzkum nepřináší přidanou hodnotu a že smysl má jen aplikovaný výzkum. A to byl ještě aplikovaný výzkum chápán velmi úzce, jen jako čistě průmyslový výzkum.

Podobný argument je možné zaslechnout i dnes. Také se s ním ještě setkáváte?

Tyto argumenty se pořád objevují, ale domnívám se, že jsou daleko méně militantní než dříve. Vezměte si, že před časem tady byly dokonce snahy fakticky rozbít Akademii věd. Myslím, že se nám například podařilo přesvědčit část kritiků, že aplikovaný výzkum nemusí být jenom průmyslový a že může být i ve společenskovědních oborech. Může se týkat například toho, jaké dopady bude mít demografický vývoj. My jsme se mimo jiné zaměřili právě i na oblast společenských výzev. Silně jsme podpořili aplikovaný výzkum, ale to neznamená, že bychom odřízli základní výzkum nebo společenskovědní obory.

Tradiční i nová odvětví

Přešel bych k tomu, jaké obory jste se rozhodli v rámci aplikovaného výzkumu podpořit. Mezi těmi oblastmi specializace jsou jak tradiční česká odvětví, tak nové obory typu digitální ekonomiky a kulturních a kreativních průmyslů...

Vždy to musí být kombinace. Jsou tu tradiční obory, které se proměňují. Některé z nich se budou transformovat, jiné možná i pomalu zanikat – pokud jde například o obory velice energeticky a surovinově náročné. Od těžkého průmyslu se bude přecházet k něčemu jinému. Změní se celkový charakter jednotlivých odvětví, automobilový průmysl je už vlastně dnes z podstatné části digitální průmysl, digitální ekonomika. Auta se bez počítačů neobejdou. Do běžné praxe se dostávají nové kompozitní materiály. Jsou tady i zcela nové obory. Nejvyšší soukromé výdaje na výzkum jdou do odvětví digitální ekonomiky.

Velkou pozornost tedy věnujete propojení tradičních a nových odvětví?

Ano. Mluvil jsem o automobilovém průmyslu a digitální ekonomice. Dalším příkladem jsou kulturní a kreativní průmysly. To jsou odvětví zasazená do kulturního kontextu, která si stále žádají něco nového a zároveň přinášejí přidanou hodnotu i z ekonomického hlediska. Jde o oblast průmyslu a služeb od porcelánu, skla až po počítačové hry, od filmu až po design. To všechno jsou perspektivní oblasti, máme v těchto oblastech vynikající odborníky. Zároveň vidíme, že v zemích, které vytvoří pro tato odvětví vhodné podmínky, jde o velmi rostoucí segment s významným podílem na HDP a obrovským potenciálem dalšího růstu.

Říkáte, že do digitální ekonomiky směřují nejvyšší soukromé výdaje na výzkum. Vypovídá to o absorpční kapacitě tohoto odvětví? Mělo by tam tedy směřovat také nejvíce peněz z veřejných zdrojů?

Především to ukazuje, že se digitalizuje téměř všechno. Čekali jsme, že jedničkou v rámci soukromých výdajů na výzkum bude automobilový průmysl. Ukázalo se, že to automobilový průmysl v podstatě opravdu je, ale právě v segmentu digitální ekonomiky. Z tohoto hlediska je absorpční kapacita prakticky neomezená. Třeba v oblasti e-governmentu je Česko v rámci Evropské unie druhé nejhorší po Rumunsku. A nemůžeme být spokojeni ani s dalšími segmenty. Máme tady ale také globální šampiony, kteří si dokázali najít vlastní prostor a stali se jedničkami, dvojkami na světovém trhu. Stát je ovšem hodně rigidní. Jenom v oblasti digitalizace státní správy je absorpční kapacita obrovská. Obrovský je i prostor v průmyslu, který je na jedné straně v Česku robustní, na druhé straně je tu silná potřeba modernizovat méně sofistikované výroby.

Hraje z hlediska určování priorit aplikovaného výzkumu nějakou roli původ vlastnictví soukromých podniků? Tedy to, jestli z tohoto výzkumu budou těžit firmy s českým nebo zahraničním majitelem?

Nemůžeme rozlišovat čistě podle toho, kdo je vlastníkem firmy. Myslím si ale, že vláda a veřejnost málo oceňují ty naše podnikatele, kteří drží v českých rukou prosperující podniky, a navíc tady dál hodně investují. Měli bychom na ně být hrdí. Jsou tu ale také zahraniční firmy, které v Česku investují obrovské peníze. To znamená, že tady vidí potenciál lidského kapitálu a zároveň tady podporují vědu a výzkum. Nechtějí se za tři roky přestěhovat za levnější pracovní silou.

Zároveň se ale objevují kritiky, že některé firmy si stále nechávají nejkvalitnější výzkum u sebe doma, a pokud ho rozvíjejí tady, je to spíše nějaká vedlejší linie...

Částečně to tak je. Částečně může jít i o strategii některých firem – třeba Siemens veškeré výsledky výzkumu z celého světa registruje v Německu. To zkresluje celkový výsledek. Naší snahou je, aby co nejvíce firem reinvestovalo svůj zisk v České republice. A to se týká i vědy a výzkumu. Ty finanční prostředky, které si mohou firmy daňově odečíst díky odpočitatelným položkám na vědu a výzkum, by musely reinvestovat v České republice. Zároveň by se tím odstranila výtka ministerstva financí, že některé firmy používají tyto položky k daňovým optimalizacím. To vedlo až k paradoxním situacím, kdy finanční úřady neuznávaly odpočty ani v případech, kdy byl výzkum evidentně realizován.

Rozhovor zpracoval Jan Žižka, konzultant a publicista, který spolupracuje s vládní sekcí pro vědu, výzkum a inovace. Je analytikem webu oEnergetice. Od devadesátých let působil jako novinář v řadě českých médií, zabýval se především ekonomikou a zahraniční politikou. V posledních letech se zaměřoval na odvětví energetiky – hlavně ekonomické, politické a byznysové souvislosti. Mimo jiné byl reportérem týdeníku EURO a zástupcem šéfredaktora deníku E15.