Petr Cígler: Začínající vědec musí být sebekritický

Jako malý se Petr Cígler zajímal o mineralogii, později přešel k chemii a ve volném čase skládá hudbu. Vystudoval analytickou chemii na VŠCHT a anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval zahraniční stáž v Laboratoire de Chimie Organo-Minérale na Univerzitě Louise Pasteura ve francouzském Štrasburku a pobyt na univerzitě v Regensburgu v Německu. Působil také v kalifornském The Scripps Research Institute u profesora M. G. Finna. V rámci svého doktorátu se zabýval výzkumem potenciálních nových léčiv proti HIV, kde narazil na poznatek, že některé deriváty látek metallakarboranů jsou schopné zabraňovat množení viru. Od roku 2013 působí jako vedoucí juniorského vědeckého týmu na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Nyní se věnuje hlavně výzkumu nanočástic a možnostem jejich využití například v diagnostice chorob. Připravuje a studuje nanočástice, které jsou rozměrově podobné virům, a poté chemicky programuje jejich funkce, které jsou využitelné v živých systémech.

Co se změnilo v oblasti vědy, které se věnujete, od chvíle, kdy jste obdržel naši cenu?

V mém případě se nedá odpovědět úplně jednoduše, protože jsem se ve vědě od té doby dvakrát volně posunul do jiné oblasti. Studoval jsem tehdy analytickou chemii, ale zajímala mě především organická syntéza, za nějakou dobu i biofyzikální chemie. Později jsem se zabýval modifikací proteinů, konstrukcí kapsid podobných virům a odsud přešel do obecné syntetické nanochemie. Možná přesně toto charakterizuje současnou vědu. Řešíme čím dál víc otázky, které jdou napříč obory a ke kterým se dříve jen těžko nacházela cesta.

Jak si představujete budoucnost vědy a vašeho vědního oboru?

Věda by si měla především uhájit pozici hybatelky a nositelky lidského vzdělání. Je evidentní, že zesiluje tlak politiků a jimi ovlivněné nekriticky myslící části veřejnosti na chápání aplikace výsledků jakožto hlavního cíle práce vědců. To je zcela mylný pohled, který přehlíží význam základního výzkumu jakožto úhelného kamene poznání. Na poli vědy je možné tento tlak eliminovat nejen přesvědčivými výsledky, ale také morální a intelektuální suverenitou jednotlivých vědců.

Pozoroval jste mezi Českou republikou a Francií rozdíly ve sféře vědeckého výzkumu?

Rozdíly mezi našimi zeměmi jistě jsou, otázkou je, na jaké úrovni se na ně chceme dívat. Když odhlédnu od poněkud odlišné struktury vysokých škol a výzkumných institucí, veliký rozdíl nevidím. Z praktického hlediska je pro Francii třeba výhodou, že je to poměrně velká země. Významně se tak snižuje pravděpodobnost ovlivnění výsledků grantových soutěží zaujatými nebo jinak ovlivněnými hodnotiteli. Také diverzita vědeckých témat a počet vědců je celkově vyšší. Vzrůstá tak šance, že mezi vědci vyrostou zcela mimořádné badatelské osobnosti.

Umožnila vám stáž ve Francii navázat a rozvinout francouzsko-českou spolupráci?

Ano, v zásadní míře. Získal jsem vazbu na francouzské prostředí, které od té doby znám víc zevnitř. V současné době můj tým spolupracuje se čtyřmi francouzskými laboratořemi, získali jsme dva společné granty, publikovali jsme několik vědeckých prací.

Využívá podle vás dnes česká věda a výzkumníci možnosti účastnit se evropských projektů?

Samozřejmě ano, to můžete vidět ve statistikách. Faktem nicméně je, že úspěšnost Česka v mezinárodních projektech je pod průměrem v EU. Přál bych si, aby se to zlepšilo.

Co byste dnes řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval výzkumu?

Mladého vědce musí hnát hlavně chuť přicházet věcem na kloub, musí mít radost z myšlení. Kdo si tohle umí užít, musí vědu aspoň zkusit. Zároveň musí být dostatečně sebekritický. Když během studia doktorátu nebo i dřív zjistí, že talentovanějším kolegům nestačí, musí se postavit svým ambicím a cílům čelem a včas odklonit svou životní cestu od vědy. Hnát se za chimérou hvězdné vědecké kariéry bez dostatečných schopností může přinést zbytečnou životní frustraci.

Přihodilo se vám v životě něco, co dále ovlivnilo vaši kariéru? Třeba nějaké rozhodující setkání?

Velice pozitivně mě ovlivnila osobnost vedoucího mé postdoktorální stáže v USA, prof. M.G. Finna. Snoubí v sobě vlídnost a ochotu pomoci svým kolegům za každé situace, zároveň setkání s ním provází intelektuální jiskření a obrovská invence, na které se nedá zapomenout a mám je pořád někde ve svém podvědomí. Další velice pozitivní osobností byl prof. Jean-Pierre Sauvage, v jehož laboratoři jsem v rámci stáže hrazené z Ceny strávil pár týdnů. Každý z nich je jiný, ale oba působí bytostně nakažlivě jako přirozené intelektuální a lidské vzory.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.