Během předvánoční konference spolku Czexpats in Science jsme měli příležitost popovídat si se zajímavými vědeckými osobnostmi žijícími jak u nás, tak především v zahraničí. Hovořili jsme také s Petrem Šulcem, který v současnosti působí jako Assistant Professor na Arizona State Univerzity ve Spojených státech.
Co Vás přivedlo k oboru, který jste vystudoval?
Vždy mě bavila matematika a fyzika, zároveň mě také fascinovala komplexita živých organismů. Během studií a stáží jsem postupně vyzkoušel celou řadu oblastí, které používaly metody teoretické fyziky ke studiu různých typu problémů, ať už se jednalo o elektrické sítě nebo interakce molekul. Bavilo mě také programování, takže když se naskytla příležitost vyvíjet počítačové simulace ke studiu biologických molekul, přišlo mi to jako skvělá příležitost, jak zkombinovat oba tyto zájmy.
Proč jste se rozhodl dělat doktorát v Oxfordu?
Jejich katedra fyziky patří mezi ty nejlepší na světě a studovat zde je jedinečná příležitost, potkáváte tam mimořádně nadané kolegy. Také je oproti školám v Americe doktorát v Anglii kratší (maximálně 4 roky), jelikož se během něho už nemusí absolvovat žádné další předměty nebo zkoušky, celý čas se můžete věnovat jen výzkumu. Navíc jsem od Oxfordu dostal nabídku na stipendium, které mi pokrylo všechny náklady se studiem spojené.
Jaký vidíte hlavní rozdíl mezi tím dělat vědu v Česku a v zahraničí? Můžete srovnat podmínky v Anglii, Francii a ve Spojených státech?
Každá země má svá specifika. Z těchto zemí dává na vědu zdaleka nejvíce prostředků Amerika, ale o to větší je zde tlak na podávání výsledků. Každý vedoucí skupiny musí získat granty na její chod: od platu studentů a postdoků po nákup počítačů a experimentálního vybavení. Americké univerzity obvykle poskytují do začátku financování na pokrytí tak prvních dvou let, pak je ale na každém, aby si podáváním grantů získal finance. Jelikož je zdrojů financování celá řada, je běžné podávat spoustu grantů. Není neobvyklé, že velká skupina podá více než desítku grantů ročně. Pořádně je připravit samozřejmě zabere spoustu času a šance na úspěch není příliš vysoká, jsou i případy, že profesor tráví většinu času psaním grantů a samotný výzkum a každodenní chod skupiny zajišťují studenti a postdoci. Na univerzitách mají začínající profesoři kontrakt na pět let, pokud se osvědčí, mohou od univerzity získat permanentní pozici.
V Anglii a ve Francii jsou akademické platy i celkový objem financí nižší než v Americe, není zde ale takový tlak na profesory, aby získávali granty. Navíc doktorandi ve Francii a Anglii často mají stipendium od univerzity nebo z jiných regionálních a státních zdrojů, takže je nemusí platit školitel z grantu. Na některá témata, jako je třeba mnohaletý vývoj a parametrizace počítačového modelu nebo důkaz matematického teorému, je anglické nebo francouzské prostředí přívětivější. Americký model spíše podporuje projekty s výsledky v horizontu tří let. Anglie i USA a do určité míry také Francie těží z toho, že jsou často cílem talentovaných studentů a vědců ze zahraničí. To je, kromě množství peněz ve vědě, rozdíl oproti Čechám, kde nemáme příliš velké zastoupení studentů nebo vědců ze zahraničí. Navíc Anglie, Francie a USA mají celkem jasně daný systém financování vědy a způsob výběrových řízení na vedoucího skupiny. Není mi známo, že by v Čechách existoval jednotný model výběrového řízení, podle kterého by postupovaly univerzity nebo pracoviště Akademie věd při náboru nových vědců.
Mnoho lidí tvrdí, že peněz do vědy v Česku jde minimálně v posledních 10 letech dost. Je to pravda? Stačí jenom peníze, anebo je zapotřebí především něco jiného?
Nemám o množství financí v české vědě přesný přehled, takže nedokážu říct, zda je peněz dost. Od svých českých kolegů nicméně vím, že úspěšnost získaní grantu od GAČRu je tak 20 procent, což není mnoho, jelikož pro řadu oborů je GAČR v Čechách jedinou agenturou, která poskytuje finance na dané téma výzkumu. Pro většinu grantů v USA je úspěšnost podobná, tak od 10 do 25 procent, ovšem grantů a grantových agentur je celá řada. Třeba pro začínající skupiny je tak běžné podávat pět i více grantů do roka, takže pravděpodobnost úspěchu je pak větší. Není to samozřejmě jen o penězích, i když bez nich se špičková věda téměř dělat nedá. Jde i o jejich efektivní využití, nicméně tím nejdůležitějším jsou lidé. K výzkumu je potřeba mít kvalitní studenty a vědecké pracovníky. Je nutné mít velmi kvalitní vzdělávací systém na úrovni vysokých, ale i středních škol, které naučí studenty schopnost „učit se“. Bez dobrých a kvalitních studentů je velmi těžké dělat výzkum světové úrovně. V tomhle ohledu si myslím, že české školy jsou ještě stále schopné vzdělávat dobře. Pokud ale nejsou vědecká pracoviště schopna nabídnout studentům doktorátu a postdokům důstojné platové podmínky, je velmi těžké si kvalitní lidi ve výzkumu udržet.
Je pro Vás důležité udržovat intenzivní vztahy s Českem, právě například prostřednictvím CZEXPATS in science?
Mám spolupráci s několika skupinami v Čechách a kolegy, kteří působí na českých univerzitách a se kterými se pravidelně stýkám. Tím si udržuji přehled o situaci v české vědě. Také na své bývalé škole a na pracovištích mých kolegů nabízím postdok a doktorandské pozice a stáže v mé výzkumné skupině. V Čechách mám i rodinu a přítelkyni, takže se snažím vracet do Čech, jak mi to pracovní podmínky dovolí.
Jaké máte další plány do budoucna? Uvažujete o návratu do Česka? Pokud ano, tak za jakých podmínek?
V současné chvíli se mi podařilo rozjet moji novou skupinu na Arizona State University a mám rozpracováno několik zajímavých projektů, které zahrnují rozsáhlé simulace a také náročné experimenty. Chtěl bych tyto projekty zdárně dokončit. Návratu do Čech bych se do budoucna nebránil. Výrazně by pomohly návratové programy, které by probíhaly v rámci transparentního výběrového řízení a zajišťovaly financování skupiny na několik let. Jako příklad lze uvést program Primus, který nedávno zavedla Univerzita Karlova.
Děkujeme za rozhovor!
Za portál Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk
Petr Šulc vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně-inženýrskou na Českém vysokém učení technickém v Praze a École Polytechnique v Paříži, poté absolvoval roční stáž v Los Alamos National Laboratory. Doktorát získal v teoretické fyzice na University of Oxford, poté strávil tři roky jako postdok na Rockefeller University v New Yorku. V současnosti je Assistant Professor na Arizona State Univerzity, kde vede vlastní skupinu na Biodesign Institute při katedře chemie. Ve svém výzkumu používá počítačové simulace a statistickou fyziku ke studiu problémů v biologii a nanotechnologii. Zajímá se především o modelování nukleových kyselin (DNA a RNA).
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
