Robert Plaga: Autonomie znamená odpovědnost v dobrém i zlém

Patříte mezi zatím mezi pouhé tři ministry školství, kteří v čele ministra školství vydrželi celé období vlády. Dosud máme průměr ve funkci ministra či ministryně školství méně než jeden rok. Jak se podle Vás toto časté střídání podepisuje na fungování úřadu?

Kdysi jsem slyšel názor, že pro fungování ministerstva není ministr nebo ministryně zase až tak důležitá postava. Částečně s tím souhlasím. Úřad musí běžet i bez ministra. Podle mého názoru bylo úspěšné fungování ministerstva školství v posledních čtyřech letech založené na tom, že se mi podařilo dát dohromady opravdu vynikající tým lidí. Pokud má ministr okolo sebe dobrý tým lidí, sám o sobě tak důležitý opravdu není.

Na druhou stranu jsou určité úlohy, které i ten nejlepší tým lidí na ministerstvu zastat nemůže. Mezi to spadá například vyjednávání o výši rozpočtu, jednání vlády, obhajování kroků ministerstva v médiích a jejich vysvětlování. Každý nový ministr se musí právě tyhle své úkoly naučit zvládat. Osobně jsem zažil, jak zásadní bylo mít při jednáních o výši rozpočtu už zkušenost z předchozích let. Negativní dopad častého střídání ve vedení úřadu tak jednoznačně spočívá v tom, že každý nový ministr se musí učit zvládat právě tyhle své nezastupitelné úlohy.

Z hlediska řízení vysokého školství jsme ušli velký kus cesty

Na ministerstvu školství jste také dlouho působil také jako náměstek pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu. Co se podle Vás za dobu Vašeho působení v této oblasti nejvíce povedlo?

Pokud to vztáhnu na oblast výzkumu, vývoje a vysokého školství a spojím období mého působení jako náměstka pro tuto oblast a následně ministra školství, tak si nejvíce cením toho, že jsme zcela zásadně navýšili rozpočty vysokých škol. Prostředky přitom nešly jenom do vzdělávání, ale úplně stejně se nám podařilo vyjednat zvýšení institucionální podpory – tedy DKRVO (Dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace, pozn. redakce). To bylo pro další rozvoj českých vysokých škol zcela zásadní.

Dále se nám podařilo v podstatě odpracovat Metodiku 2017+ pro vysoké školy, která po předchozím funkčním období nebyla v dobré kondici. Existovala pouze v hrubých konturách a ministerstvo ji tehdy muselo dopracovat tak, aby se z toho stal funkční nástroj. Věřím, že Metodika 2017+ skutečně změnila způsob uvažování a rozhodování v českém vysokém školství – a to i přes všechny možné chyby, které Metodika 2017+ dosud má. Řada škol si i díky tomu troufla na to, že získané prostředky nerozdělila podle publikačních výstupů na různé fakulty a oddělení, ale využila je skutečně na dlouhodobý koncepční rozvoj. Vysoké školy začínají i díky nové metodice přemýšlet mnohem strategičtěji a rozhodují se do jakého oboru výzkumu či výzkumného týmu budou investovat tak, aby i v dalších letech byly v hodnocení úspěšné.

Kromě toho se za mého působení také zpracovala významná část novely vysokoškolského zákona, který upravuje vztah vysokých škol k doktorandům. Je tu ale celá řada dalších věcí: vytvoření a zavedení strategických plánů jednotlivých vysokých škol nebo úprava financování. To všechno podle mého názoru přispělo k tomu, že jsme z hlediska metodického řízení či finanční podpory opravdu urazili velký kus cesty.

A specificky v oblasti politiky výzkumu, vývoje a inovací?

Myslím, že můžeme být pyšní na to, čeho jsme dosáhli v oblasti výzkumných infrastruktur. Jsme na světové špičce jak v procesu jejich hodnocení, tak v samotném systému podpory. Zdá se mi, že to je věc, kterou dostatečně neoceňujeme. Pyšníme se tím před zahraničními návštěvami, ale například Rada pro výzkum, vývoj a inovace se k výzkumným infrastrukturám chová ve svém dalším rozhodování poměrně macešsky.

Členové RVVI se musí oprostit od svých osobních zájmů

Zmínili jsme úspěchy v oblasti výzkum, vývoje a vysokého školství. Co se naopak v těchto oblastech nepovedlo?

Jedna z věcí, která se nepodařila, je schválit již připravený a projednaný zákon o vysokých školách, který se kvůli pandemii na dlouhou dobu zasekl ve sněmovně. S novými volbami pak samozřejmě spadl pod stůl. To je velká škoda, protože navrhovaný zákon byl připraven opravdu velmi dobře a řada navrhovaných změn by vedla k nezanedbatelnému posunu vpřed.

Další věc, která se nepovedla, bylo změnit přístup právě k výzkumným infrastrukturám a zvýšit předvídatelnost strategického rozhodování, které má ze svého titulu vytyčovat Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Často se v předchozím funkčním období stávalo, že někteří členové RVVI zpochybňovali samotný systém hodnocení velkých výzkumných infrastruktur, který oni sami předtím schválili.

Co stálo podle Vás v pozadí tohoto zpochybňování?

Nejprve chci zdůraznit, že je naprosto v pořádku jasně vytyčit směr, kterým se v oblasti výzkumu a vývoje Česká republika chce vydat. Rozpočtové prostředky nejsou bezedné a je zcela legitimní učinit strategické rozhodnutí, do jakých oblastí budeme investovat. Nelze ale akceptovat, když samotný orgán, který toto rozhodnutí učinil, jej posléze začne zpochybňovat. Tím totiž i jednotliví členové RVVI ztrácí na důvěryhodnosti.

Pokud Rada pro výzkum, vývoj a inovace schválila metodiku hodnocení velkých výzkumných infrastruktur a MŠMT podle ní začalo fungovat, není v pořádku, aby RVVI po dvou letech začala zpochybňovat celý proces jenom proto, že výsledky hodnocení nedopadly tak, jak si někteří její členové představovali.

Rozhodnout o dalším financování na základně robustního a transparentního hodnocení o další podpoře výzkumných infrastruktur může být třeba tvrdé, ale je to férové. Když ale sami členové RVVI začnou nahlodávat legitimitu procesu, který sami schválili, a zpochybňovat práci týmu ministerstva, který hodnocení zajišťuje, je to rána pod pás a podle mého to ukazuje na nekompetentnost nebo nedůvěryhodnost některých členů RVVI.

Nemůže to být způsobeno i tím, že Rada pro výzkum, vývoj a inovace je složena z členů institucí, které jsou samy příjemci finančních prostředků, které RVVI rozděluje? Nejedná se o principiální střet zájmů?

Nerad bych v tomto směru paušalizoval. Za dobu svého působení jsem poznal mnoho členů RVVI a troufnu si říct, že většina z nich skutečně patří mezi odborníky. Přestože zcela logicky působí na nějaké domovské instituci, jsou schopni se oprostit od zájmů své organizace a skutečně ze své pozice člena nebo členky Rady pro výzkum, vývoj a inovace rozhodovat na základě svého expertního názoru.

Zároveň je ale pravda, že část členů RVVI to tak nedělá. Zcela nepochybně a flagrantně využívají RVVI a její vliv jako beranidlo svých zájmů. Je však úkolem předsedy či předsedkyně RVVI, aby si právě tohle zjistili a na základě toho dále jednali.

Chybí podle Vás v RVVI zástupci některých klíčových aktérů českého výzkumného prostředí?

Zásadní chybou je to, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ztratilo místopředsednické křeslo v RVVI. Za působení Pavla Bělobrádka zástupci poskytovatelů finančních prostředků výzkum a vývoj radu museli opustit. Když se tehdy chystalo určité předpolí pro vznik nového ministerstva pro vědu, nebylo jednoduše vhodné, aby MŠMT bylo součástí RVVI.

Problém je ale v tom, že Ministerstvo školství není podle kompetenčního zákona standardním poskytovatelem prostředků na výzkum, vývoj a inovace. Má na starosti podporu mezinárodního výzkumu a vývoje a je poskytovatelem prostředků pro celý segment vysokých škol. Pokud má RVVI a potažmo celá česká vědní politika fungovat, pak je třeba, aby mělo MŠMT v Radě pro výzkum, vývoj a inovace opět místopředsednické křeslo. Další poskytovatelé by pak v Radě měli být zastoupeni minimální jako stálí hosté.

Autonomie znamená odpovědnost v dobrém i zlém

Hovořili jsme o novém zákoně o vysokých školách. Co vidíte jako největší současné problémy ve fungování českých vysokých škol?

Těch problémů je celá řada. Už téměř deset let diskutujeme problém základního nastavení kompetencí v řízení vysokých škol. Rektor či rektorka totiž nesou odpovědnost za celou univerzitu včetně všech fakult, mají ale velmi malé nástroje na jejich přímé řízení. To brání optimálnímu fungování. V tomto směru bude třeba zahájit bolestivou diskuzi na samotných vysokých školách o tom, jaké pravomoci má mít akademický senát. V jakých oblastech má mít dozorující nebo kontrolní pravomoci? A jsou schvalovací pravomoci smysluplné nebo de facto znemožňují efektivní řízení vysokých škol?

Dalším problémem je vztah Ministerstva školství a vysokých škol. Už dlouhou dobu se mi zdá, že někteří zástupci vysokých škol statut autonomie vysokých škol zneužívají. Velmi problematický je přístup, kdy na jedné straně vysoké školy proklamativně zdůrazňují svou vlastní autonomii, ale druhým dechem obviňují ministerstvo, že jim dostatečně podrobně nesdělilo, jak mají postupovat. Tento rozpolcený přístup pak vede k tomu, že vysoké školy z důsledků vlastního rozhodování obviňují MŠMT.

Jaké jsou tedy podle Vás možnosti řešení?

Nabízejí se dvě cesty. Buď univerzity začnou akceptovat svou vlastní odpovědnost, a to se všemi následky, které jejich rozhodnutí přinášejí, nebo musí ministerstvu dovolit zasahovat do jejich vnitřního fungování. Každopádně je však třeba tento stav vyjasnit. Nechci určovat, jaká varianta je správná. Pokud má ale systém vysokého školství v Česku fungovat, je třeba vyjasnit vzájemné role.

Co je podle Vás ideální stav? Jak by měl být český systém nastaven?

V ideálnímu stavu by měli mít rektoři mnohem větší množství nástrojů, které jim umožní ovlivnit dění na jednotlivých fakultách. Může se přitom jednat pouze i o opravné nástroje, které jim dovolí zasáhnout v momentě, kdy řízení na úrovni fakult selže. Aféry posledních let ale jasně ukázaly, že je třeba, aby rektoři měli pravomoci k tomu aktivně řešit problémy, se kterými si fakulty samy nejsou schopny poradit. S tím samozřejmě souvisí právě i reforma pravomocí akademických senátů.

Dovolte otázku na závěr. V září opouštíte MŠMT a stanete v čele Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství. Čeho chcete dosáhnout v čele této instituce?

Mám za to, že Národní akreditační úřad má mít už ze samotného znění zákona mnohem významnější pozici, než je tomu doposud. Mým hlavním cílem je tedy dosáhnout toho, aby se NAÚ stal institucí, která aktivně iniciuje kvalitativní posun v systému vysokých škol. Nemá jen reagovat na podněty nebo žádosti, které dostává, ale má také určovat, kam by se mělo směřování českého vysokého školství z dlouhodobého hlediska ubírat.

Zároveň bych rád, aby se tento posun ze strany Národního akreditačního úřadu odehrával především prostřednictvím „soft“ nástrojů – tedy nejenom formou nějakých zákazů a příkazů, ale mnohem více prostřednictvím různých doporučení nebo příkladů dobré praxe. Takový systém zároveň totiž zachovává velký prostor právě autonomii a samostatné rozhodování jednotlivých vysokých škol.

Děkujeme za rozhovor!

 

Autor: Vědavýzkum.cz (JT)

---

Robert Plaga

Robert Plaga se narodil v jihomoravských Ivančicích. Magisterský a doktorský titul získal studiem na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně, kde poté působil jako odborný asistent, a to od roku 2002 do roku 2013. V letech 2013 až 2015 zastával pozici ředitele Centra transferu technologií a od roku 2015 byl náměstkem ministra školství pro řízení vysokého školství, vědy a výzkumu. V letech 2017 až 2021 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Do svého jmenování působil také jako zastupitel statutárního města Brna. Po odchodu z ministerské funkce byl na resortu školství jmenován politickým náměstek. V roce 2022 byl dočasně pověřen vedením Mendelovy univerzity v Brně a od září 2022 povede Národní akreditační úřad (NAÚ).