Václav Liška: Všechny pokroky budou o budování týmů a jejich konsolidaci

Václav Liška působí na chirurgické klinice Fakultní nemocnice a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, kde se zabývá viscerální, kolorektální a hepatopankreatobiliární chirurgií – léčením onemocnění jater, pankreatu a žlučových cest. Z vědeckého hlediska se zabývá regenerací jater či možnostmi jejich náhrady. Druhým směrem jeho výzkumu je molekulární biologie nádorů postihujících tyto orgány. Výzkum se odehrává v Biomedicínském centru v Plzni, kde působí jako vedoucí Laboratoře nádorové léčby a regenerace tkáně.

V současnosti řeší problematiku postižení jater, které může vyvolat oxaliplatina v rámci moderní chemoterapie, kdy hrozí, že po resekčním výkonu dojde k akutnímu selhání orgánu. Na prasatech pak vytvořil model, kdy přeléčoval játra různými látkami a kmenovými buňkami. Dále se zabýval rekonstrukcí portálního řečiště v situaci, kdy karcinom pankreatu vrůstá do portálních žil vedoucích do jater. V neposlední řadě se věnuje také decelularizaci a recelularizaci jater, při kterých zbavuje původní játra buněk a osidluje je novými buňkami příjemce s cílem vytvořit nová játra, díky kterým by odpadla nutnost imunosuprese u pacienta. Spolupracuje s Technickou univerzitou Liberec na aplikaci tzv. nanovlákenných záplat, které by mohly zabránit úniku tráveniny po resekci střeva. Aplikace poznatků do klinické praxe je pro něj důležitým aspektem a snaží se podílet také na výuce. Provozuje proto unikátní Letní školu experimentální chirurgie, které se účastní studenti z celého světa. Je hlavním autorem monografie Experimental Surgery.

Co se změnilo v oblasti vědy, které se věnujete, od chvíle, kdy jste obdržel naši cenu?

Strávil jsem dva měsíce v Paříži, jednak v Institutu Pasteur a jednak v Hôpital Necker-Enfant Malades, bylo inspirativní vidět velké týmy, které zde pracovaly. Velmi se mi líbil jejich přístup – vždycky za něco hrozně bojovaly, ale když pak přišla dlouhá pauza na oběd, diskutovalo se během ní o mnoha věcech a udělalo se tak spousta práce. Přišlo mi to smysluplné. V našem prostředí tohle moc nefunguje.

V hepatopankreatobiliární chirurgii, kterou se zabývám, se v podstatě pořád potkávám s francouzskou školou, kde to začalo po válce prací jaterních chirurgů Louise Lortata-Jacoba a Clauda Couinauda a segmentací jater. Dále například profesor Henri Bismuth udělal ohromné množství práce ve výzkumu chirurgie jater a žlučových cest. Ve Francii je několik klíčových klinik pro rozvoj jaterní chirurgie a je to neuvěřitelně inspirující prostředí, takže jsem měl štěstí, že jsem cenu vyhrál, a každému doporučuji se soutěže zúčastnit. Států, které dávají takto plošnou podporu studentům jak pregraduálním tak postgraduálním, je velmi málo, z mého pohledu je to jen Francie a Německo.

Když mluvíte o klinické praxi, jak těžké je převést poznatky a objevy z publikace do praxe?

V tomto směru funguje velká ochrana pacientů. Několikastupňové kontrolování funkce léčebných procesů vyžaduje čas a trpělivost. Většina látek se ani neověří například proto, že mají nějakou míru toxicity, kterou u vedlejších účinků nemůžeme tolerovat. Z hlediska našeho vývoje léčby, po dvaceti letech, kdy pacienti nebyli operovatelní a bojovali o přežití, dnes máme díky kombinaci chemoterapie a kombinovaných resekcí 25 % vyléčených, přes 50-60 % pacientů pořád žije po 5 letech od operace kvůli nádorům jater, a to je neuvěřitelný skok.

Co se změní ve vědě a v oblasti vašeho vědního oboru?

Do budoucna budou všechny pokroky o budování týmů a jejich konsolidaci. Bude stěžejní umět vytvořit týmy s jasným zaměřením. Bude potřeba větší propojení univerzit s fakultními nemocnicemi a dalšími institucemi jako například s Akademií věd, k čemuž jsou nutné spíše dlouhodobé projekty. My se snažíme dostávat dlouhodobé evropské projekty, které jsou na pět až šest let a v rámci toho třeba ještě získáme klasickou podporu z Ministerstva zdravotnictví nebo Grantové agentury ČR.

Co vás inspirovalo k tomu stát se vědcem?

Medicína má nějaký stav poznání odpovídající době a vývoji vědy. Medik se nejprve vše naučí na teoretické úrovni, ale pak musí nějakých 45 let pracovat a tyto na počátku získané informace mohou zestárnout. Medicína je obor, kde se musíte vzdělávat celoživotně a zdokonalovat se v léčbě a diagnostice. Pro mě bylo velmi lákavé nahlédnout za oponu a hledat cestu. Ale je to labyrint, někdy to může být jen záležitost intuice, a i když narazíte na slepou uličku, můžete sledovat, kudy tím labyrintem jdou ostatní, vracet se a vydávat se znovu těmi směry. Život vědce je dlouhý. Každý máme nějaký strop, kam se můžeme dostat, abychom si na konci medicíny mohli říct „léčil jsem nejlíp, jak jsem mohl“. A k tomu právě pomáhá vědecký přístup – inovativní.

Co byste řekl mladému člověku, který se chce věnovat medicíně?

Že je třeba být trpělivý, nešetřit časem, investovat úsilí a jednou za to sklidí velké plody.

Máte nějaký vzor?

Velkým vzorem je pro mě profesor Třeška z naší kliniky, od kterého jsem se naučil hepatopankreatobiliární chirurgii. Ze světových vzorů pak Henri Bismuth, to je typický Francouz, kterého si všichni představíme, od bonvivána po stránku neuvěřitelného soustředění na práci a vytvoření skvělého týmu.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.