Volodymyr Volkovskyi: Češi naprosto jasně chápou válečnou realitu

Volodymyr Volkovskyi (vpravo), foto: osobní archiv Volodymyrem Volkovského

Váš současný výzkumný projekt na Filosofickém ústavu AV ČR je zaměřen na historii ukrajinské vědecké diaspory v ČR. Je to tak?

Ano, tématem mého projektu na české Akademii věd je ukrajinská diaspora v meziválečném Československu, přesněji Ukrajinská svobodná univerzita, která po celé toto období sídlila v Praze. Zajímá mě hlavně politická filozofie, kterou tehdejší profesoři na Ukrajinské svobodné univerzitě rozvíjeli.

Nacházíte nějaké historické paralely mezi Ukrajinskou svobodnou univerzitou a současnou situací ukrajinských vědců a akademiků?

Určité paralely tu jsou. Zároveň je tu ale jeden důležitý rozdíl: V roce 1919 se Ukrajině po třech letech přímé invaze nepodařilo ubránit svou nezávislost. Svět byl tichým spoluviníkem zločinu masového vraždění Ukrajinců Rudou armádou. Těch několik uprchlíků, kterým se podařilo ze země odejít, byli bezmocnými pozorovateli toho, jak jejich vlast trhají sousedé v krvavé válce na kusy.

Nyní vidíme, že Ukrajina bojuje s Ruskou federací už osm let. Stojí v tváří v tvář světové velmoci a neprohrává. Západ si také počíná chytřeji – a ušlechtileji, než tomu bylo v roce 1919 – a pomáhá Ukrajině. Dobře si totiž uvědomuje, že to není jenom lokální konflikt.

Ukrajinci, kteří se v roce 1919 nacházeli v Československu, neměli šanci vrátit se domů. Museli zde zůstat nebo odejít do jiné západní země. V mém okolí se ale téměř všichni Ukrajinci chtějí vrátit domů a mají naději, že na Ukrajině bude zase mír.

Rád bych se zeptal na Vaši zkušenost s cestou do ČR. Bylo pro Vás jako pro vědce snadné najít zde podporu a jaká pomoc pro Vás byla dostupná? Jak hodnotíte podporu ČR na obecné úrovni?

To je složitá otázka. Co se mě osobně týče, mí přátelé z Česka mě celou dobu velmi podporovali a Česká republika pro mě rozhodně není cizí zemí. Dostalo se mi také velké podpory ze strany vědecké komunity. Opravdu jsem v praxi pocítil, co to znamená být součástí mezinárodní filozofické komunity. To by bylo opravdu krásné.

Pro humanitní vědce také přesídlení neznamená nějaký dramatický problém z hlediska výzkumu. Všichni jsme si během globální pandemie zvykli pracovat na dálku a scházet se prostřednictvím online platforem. Díky tomu jsem stále v kontaktu se svým původním pracovištěm v Kyjevě, a i nadále učím studenty na Ukrajině.

Na druhou stranu jsem také viděl, jak se mnozí lidé z Ukrajiny snaží přizpůsobit v České republice, a je to pro ně často velmi těžké a složité. Jde o finanční obtíže až po problémy s ubytováním nebo úřady. Mám na mysli například obrovské fronty v Holešovicích, kam všechny Úřady práce posílají Ukrajince. Špatně také fungují služby online žádostí, což vede k obrovským frontám, v nichž lidé museli trávit i několik dní. To přitom není takový problém pro zdravého člověka. Ale co třeba matky s malými dětmi?

Ještě je ale potřeba říct, že čeští dobrovolníci nesmírně pomáhají, za což jim patří velký dík.

S jakými největšími překážkami jste se v životě v ČR zatím setkal? Co by Vám nebo jiným ukrajinským vědcům a vědkyním či dalším uprchlíkům potenciálně pomohlo?

Když jste závislí na velkorysosti někoho dalšího, nejste v pozici, abyste něco požadovali. Jste vděční za to, co je dostupné. Díky velké podpoře mých přátel a širší filozofické komunity je pro mě nakonec největší problém najít vhodného lékaře pro dceru, která má vážné zdravotní potíže. Najít dobrého lékaře je ale prý podle mých přátel velká výzva i pro české občany, takž možná je to obecnější problém zdejšího zdravotnictvím.

Nemám pocit, že bych mohl nějak radit, ale poměrně potřebné se mi zdá, aby došlo ke zlepšení on-line služeb, zejména pro nemocné nebo pro matky s malými dětmi.

Jaké jsou Vaše dosavadní dojmy z českého akademického prostředí? Je to podobné jako na Ukrajině?

Ze strany širší akademické obce mě překvapila velká podpora Ukrajiny a ukrajinských vědců. Zdá se mi, že Češi naprosto jasně chápou válečnou realitu a Ukrajince velmi podporují.

Jako velký rozdíl vnímám to, že česká filozofická komunita je mnohem integrovanější do mezinárodní komunity a má mnohem vyšší úroveň jazykových dovedností. Česká akademická obec je obecně také mnohem lépe financována než ta ukrajinská, ale to je samozřejmě otázka relativního srovnávání.

Jak hodnotíte reakci západní vědecké obce na agresi Ruské federace? Je dostatečná? Co by západní akademická obec mohla udělat, aby Ukrajincům více pomohla?

Západ samozřejmě není monolit a konvenční „střední Evropa“ od Prahy po Tallinn se zásadně liší od „tradiční“ západní Evropy. Zatímco v anglické nebo středoevropské akademické obci vidím docela dobré pochopení toho, co se děje na Ukrajině a o co jde v této válce, tradičně chápaná „západní evropská tradice“ Francie a Německa se nedokáže vypořádat s hroznou realitou války, ve které žijeme.

Je docela zvláštní – a za jiných okolností by to bylo až směšné – že země jako Německo, které dokázalo překonat vlastní krutý nacistický režim, nebo Francie, která byla vybudována na základech „svobody, rovnosti a bratrství“ a z hlediska filozofie rozvinula precizní kritiku ideologií a totalit, jsou kompletně slepé a necitlivé k chování Ruska a jeho imperialistické ideologii. Pro ukrajinské filozofy byl postoj Noama Chomskyho, Jürgena Habermase nebo Alaina Badioua velkým zklamáním. Ti, které jsme považovali za morální a intelektuální vůdce, nás vyzvali k legitimizaci zjevného zla. Vážím si proto například postojů českého filozofa Petra Hlaváčka, řady polských filozofů nebo dalších známých autorů, jako je Francis Fukuyama nebo Juvala Harariho.

Všichni doufáme, že válka skončí co nejdříve. Co bude podle Vás ukrajinská věda potřebovat ke své obnově, až nastane mír nebo alespoň nějaká forma dlouhodobého příměří?

Mluvíme-li čistě o ukrajinské akademické obci, je třeba říct, že peníze nejsou všechno. Je samozřejmě pravda, že akademikům na Ukrajině prudce klesá financování. Jenom od začátku nové etapy války v únoru 2022 klesl průměrný příjem ukrajinského vědce ze 450 dolarů na 200 dolarů. To vše za okolností, kdy ceny všeho vzrostly minimálně dvojnásobně a jsou srovnatelné s cenami v ČR.

Je tu ale další aspekt, na kterých bych chtěl upozornit. V kontextu sociálních a humanitních oborů, které osobně znám, bych si přál, aby mohly víc znít hlasy ukrajinských vědců. Máme unikátní perspektivu žité politické filozofie – Ukrajinci koneckonců bojují poslední antikoloniální válku na území Evropy.

Na obecnější úrovni se to týká všech států střední a východní Evropy – stejně jako Ukrajina patří do oné pomyslné dvojité slepé skvrny „tradičního“ Západu i globálního Jihu, kteří jako by stále nevnímali nic z té pouště mezi Berlínem a Moskvou. Dvojitá slepá skvrna je to proto, že nejsme „viditelní“ jako samostatná nezávislá země pro bývalá impéria, jako je Rusko nebo Spojené státy. Zároveň pro kolonizovaný globální Jih a jeho obhájce, jako je například papež František, jsme součástí problému – skupiny bílých kolonizátorů – a jsme jenom územím, na kterém si dva bílí giganti vyřizují účty, za které platí státy globálního Jihu.

Sociální a humanitní vědy tedy podle Vás dostatečně nevnímají hlasy ze střední a východní Evropy?

Přesně tak. Přál bych si, aby v evropském a světovém akademickém diskurzu mohlo víc zaznít víc ukrajinských, východoevropských a středoevropských hlasů. To je pro nás složitější, než by se zdálo, protože ukrajinská situace byla dlouhá leta popisováno neukrajinskými hlasy a neukrajinskou optikou. Dlouho se o Ukrajině mluvilo „o nás bez nás“. Odborníci z bývalých impérií o ukrajinských vlasteneckých hnutí hovoří jako o „fašistických“, zkreslují historii Ukrajiny nebo mlčí o represích a letité okupaci.

Druhá věc, kterou potřebujeme, je systematické mezinárodní doporučení, jak zlepšit ukrajinský vědecký systém. Ukrajina se už příliš dlouho bez valných výsledků snaží o reformu svého systému výzkumu a vývoje. V tom by mohli zahraniční odborníci a obecně zahraniční vědecká komunita velice pomoci. Zároveň bych si přál, aby se nám podařilo zachovat mezinárodní vazby, které ukrajinským vědcům teď pomáhají v České republice a v dalších zemích.

Děkujeme za rozhovor!

Za portál Vědavýzkum.cz se ptal Jan Tesárek.

Volodymyr Volkovskyi vystudoval filozofii na Národní pedagogické univerzitě M. P. Dragomanova a od roku 2010 působí na Ústavu filozofie Národní ukrajinské akademie věd, kde také získal doktorát. K jeho odborným zájmům patří dějiny filozofie 19. století na Ukrajině a v celé středovýchodní Evropě. Druhé téma, kterým se zabývá a které je nyní krajně aktuální, je politická filozofie, zejména studium nacionalismu, ideologií a demokracie. Třetí klíčovou oblastí jeho vědeckého zájmu je filozofie náboženství.

Volodymyr Volkovskyi také na Národní ukrajinské akademii věd vede Asociaci mladých výzkumníků pro studium náboženství. Kromě výzkumné práce se věnuje výuce – na Ukrajině vyučuje sociologii a filozofii náboženství na katolických univerzitách. V roce 2022 kvůli ruskému útoku odešel i s dcerou z Ukrajiny a nyní působí na Filosofickém ústavu AV ČR.