Zdeněk Hostomský: Snižme byrokracii alespoň na úroveň Evropské unie

Co vede vědce a posléze vědeckého manažera ke vstupu do politiky? Co bylo tím impulsem, kdy jste si řekl, že do toho půjdete?

Těch bylo hned několik. Když se mi po delším čase stráveném v cizině naskytla příležitost vrátit se do Česka a stát se ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, šel jsem do toho s velkým nadšením a dobrým pocitem, že jsme opět ve svobodné republice. Ale právě při té manažerské práci jsem postupně začal narážet na věci, které jsem měl vždy spojené spíše s tím minulým režimem.

Co konkrétního máte na mysli?

Typicky takovou tu všudypřítomnou a stále se šířící byrokracii a zejména pak určité nešťastně nastavené zákony, které jsou pro vědecký výzkum naprosto nevhodné. Nebo přístup některých institucí, které administrují vědecké granty nebo strukturální fondy z Evropské unie. Ty totiž často uplatňují daleko přísnější byrokratické mechanismy, než je nutné. Zkrátka neustále narážíte na spoustu překážek, které brání vědě v rozletu. Už v rámci Akademie věd jsem se proti tomu snažil brojit.

Říkal jste, že motivací bylo několik. Co dalšího vás tedy pálí?

Ta poslední kapka souvisí s nynější koronavirovou krizí, protože je to tak trochu můj obor. Náš ústav se proslavil tím, že měl velké úspěchy v objevování a vývoji léčiv proti virům, takže jsme se samozřejmě do tohoto snažení ihned zapojili.

V čem vidíte problém?

Vláda na počátku zavedla přísná restriktivní opatření, což bylo v pořádku, protože nikdo nevěděl, o co přesně jde. Tehdy jsem ji za to chválil. Ale tato opatření měla trvat pouze pár týdnů. Od té doby uplynulo půl roku a dnes máme spoustu vědeckých a statistických dat, která ukazují, že přísný „lockdown“ není žádnou zárukou toho, že se epidemie zastaví. Ten virus tady je a jen tak se ho nezbavíme. Budeme se s ním muset naučit žít. Nesouhlasím s tím, že se opět začalo nařizovat plošné nošení roušek, je jen málo statistických dat, která by potvrdila jejich účinnost. Je to spíš domněnka, že by plátěné roušky mohly infekci zabránit. Vnímám je spíše jako psychologický prostředek, v tom lepším případě jako známku solidarity, ale spíše za symbol strachu, který lidi více vyděsí, než zklidní. To byla ta poslední kapka, kdy jsem si řekl – ano, člověk si buď může pořád stěžovat, nebo s tím zkusí něco dělat.

Na začátku září jste pro Hospodářské noviny uvedl, že reakce Česka na koronavirus byla přehnaná a že nošení roušek by mělo být dobrovolné. Za tím si tedy i v současné situaci stále stojíte?

Ano. Porušování osobních práv a svobod pro mě totiž není tak triviální. Bojovali jsme za to několik desetiletí a nyní se jich zříkáme s takovou lehkostí. Zavřely se hranice, zavedly se roušky a nastolila se povinná karanténa. Stále si myslím, že se v naší situaci napáchaly daleko větší společenské škody těmi opatřeními než virem samotným. A to byla politická rozhodnutí. A to samozřejmě nejen u nás ale ve většině zemí světa.

Zdaleka nejste jediný, kdo se z vědeckého prostředí snaží uplatnit v politice. V obou komorách máme bývalé rektory, děkany či vedoucí výzkumných institucí. Je podle vás vědecká kariéra pro dnešního politika dobrou průpravou? Nakolik je vůbec politika založená na faktech a odborných znalostech?

V moderní společnosti se spousta aktivit spoléhá na odborníky. Nyní tu hrají roli například epidemiologové nebo ekonomové. Problém je, že tito odborníci velmi často reflektují pouze velmi úzký pohled svého oboru. Ilustrativním příkladem je třeba epidemiolog Rastislav Maďar, který prohlásil, že z hlediska epidemiologie by se mělo dělat toto, a ekonomika ho nezajímá. Politik by naopak měl být schopen zaujmout širší pohled na to, co je pro společnost nejlepší.

A myslíte si tedy, že vláda dá na názory odborníků? Nebo je vyslyší, jen když se jí to hodí?

V současné době je to samozřejmě spíše to druhé. Na druhou stranu je zřejmé, že politik nemůže rozumět všemu. Měl by mít jakousi politickou intuici a být schopen dělat rozhodnutí i v případě, kdy nemá kompletní sadu dat. Jinak by mohl rozhodovat automat.

Jakou roli podle vás vlastně česká věda v uplynulém půlroce sehrála? Splnily výzkumné instituce to, co se od nich očekávalo? A jsou dobře připraveny pomáhat v krizových situacích třeba i jiného druhu?

Ukázalo se, že kapacita naší vědy je obrovská. Například u nás na ústavu jsme rychle vyvinuli diagnostický systém z čistě domácích surovin a testy jsme dodávali i do nemocnic. Naše věda je kvalitní, přístrojové vybavení výborné. V tomto směru si myslím, že daňoví poplatníci mohou být spokojeni. Trochu zklamáním jsou ale mezery v managementu celé situace. Čas, než se člověk dozví výsledek testů, je dlouhý. Takzvaná chytrá karanténa nefungovala, takže se začalo prosazovat auto-trasování. To se mi zdá trochu amatérské. Cílem testování by mělo být co nejrychleji identifikovat takzvané „superpřenašeče“ nákazy a nikoli nutit do karantény v podstatě neinfekční lidi.

V úvodu našeho rozhovoru jste zmínil nadměrnou byrokracii. O té se poměrně dlouho mluví právě i v souvislosti s vědou. A je to také jedno z témat vašeho volebního programu. Posouváme se podle vás v této oblasti pozitivním směrem?

Nejprve je potřeba si přiznat, že tady máme problém – a to se myslím už povedlo. Při Radě vlády pro výzkum, vývoj a inovace vznikla komise pro takzvanou debyrokratizaci pod vedením místopředsedy Akademie věd. Ale upřímně řečeno, v samotných činech našich institucí zatím nevidím velký pokrok. A tak zatím jen doufáme, že byrokracie aspoň nebude dále narůstat. Což je bohužel velmi skromný plán.

V čem je tedy hlavní problém?

Týká se to zacházení s veřejnými financemi. Celý systém je nastaven tak, že se předpokládá, že vědec, který získal na svou činnost grant, tyto peníze automaticky zneužije. Aby se tomu zabránilo, je potřeba všechno hlídat a podrobně vykazovat. Přitom jde o naprosté nepochopení toho, o čem věda je. Někdy třeba dostanete fantastický nápad a jste v práci nepřetržitě. Málokdy je to ale tak, že přijdete do laboratoře, chvíli objevujete, pak chvíli píšete článek, další půlhodinu mluvíte s doktorandy, a v určitou hodinu „H“ jdete domů. Jako na montážní lince.

Jaké kroky by podle vás tedy bylo dobré a také reálné v blízké době prosadit? Co by vědě nejvíce pomohlo?

Dle mého názoru hodně pomáhají filantropické aktivity, jako zářné příklady, které ukazují, jak to lze dělat lépe. Jsou to třeba Nadační fond Neuron nebo Nadace Experientia, které dávají soukromé prostředky na vědecké projekty a vědcům důvěřují. Teprve ve srovnání s nimi si člověk uvědomí, jak je stát v přerozdělování peněz těžkopádný. Bylo by dobré zvýšit počet podobných aktivit, které nezahrnují takto ponižující systém neustálého vykazování, o kterém jsem mluvil. A stát by se mohl od nich postupně inspirovat.

Ve volebním programu vedle dalších témat zdůrazňujete podporu vědy a také přenos výsledků výzkumu do praxe. Co konkrétního byste rád z pozice senátora prosadil?

V prvé řadě bych se zaměřil na zákon o veřejných zakázkách. Tam by bylo nejjednodušším krokem udělat výjimku pro vědecký výzkum, aby se na něj tento zákon nemusel vztahovat. Potýkáme se s tím dnes a denně a vědcům to velmi komplikuje život. Máme u nás na ústavu takový žertovný slogan: Snižme úroveň byrokracie alespoň na úroveň Evropské unie. Už to by nám velmi pomohlo. Brusel má například pro soutěžení veřejných zakázek limit ve výši kolem pěti milionů korun, u nás jsou to dva miliony. Dělalo se to před dvaceti lety a od té doby se do toho vůbec nepromítla inflace. Výsledkem je, že nyní musíme soutěžit i malé přístroje nebo běžné služby a chemikálie, pokud jejich cena kumulativně překročí 2 miliony. Přitom soutěžit vědecké přístroje na základě ceny je nesmysl. Vědec by měl mít plné právo koupit si přístroj, jaký chce, pokud na něj má peníze. My na něj peníze máme, ale koupit si ho nemůžeme, protože musíme podstoupit složité výběrové řízení. Nakoupení jednoho přístroje se pak protáhne třeba na celý rok.

To jsou veřejné zakázky. Co dalšího máte v plánu?

Další věc se týká přenosu výsledků do praxe. Nejedná se jen o Spojené státy, kde je to velmi rozvinuté, ale i o s námi srovnatelné menší země jako jsou Izrael, Finsko nebo Singapur, kde je běžné, že když máte dobrý nápad, založíte za účelem jeho komercializace spin-off společnost. U nás je to stále velmi pracné, může to trvat i několik let a mnoho lidí s počátečním nadšením to odrazuje. Čili je potřeba usnadnit zakládání spin-offů a hned nepodezírat, že jde o nějaké tunely, jak to v tom našem zákonodárství bývá. V tom naštěstí vidím už určitý posun. Ale je toho samozřejmě více. Dalším problémem, který znám opět z osobní zkušenosti, je třeba délka získání stavebního povolení. To je u nás nesmírně pomalé a zdlouhavé. A není to jen z lenosti úředníků, ale odráží to jak je systém špatně nastaven.

V případě, že by váš vstup do politiky nevyšel, máte nějaký záložní plán? Co budete dělat, až vám skončí stávající funkční období?

Během posledního roku ve funkci, který se už blíží, bych se rád věnoval hledání dalšího vhodného ředitele. Mám totiž rozjetých spoustu dlouhodobých projektů, které už nebudu moci dotáhnout. Takže možná trochu zištně hledám člověka, který by v nich pokračoval. Tomu se chci věnovat nejvíce. Co budu dělat já sám, to ještě příliš připravené nemám. Vždycky můžu použít to, co odstupující politici často říkají: že jsem se rozhodl trávit více času se svou rodinou (smích).

Děkujeme za váš čas!

Za Vědavýzkum.cz se ptal Jiří Stanzel

Zdeněk Hostomský

Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK a později také dějiny filozofie na Filozofické fakultě UK. V počátku své kariéry působil na Ústavu molekulární genetiky ČSAV v laboratoři Václava Pačese. V roce 1985 absolvoval roční stáž v Kalifornském technologickém institutu a o dva roky později do Spojených států emigroval. Věnoval se zde výzkumu struktury a funkce reverzní transkriptázy viru HIV ve společnosti Agouron Pharmaceuticals a od roku 1997 vedl multidisciplinární tým zaměřený na problematiku opravy DNA s možným uplatněním při léčbě rakovinných onemocnění. V letech 2000 až 2010 byl výkonným ředitelem ve Výzkumném centru rakoviny společnosti Pfizer v Kalifornii. Od roku 2012 je ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky kandiduje za hnutí Alternativa pro nezávislé kandidáty 2020 - ANK 2020 ve volebním obvodu č. 24 (Praha 9).