Václav Kaška: 35. výročí sametové revoluce. Máme co slavit?

V roce 2024 se na listopadové dění roku 1989 díváme s mnohem větším odstupem a do jisté míry i více kriticky. Proč slavíme sametovou revoluci? O tom v rozhovoru pro Magazín M hovořil Václav Kaška  z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Jakou roli hrálo studentstvo v dějinných událostech podzimu roku 1939 a 1989?

Studenti vysokých škol, v menší míře i středních škol, byli většinou důležitými aktéry dějinných zlomů. Patřili ke stávajícím nebo budoucím elitám národa, které sledovaly politický vývoj. Pokud se ubíral směrem, který se společensky aktivním studentům nezamlouval, tak byli ochotni vystoupit veřejně a mnohdy dokázali přimět členy jiných tříd i generací k tomu, aby vyšli do ulic. Samozřejmě, ne všichni studenti a studentky byli v těch obdobích angažovaní, odhaduje se 10 až 25 procent politicky aktivních. 

S devítkovými výročími roku 1939 a 1969 si připomínáme tragické osudy Jana Opletala a Jana Palacha, které se promítly i do událostí roku 1989. Jakou roli hrály v těchto konkrétních letech?

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se mohlo zdát, že protektorátní zřízení nebude tak kruté. Omezení oslav výročí vzniku republiky však 28. října 1939 zejména v Praze vedlo ke střetům s policií, při nichž byl zastřelen dělník Václav Sedláček a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Opletalův pohřeb vedl k dalším demonstracím a 17. listopadu k zavření českých vysokých škol. Devět studentských funkcionářů bylo ještě týž den popraveno a 1 200 odvlečeno do koncentračního tábora, studentky a studenti mladší 20 let, či sympatizující s fašismem, byli trestů ušetřeni. Jiná situace se odehrála v lednu 1969, kdy se na protest proti potlačování svobod a pasivitě veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy upálil student filozofické fakulty Jan Palach. Po něm následovaly další „živé pochodně“. Přestože byla společnost otřesena, takzvaná konsolidace pokračovala dál. 

S rokem 1989 se naopak pojí velmi zvláštní případ dezinformace o smrti studenta Matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída. Jak to souviselo se svátkem studentstva?

Nápad slavit Mezinárodní den studentstva, jako reakci na události spojené se smrtí Jana Opletala, vznikl v levicových československých exilových kruzích v Británii. Po druhé světové válce se 17. listopad stal součástí významných svátků v Československu mimo jiné i proto, že připomínal roli studentstva v protifašistickém odboji. V roce 1989 byla na tento den oficiálně nahlášena pietní akce studentů k 50. výročí uzavření vysokých škol, na jejíž organizaci se podílel i městský výbor Socialistického svazu mládeže. Akce započala, stejně jako pohřeb Jana Opletala, na Albertově. Nebyla plánovaná na jedno místo, nýbrž jako průvod ulicemi, byť protirežimní demonstraci z ní udělal až neadekvátně brutální zásah na Národní třídě. Po něm se rychle roznesla mylná zpráva, že na následky zranění umřel Martin Šmíd. Údajná smrt studenta se stala jedním z faktorů, proč se studující hlásili do stávkových výborů. Byť se později ukázalo, že tato informace vznikla souhrou nešťastných okolností a nešlo tedy o záměrnou dezinformaci z dílny Státní bezpečnosti, sehrála důležitou roli v dynamicky se rozvíjejícím listopadovém hnutí. 

Jméno studenta Šmída je dodnes spojováno s teoriemi o tom, že sametová revoluce byla řízená Státní bezpečností (StB). Jak se k tomu staví historici?

Každý rok, když se vzpomíná na listopad 1989, se objevuje konspirační teorie o tom, že se komunistické elity, sledující hroutící se diktatury ve střední a východní Evropě, domluvily a nachystaly na předání moci pomocí StB. Odborníci z řad historiků, třeba Jiří Suk, který napsal skvělou knihu Labyrintem revoluce, musí pak v médiích vysvětlovat, že k této představě neexistují žádné důkazy, že jde o dezinformace.

Proč je tato konspirační teorie dodnes tak silná?

Velkou roli v tom hraje přítomnost příslušníků StB v průvodu studentů. Je nutné si uvědomit, že součástí veřejných shromáždění v tehdejším Československu byli uniformovaní i neuniformovaní příslušníci bezpečnosti. To byla běžná praxe, nejde o důkaz konspiračního modelu. Další roli v tom hraje šíření samotné zprávy o smrti Martina Šmída. V této souvislosti je nutné připomenout, že aktivizace společnosti v listopadu 1989 nevychází z bodu 0, že měla určitý vývoj. Začalo to v lednu připomínkou 20. výročí sebeupálení Jana Palacha, v květnu je první demonstrace Pražských matek za lepší stav životního prostředí, pak přichází petice Několik vět, kterou podepisují i veřejně známé osobnosti včetně herců. Důležitým faktem je i to, že se s příchodem Michaila Gorbačova od druhé poloviny osmdesátých let přestávala Moskva vměšovat do vnitřního vývoje svých satelitů.

---

Jak prožívali listopadové události 1989 studenti na Masarykově univerzitě?

Semestr na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, tak se tenkrát jmenovala, právě probíhal. Ti, kteří měli kontakty v Praze, nebo tam přímo byli, se velmi rychle dozvěděli, co se stalo v pátek 17. listopadu na Národní třídě. A už o víkendu vznikl stávkový výbor, do kterého byli zapojeni nejaktivnější studenti, jedním z nich byl Jiří Voráč, a někteří vyučující, například Dušan Šlosar a Zdenka Rusínová. To bylo nejužší jádro, které v prvních dnech udělalo neskutečný kus práce, přestože nebylo jisté, jakou cestou se bude vývoj ubírat. V pondělí 20. listopadu se na dvoře Filozofické fakulty odehrálo první velké shromáždění asi tisíce studentů a učitelů různých vysokých škol, které požadovalo prošetření zásahu na Národní třídě. V době, kdy v okolních státech východního bloku komunisté předávali moc, byl ozbrojený zásah na demonstranty vnímán jako naprosto neadekvátní.

Stávkový výbor univerzity byl pouze na Filozofické fakultě?

Filozofická fakulta byla zprvu centrem dění jak pro univerzitu, tak pro město. Koordinační výbor brněnských vysokých škol se scházel ve Vysokoškolském klubu na Gorkého. Okupační stávka byla dobře organizovaná, klíčovým médiem tehdejší komunikace byl telefon, fax, případně první počítače a výroba plakátů, které sloužily k vysvětlování postojů a požadavků vůči brněnské veřejnosti. Tak vypukly plakátovací války mezi proti a prorežimními skupinami Brňanů. První tři týdny bylo studentstvo skutečně důležité. Výuka byla omezená, ale potom přišla určitá únava z toho nekončícího organizování mítinků či takzvaných spanilých jízd do regionů, takže aktivitu začali přebírat profesionalizující se aktéři z Občanského fóra. Jedním z posledních velkých politických vzepětí studentů a studentek po celé republice byla masová podpora Václava Havla do funkce prezidenta republiky.

Jak se historikové a historičky dnes dívají na české devadesátky? 

Základně jsou rekonstruovány politické dějiny, například pád druhé vlády Václava Klause v roce 1997 nebo Opoziční smlouva z roku 1998. Co se týká sociálních a kulturních dějin, tak tam jsme ještě na začátku. Historička Veronika Pehe, která se dlouhodobě věnuje devadesátým létům, rozlišuje zatím tři výkladové linie. První vypráví úspěšný příběh transformace z komunistické diktatury do liberální společnosti a je především o mladých lidech, kteří stáli „na straně vítězů“. Tento výklad nebyl až do nedávných let zpochybňován, protože jde o „zakladatelský mýtus dnešní české společnosti“. Rok 1989 je přijímán pozitivně, protože přinesl obnovu svobody a demokracie. Druhé vyprávění líčí devadesátky častokrát optikou kriminálních kauz od orlických vražd až po Ivana Jonáka, majitele Discolandu Sylvie. Tedy jako divokou dobu, kdy se z veksláka mohl stát podnikatel. Jeho součástí jsou také příběhy lidí z ekonomických elit, kteří se z pozice manažera socialistického, tedy státního podniku, dostali do pozice spoluvlastníka privatizovaného podniku. Měli know-how, kontakty, jenom změnili slovník a ekonomickou teorii. Mnohem méně se v těchto představách objevuje rasové násilí vůči Romům, například vražda Tibora Danihela v Písku. A ta třetí linie definuje devadesátky jako „retrobizar“. To je věc posledních několika let, kdy se lidé někdy s posměškem dívají na tehdejší každodennost v oblékání, bydlení, cestování.  

Co se dělo v devadesátých letech na Masarykově univerzitě?

Nejprve probíhala očista od ideologie marxismu-leninismu a jeho vyučujících. Podle historiků Lukáše Fasory a Jiřího Hanuše, kteří se i tímto obdobím zabývají v publikaci Masarykova univerzita v Brně, nebyla příliš radikální. V březnu 1990 se škola vrátila k prvorepublikovému názvu Masarykova univerzita. Tenkrát byla univerzita malá, měla pět fakult a oproti dnešku jen asi 12 000 studentů. Chod univerzity byl hrazen ze státního rozpočtu, a proto se v době první polistopadové ekonomické krize, kterou pravicové vlády řešily cestou úsporných balíčků, potýkala s finančními problémy. Byl problém najít zdroje na mzdy a na provoz budov. V podzimních semestrech se muselo výrazně šetřit na teple a světle. Situace se zlepšila až na konci devadesátek s novým zákonem o vysokých školách, který rozšířil portfolio financování o více zdrojů. 

Jaké možnosti měli studenti a studentky? Mohli se už účastnit mezinárodních programů? 

Po roce 1989 se sice otevřely hranice, ale univerzita neměla z předchozích let vybudované zahraniční kontakty, intenzivní výměnné programy jako Erasmus pro nás nebyly dostupné, protože republika nebyla v Evropské unii. Vycestovat na Západ bylo mnohem složitější než dnes, počet míst a výběr univerzit byl limitován.

Letos si připomínáme 35 let od sametové revoluce. Máme co slavit?

Jak kdo. V roce 1990 byla očekávání vysoká. Ale sen, že za pár let budeme žít jako v Německu, jen je třeba se na čas uskrovnit a napnout síly, se splnil jen zčásti. Oslavné „Díky, že můžem“ dnes platí jen pro určité vrstvy obyvatel, například pro ty, které dokázaly nastolený neoliberální ekonomický model a zastupitelskou demokracii využít ve svůj prospěch. Podle řady sociologů i historiků zůstáváme semiperiferií Evropy, kde sílí nerovnosti i propojení velkého byznysu s politikou, a naopak výdaje na vědu, výzkum a školství jsou velmi podprůměrné. Na pravici i levici přibylo lidí, kteří Západ vnímají jako něco zkaženého, pomýleného progresivismem a upadajícího, což jsou obrazy z dob normalizace i dnešního putinovského Ruska.

Masarykova univerzita vytvořila v roce 2019 střihový dokument Brněnský Listopad, který atmosféru událostí roku 1989 dokumentuje z archivů České televize a z nezávislých zdrojů.

 

Autorka: Hana Hložková

Zdroj: Masarykova univerzita