Hugo Semrád: Je úplně v pořádku udělat chybu

Na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity vystudoval Fyzikální chemii. Dnes na Ústavu chemie působí jako lektor, studijní poradce, preventista studijní neúspěšnosti a koordinátor prací SOČ.

Kromě doktorského studia absolvoval řadu akreditovaných kurzů, mezi které patří například úvod do krizové intervence, základy práce s traumatizovaným klientem nebo práce s agresí, vztekem a naštvaností. Prošel i kurzem základů psychické první pomoci a aktuálně dokončuje koučovací výcvik.

Dříve Hugo Semrád působil také na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové a na RECETOXU, kde se věnoval zpracování a analýze spektrometrických dat.

Předměty, které vyučujete, popisujete jako ty náročnější – ať už třeba tím, že jsou abstraktní, nebo že je v nich hodně matematiky. Co děláte pro to, abyste u studujících zmenšil obavy z těchto předmětů? 

Vycházím z toho, že každý student má jiný základ ze střední školy a nejsou všichni na stejné úrovni. Někdo je v matematice zdatnější, někdo je prostě trošku méně zdatný. Jelikož jsou to předměty v samotném úvodu studia, typicky ve druhém nebo třetím semestru, snažím se ty rozdíly na začátku narovnat. Laťku chci mít nastavenou tak, aby se ti zdatnější nenudili, ale současně aby ti, co trochu tápou, úplně neodpadli.

Můj hlavní nástroj je vytvoření bezpečného prostředí. Pořád dokola studentům opakuji, že je úplně v pořádku udělat chybu nebo mi na rovinu říct, že teď neví a potřebují to vysvětlit jinak. Když se to stane, zjišťuji návodnými otázkami, jak jim pomoct, abychom se posunuli dál. Stres z předmětu pak časem začne opadávat. 

Krásně je to vidět na obavách z chození k tabuli. Na začátku semestru jsou z toho všichni nervózní, ale pak u té tabule zjistí, že vlastně o nic nešlo. Teď jsem navíc dostal nápad, jak to ještě vylepšit – studenti nebudou chodit k tabuli sami, ale ve dvojicích jako vzájemná podpora.

Jak jste na tuto změnu přišel? 

Možná tím, že jsem přirozeně prolidsky nastavený, což v oblasti přírodních věd nebývá úplně zvykem. Neříkám, že je to tak u všech, ale někteří kolegové jsou prostě tvrdí vědci a ta „soft“ stránka u nich nemusí být tolik rozvinutá. 

Hodně mi v tomto směru pomohlo i další vzdělávání. Aktuálně absolvuji koučovací výcvik, a to mě zaujalo natolik, že do budoucna zvažuji i plnohodnotný terapeutický výcvik.

„Krizovka“ je skvělý nástroj, jak studenty stabilizovat, pokud se dostanou do náročných emočních situací.“ 

Můžete říct víc o tom, jak se vzděláváte jako vyučující? Jaké další aktivity jste absolvoval a co konkrétně vám to přineslo? 

Určitě. Když navážu na předchozí odpověď, takové kurzy jsou nesmírně přínosné pro práci se skupinou. Pomáhají mi právě s vytvářením bezpečného prostředí. Absolvoval jsem například úvodní, šestnáctihodinový kurz krizové intervence a do budoucna uvažuji o kompletním výcviku. Člověk sice musí vážit čas a finance, ale „krizovka“ je skvělý nástroj, jak studenty stabilizovat, pokud se dostanou do náročných emočních situací.

Dál to byly různé kurzy zaměřené na práci s agresí, naštvaností a vztekem, nebo velmi zajímavá práce s traumatem. Spousta z nás si v sobě nese nějaké bolístky – a to nemyslím vůbec zlehčující nebo degradující formou, taková je prostě realita. Během výuky to pak občas vybublá ven a spustí se obranný mechanismus. Student nebo studentka, kteří látku normálně umí, přijdou k tabuli, všichni se na ně dívají a oni mají najednou úplné okno, protože podvědomě cítí ohrožení. V takové chvíli se snažím tomu člověku ukázat, že je v pořádku, jak se cítí, a společně hledáme cestu, jak ty zábrany odbourat.

Podle čeho poznáte, když se studujícím ve vaší výuce opravdu daří učit? 

To je těžká otázka. Určitě se nedá jednoduše říct, že když je někdo v hodině aktivní, automaticky látce rozumí. Často potkávám studenty na opačném pólu – v seminářích sice moc nemluví, ale v testech pak mají plný počet bodů. Na druhou stranu, velká aktivita studenta sice ukazuje obrovskou snahu se rozvíjet, ale občas mu přitom mohou chybět nějaké základní poznatky.

Jak to tedy poznám? Možná je to staromódní, ale prvním ukazatelem jsou samozřejmě výsledky testů. Jenže do nich se hrozně silně promítá aktuální psychické rozpoložení. Přijde písemka, dostaví se stres a člověk má zatmění. Studenti mi to sami říkají na konzultacích: „Já té látce rozumím, ale jakmile na papíře uvidím nadpis Test z fyzikální chemie, mám úplný výpadek.“ V takových případech se pak snažíme spíš individuálně pracovat na tom, abychom tyhle psychické bloky odbourali.

Zmiňujete tady svou další roli preventisty studijní neúspěšnosti. Co tato role obnáší? 

Přiznám se, že jsem k té roli přišel tak trochu jako slepý k houslím. Ta agenda u nás sice fungovala už dřív, ale když jsem sám studoval, nikdo o ní nevěděl. S tím se občas setkávám i teď, přestože to dělám už čtvrtým rokem – začal jsem v létě 2022, krátce po svém nástupu. Tehdy jsem byl sám překvapený, že taková pozice vůbec existuje, ale myslím, že za tu dobu se mi ji podařilo v povědomí lidí posunout o kus dál.

Samotná práce spočívá v tom, že přes Informační systém vyhledávám studenty, kterým reálně hrozí ukončení studia. Třeba proto, že jim chybí kredity pro postup, opakují předmět, nebo se jim v systému schází několik známek F za sebou. Klíčové je sledovat, jak si vedou průběžně. Hodně mi pomáhá, když vyučující zapisují hodnocení „X“ (neaktivita), které se dává už kolem třetiny semestru. Některé studenty takové varování probudí a nakopne k práci. Pokud ale u někoho vidím těch „X“ nebo pomlček víc, okamžitě ho kontaktuji. Samozřejmě se občas ukáže, že daný student o školu prostě nemá zájem a obor má jen jako přestupní stanici někam jinam, ale u spousty dalších dokážeme problém zachytit včas.

Kroky, které popisujete, jsou reakce na situaci, když už studující má nějaká hodnocení F nebo X. Můžete zkusit kvantifikovat, jak často se ještě i v této situaci daří věci zvrátit a jak často už je ten studující i mentálně někde jinde a už pro něj studium není prioritou?

Přesná čísla z hlavy nevysypu, protože jako preventista nemám nástroje na to, abych sledoval průběžnou práci studentů ve všech předmětech. Nevidím například jejich dílčí body v poznámkových blocích, ale až finální rozhodnutí vyučujícího. Právě proto je hodnocení „X“ tak skvělé – je to pro mě první viditelný signál dostatečně dopředu, kdy ještě můžu reálně zasáhnout. Dokud se ale v systému neobjeví, nemám šanci zjistit, že se student – typicky v prvním semestru – trápí. Tedy pokud za mnou nepřijde sám nebo mi nedá vědět vyučující.

Když už ale ten varovný signál vidím a studenta kontaktuji, úspěšnost závisí hlavně na něm. Mám nachystaný vzorový e-mail s nabídkou konzultace, ale musím stoprocentně ctít svobodu jeho rozhodnutí. Nikoho do ničeho nenutím. Část studentů se chytne, přijde situaci řešit a studium zachráníme. Druhá část už je ale mentálně opravdu jinde, na zprávu vůbec neodpoví a školu prostě opustí.

„Mým snem je lidská a laskavá kampaň, která by ukázala, že říct si o pomoc není ostuda.“ 

Kdybyste ze svojí pozice preventisty mohl navrhnout systém nebo nástroje, abyste měl roli jednodušší nebo aby se právě dařilo situace podchytit dříve, než je uvidíte ve finálním rozhodnutí vyučujícího, jak by to vypadalo? Máte v tomto směru nějaké nápady nebo sny? 

Nad tím přemýšlím už celé roky. Mně, ale i ostatním preventistům a studijním poradcům, by nejvíc pomohla masivní osvěta. Informace, že na fakultách existují lidé, kteří jsou tu přímo pro studenty. Samozřejmě máme Poradenské centrum nebo Teiresiás, ale tam bývají dlouhé čekací lhůty. Navíc se studenti často bojí, nebo si naopak do poslední chvíle myslí, že všechno zvládnou sami. Jsou to pořád mladí dospělí a ten skok do plné zodpovědnosti je pro ně obrovský nápor. Podchytit realitu včas bývá těžké.

Mým snem je proto lidská a laskavá kampaň, která by ukázala, že říct si o pomoc není ostuda. Klidně formou samolepek na vnitřní straně dveří na toaletách. U nás na ústavu se o to snažíme, pan ředitel dává poradenství a prevenci několik minut na úvodní přednášce pro prváky. Jenže to nestačí. Když se vcítím do studenta, který zrovna přišel do velkého města, odtrhl se od rodiny a zázemí, vidím člověka v šíleném stresu. Je totálně zahlcený. V tom prvním týdnu dostane tolik informací, že do dlouhodobé paměti jich doputují sotva jednotky procent. Cestou by tak bylo spíš průběžné a nenásilné opakování těchto informací během celého semestru.

Vrátím se trochu k vaší výuce. Můžete říct něco o tom, jaká struktura seminářů se vám osvědčila? 

Všechny moje předměty se točí kolem fyzikální chemie a semináře jsou primárně výpočetní. Osvědčilo se mi, že studenti mají dopředu k dispozici mnou vytvořené materiály ve dvou verzích. V té první najdou zadání příkladů a v hranatých závorkách rovnou i výsledky. Ti zdatnější a rychlejší tak mohou v hodině počítat sami svým tempem a hned si ověřit, zda došli ke správnému číslu.

Sada příkladů je rozdělená na dvě části – na ty, které řešíme společně na semináři, a na ty k dobrovolnému procvičování. Žádné povinné domácí úkoly po studentech nechci, vím, že toho mají víc než dost. V minulosti sice úkoly sloužily jako dobrý základ pro diskuzi, ale v posledních letech si všímám, že debat v hodinách ubývá. Studenti totiž při domácí přípravě hodně využívají AI. Nevidím to nutně jako špatnou věc, pokud s ní konzultují postup, aby se dopracovali k výsledku. Zatím ale nedokážu stoprocentně posoudit, nakolik je to pro jejich vlastní učení efektivní.

Často se setkávám s tím, že by studenti chtěli procvičovací příklady rovnou i se vzorovým řešením. To ale v semináři záměrně nedělám. Potřebuji od nich nejdřív vidět samostatnou aktivitu a snahu na to přijít. Kompletní vzorové řešení jim proto zpřístupňuji až na konci týdne. Je detailně rozepsané, barevně odlišené, se všemi jednotkami, a navíc obsahuje i stručné shrnutí teorie a interpretaci výsledků.

Vzpomenete si na něco nového, co jste vyzkoušel ve výuce a nepodařilo se to? 

Mám čerstvou zkušenost z loňského roku. Nechci říct, že se to vyloženě nepodařilo, protože spousta studentů ten nápad podle zpětné vazby ocenila, ale výsledek nás překvapil. Zkoušeli jsme zavést intenzivní průběžné testování. Psali jsme test skoro každý týden, což studenty nutilo se připravovat kontinuálně. Vymstilo se nám ale, že jsme jim u těchto testů dovolili používat taháky – které pak samozřejmě nemohli mít u zkoušky ani u státnic.

V podstatě jsme je v semináři připravovali na úplně jiné podmínky, než jaké je čekaly u závěrečného hodnocení. První řádný termín zkoušky pak dopadl podprůměrně oproti předchozím rokům, protože studenti byli zvyklí na taháky a najednou je neměli. Museli jsme tehdy s kolegy rychle udělat statistiku a narychlo upravit jak hodnocení, tak parametry dalších termínů zkoušky. Byla to pro mě jasná lekce. Touto cestou už v seminářích jít nechci a dnes od studentů vyžaduji, aby si to opravdu důležité pamatovali v hlavě.

Autorky: Karolína Zlámalová, Adéla Lerchová

Zdroj: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity