Radomír Tichý: Kamenná sekera je nástroj, který tesal podobu světa našich předků

Od dětských snů k experimentální archeologii

Jako dítě snil Radomír Tichý o tom, že se stane popelářem nebo cestovatelem. Už v jedenácti letech ho však oslovila prehistorie. S batohem plným Štorchových knih začal vnímat rozdíl mezi romantickou představou minulosti a tím, co skutečně prozrazují archeologické nálezy. Po studiích se rychle zapojil do výuky a vědecké práce, kde ho nadchla možnost ověřovat hypotézy prostřednictvím praxe. Experimentální archeologii, jíž se věnuje přes tři desetiletí, chápe jako vědeckou metodu i způsob vyprávění. Výroba a testování replik pravěkých nástrojů a předmětů pomáhá pochopit jejich konstrukci, funkci a společenský kontext. Zároveň má tento přístup silný popularizační potenciál: veřejnost dokáže vtáhnout právě díky své fyzické podstatě a smyslové přesvědčivosti.

Experiment nezačíná vyplutím. Zahrnuje celý proces, od výběru materiálu přes konstrukci lodi až po její otestování na otevřeném moři. „Experiment znamená pokus a omyl. Tak tomu bylo i v pravěku. Lidé zkoušeli, co zvládnou, kde jsou limity. A i my dnes při expedici testujeme, kde se nacházejí limity nás i lodě,“ doplňuje Radomír Tichý. V rámci expedic Monoxylon vznikly tři generace replik pravěkých člunů, přičemž až ta třetí z roku 2022 plně odpovídala archeologickému nálezu z jezera Bracciano. Ukázala se jako výjimečně rychlá a nosná. Loď byla částečně zhotovena pomocí replik pravěkých nástrojů, trup se opracovával kamennými sekerami i technikou vypalování. Během stavby tým přišel na to, že efektivnější než drobné štípání je hrubší odsekávání – důležité zjištění pro rekonstrukci neolitických technologií.

Plavba v dlabaném člunu jako vědecké dobrodružství

Člun z expedice Monoxylon IV, dokončené v roce 2023, nese jméno „Král Mochova“ podle mohutného dubu z oblasti kolem Českého Meziříčí, který padl stářím a posloužil jako základ lodi. Pojmenovávání lodí je dle vědeckých poznatků tradice, kterou dodržovali už staří Řekové u svých triér. Jméno lodi je zároveň výrazem úcty ke krajině i materiálu. Tím hlavním zkoumaným objektem však zůstává replika lodi samotná: jak se chová na vodě, jak reaguje na vítr, vlny a zatížení. „Lidský faktor, tedy posádka, paradoxně představuje nejslabší článek experimentu, protože jsme moderní lidé. Nemůžeme se plně vžít do zkušenosti ani fyzických vlastností pravěkých námořníků,“ říká Tichý. Přesto se s každou další plavbou učí lépe číst moře, plánovat trasy a přizpůsobovat se jak přírodním podmínkám, tak historickým hypotézám, například těm o šíření obsidiánu, vzácného vulkanického skla z ostrovních lokalit. Jeho doprava do vzdálenějších končin byla spojená s jistotou určité prestiže pravěkých mořeplavců.

Výpravy ovlivňuje nejen počasí, ale také současná geopolitika. V roce 1995 byla první expedice Monoxylon zadržena v Egejském moři kvůli napětí mezi Řeckem a Tureckem. Plavby proto vyžadují nejen fyzickou zdatnost, ale i týmovou souhru a schopnost zvládat krizové situace. V jejich čele stojí Radomír Tichý, označovaný jako „náčelník“: „Titul vznikl z praktické potřeby odlišit mou funkci od oficiálního kapitána doprovodného plavidla a zároveň odkazuje na mou dávnou studentskou tábornickou minulost,“ říká s úsměvem.

Technologie, nástroje a co nám říkají o minulosti

Důležitým technologickým mezníkem expedic se stala plachta znovu testovaná během Monoxylonu III v roce 2019. Přestože při první výpravě neobstála, vývoj poznání i logika pravěké navigace napovídají, že využití větru muselo být lidem známé už v 7. tisíciletí př. n. l. „Někdy říkám, že na moři má smysl i roztáhnout kapesník a už ten vám pomůže. Není pochyb, že vítr byl vnímán jako síla, již lze využít.“ Plachta zásadně mění charakter plavby, protože umožňuje jiný způsob pohybu a zároveň klade vyšší nároky na sehranost posádky. Každá role na palubě, od pádlařů po specializované „plachtaře“, musí fungovat v souhře, jinak hrozí ztráta stability. Plachetní plavba navíc umožňuje srovnání s hypotetickými trasami šíření obsidiánu.

Expedice Monoxylon II z roku 1998 vedla podél pobřeží Itálie a Francie, kolem Španělska až do portugalského hlavního města, Lisabonu. Cílem bylo ověřit, zda právě příbřežní navigace mohla usnadnit šíření obsidiánu na vzdálenosti až tisíc kilometrů, tedy oproti doloženým pěti stům v Egejském moři. Tato hypotéza souvisí s nálezem člunu v italském jezeře Bracciano a zároveň ukazuje rozdíl mezi ostrovní a kontinentální logikou pohybu. Expedice byla záměrně zakončena na světové výstavě EXPO 1998. „Zajímavé je, že Česká republika se tehdy EXPA neúčastnila s odůvodněním, že nejsme přímořská země. Možná právě proto mělo ještě větší smysl tam vyrazit. A bylo humorné, že tam nakonec parta Čechů připlula,“ doplňuje Radomír Tichý. První Monoxylon z roku 1995 se naopak věnoval otázce, zda právě dlabané čluny mohly sehrát roli při šíření neolitické revoluce. Při přenosu lidí, zvířat a plodin přes mořské překážky. Projekt pokračuje i dnes. Pátá expedice otestuje další detaily pravěké plavby a bude ještě lépe dokumentovat celý průběh experimentu.

Archeologie je životní styl

Zatímco přechod k zemědělství ve starověku trval tisíce let, dnešní společenské změny se odehrávají v horizontu měsíců nebo týdnů. Lidská přirozenost je ale nastavená na pomalejší vývoj, mnozí mají problém s akcelerací, kterou přináší moderní svět. Právě v tomto kontextu působí archeologie jako protiváha. Připomíná hodnotu trpělivosti a kontinuity. Pokud bychom hledali jeden nástroj, který formoval pravěký svět, byla by to sekera. „Taková kamenná sekera je nástroj, který tesal podobu světa našich předků. Stavěli s ní domy, káceli stromy, vyráběli lodě i studny. Byl to nástroj tvorby i obrany, a právě díky ní vznikly nejen repliky člunů Monoxylon, ale i celý Archeopark Všestary,“ prozrazuje Radomír Tichý.

Archeopark vyrostl z původního studentského projektu stavby neolitického domu v plnohodnotné vzdělávací centrum, které přibližuje pravěk prostřednictvím přímé zkušenosti. Nová expozice se zaměří na kamenné nástroje a mořské výpravy. Návštěvníkům nabídne nejen exponáty, tedy i poslední monoxyl, ale také audiovizuální projekce pro smyslové vtažení do minulosti. Radomír Tichý se podílí i na produkci dokumentárních a hraných filmů, které se snaží co nejvěrněji konstruovat každodennost pravěku bez iluze úplné rekonstrukce, ale s důrazem na autenticitu. Archeologický experiment se nadále ukazuje jako nenahraditelný nástroj poznání zejména tam, kde chybí textové záznamy a zůstává jen hmatatelné dědictví.

Krajina Hradecka je přirozeným rámcem tohoto příběhu, od archeocyklostezky až po významné nálezy, jako je pravděpodobně nejdelší pravěká mohyla v Evropě. A také Univerzita Hradec Králové, s níž je Radomír Tichý profesně spojen už více než tři desetiletí, je důležitým dějištěm předávání zkušeností získaných archeologickými experimenty. Archeologie je pro něj víc než vědecký obor, je to způsob myšlení, tvrdá práce i dobrodružný koníček. Kdyby měl možnost přesunout se v čase, zvolil by obyčejnou osadu z mladší doby kamenné. Právě tam – v každodennosti našich předků – totiž podle něj leží klíč k pochopení minulosti. A i když budoucí archeologové budou mít k dispozici nepřeberné množství dat, hmotná kultura zůstane tím, co nelže. A právě v tom je její největší síla i v digitálním věku.

Autor: Matyáš Strnad

Zdroj: Univerzita Hradec Králové

Radomír Tichý působí na Katedře archeologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, kde přes 30 let rozvíjí experimentální archeologii. Vede Archeopark ve Všestarech a projekt Monoxylon, zaměřený na rekonstrukce pravěkých plaveb. Specializuje se na technologie výroby nástrojů a pravěké osídlení východu Čech. V roce 2024 obdržel medaili Královéhradeckého kraje I. stupně za vědeckou a pedagogickou činnost.