Co musí české firmy dnes udělat pro to, aby zlepšily svou konkurenceschopnost v průmyslovém sektoru?
Klíčem ke zvýšení konkurenceschopnosti jakékoliv firmy – nejen české, ale i zahraniční – jsou inovace. Těm musí vždy předcházet kvalitní základní výzkum, jehož výsledky pak lze převádět do konkrétních inovací. Proto je nezbytné, aby se v každém státě, který usiluje o lepší postavení svých firem na světovém trhu, udržovala správná rovnováha mezi aplikovaným a základním výzkumem.
Jak si podle vás stojíme my?
Česká republika si prošla několika vlnami. Byly doby, kdy se více stranilo jedné části výzkumu ve snaze potlačit ten druhý. Dnešní stav lze považovat za celkem vyvážený, byť v některých oborech stále může docházet k převaze na jedné či druhé straně. Je tomu tak obzvláště v oblasti hodnocení výsledků výzkumu v rámci Metodiky 2017+, kde se správné a relevantní parametry pro posouzení kvality výstupů aplikovaného výzkumu, vzhledem k jeho odlišnosti od výzkumu základního, stále hledají.
Co v současnosti dělá firma Siemens pro to, aby podpořila rozvoj dalších inovací?
Máme sedm výrobních závodů a šest z nich má své vývojové oddělení. V České republice má Siemens hned sedm vývojových center s evropskou nebo globální působností, která slouží k vývoji produktů, jež se kolikrát uplatní na celosvětovém trhu, a také 10 kompetenčních center. V oblasti vývoje a aplikace inovací zaměstnáváme přes tisíc lidí. To, myslím, dostatečně dokládá skutečnost, že z hlediska vývoje produktů s vysokou přidanou hodnotou máme jako firma silnou pozici, a to nejen v Česku. Proto mě někdy zlobí, když slýchám názory, že je Česká republika jen montovnou.
Vývoj inovací však do velké míry závisí na digitalizaci a také na spolupráci mezi firmami a akademickou sférou. Co v tomto ohledu dělá vaše firma?
Kromě aktivit v rámci různých profesních svazů, jako je Svaz průmyslu, jsme aktivně zapojení do Národního centra Průmyslu 4.0. V tom se snažíme českým firmám, které ještě nepřišly do styku s digitalizací, vysvětlovat, jak může digitalizace pozitivně ovlivnit jejich budoucnost, nebo dokonce zajistit přežití v budoucím ekonomickém prostředí. Do tohoto ekosystému se zapojují vysoké školy, jako je ČVUT, VUT, VŠB-TUO a další, takže jde o opravdu širokou platformu akademických pracovišť. A pak zde kromě velkých firem, jako jsme my nebo Škoda Auto, funguje celá řada menších firem. A právě ty z tohoto programu profitují nejvíce.
Proč si české firmy bez digitalizace neporadí?
Protože digitalizace je zcela zásadní, pokud chcete odolávat změnám a nečekaným situacím, podobně jako se dnes například snažíme odolávat pandemii. Nikdo z nás neví, co přijde za rok nebo za dva. Firmy by se proto měly naučit pružně reagovat na poptávku a měnící se prostředí, měly by zvládat obsluhovat svá zařízení potažmo zákazníky i jinak. Digitalizace a virtualizace to umožňuje. Česká republika už se zkrátka musí odpoutat od zaměření na využívání komparativních výhod plynoucích z nízké ceny lidské práce. Místo toho by se měla soustředit hlavně na činnosti s vysokou přidanou hodnotou. Nemáme moře ani velké zdroje nerostných surovin, nemáme vítr jako v severní Evropě. Máme jen chytré české hlavy a zlaté ručičky. V těch leží náš potenciál, který je třeba přetavit v hlavní kapitál České republiky. Tomu se jako firma snažíme pomáhat.
Dělá vaše firma ještě něco nad rámec této spolupráce?
Zmínil bych třeba motivační systém pro naše experty. Většina firem se totiž zaobírá tím, jak rozvíjet svoje manažery. My si však myslíme, že vedle manažerů musíme rozvíjet i technické a analytické odborníky, protože jsme technologická firma a bez jejich růstu a erudice bychom nebyli tím, čím jsme.
Jak tento program funguje?
Motivuje naše experty k tomu, aby se vedle vlastního vzdělávání zapojili do výuky na vysokých školách. Podporujeme je v tom, aby vedli či oponovali diplomové a disertační práce, přednášeli, vedli cvičení nebo i jinak spolupracovali s univerzitami. To znamená, že expert, který se ve společnosti Siemens rozvíjí, se rozvíjí nejen směrem dovnitř skrze získávání kompetencí, které potřebuje k realizaci zakázek, ale rozvíjí se také směrem ven k podpoře společenského života v rámci spolupráce české akademické obce s firmami.
Tím se dostáváme ke spolupráci se studenty, které se vaše firma také do velké míry věnuje.
Otevřeli jsme takzvané studentské kanceláře, v nichž studenům umožňujeme, aby své teoretické znalosti uplatnili v praxi. Pracují zde totiž na skutečných projektech pod vedením našich odborníků. Je to velmi populární koncept u těch studentů, kteří chtějí více proniknout do průmyslového odvětví.
Co bylo impulsem k jejich založení a jak dlouho už tento projekt běží?
Řečeno s nadsázkou, impulsem bylo staré rčení, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Naše výrobní závody a centra se nacházejí na jihu a východě Moravy a na severu Čech. Většinou nejde o lokality, kde sídlí vysoké školy. Abychom mohli propojit svá pracoviště se studenty, kteří studují na vysokých školách a kteří by u nás mohli získat praxi v době svého volna, zřídili jsme tyto kanceláře blízkosti klíčových univerzit. Projekt běží už pátým rokem.
Studenti zde tedy pracují na skutečných projektech firmy Siemens?
Ano. Musí samozřejmě nejprve podepsat smlouvu o mlčenlivosti, a pak je zapojíme do firemního systému, kde pracují na projektech v rozsahu, který odpovídá míře jejich znalostí, jež si ale prací na konkrétních zadáních rozšiřují. Velká část studentů, která má zkušenost se studentskými kancelářemi, pak navíc projeví zájem o navazující spolupráci s naší firmou, a jejich integrace je potom poměrně snadná, neboť jsou do velké míry obeznámení s tím, jak to u nás chodí.
Měly by i jiné firmy uvažovat podobně namísto čekání na čerstvé absolventy?
Dlouhodobě zastávám názor, že rolí vysokých škol není to, aby tesaly studenty k obrazu jednotlivých firem. Vysoké školy by naopak měly vychovávat studenty k většímu mezioborovému vnímání a aby si dovedli představit všechny souvislosti v oboru, kterému se věnují. Škola jim sice musí zajistit určitou míru specializace, ale zároveň by studenti měli být schopní transponovat zde nabyté poznání napříč obory, a tím se skutečně stát inovativními. Řada inovací vznikla právě díky tomu, že někdo přenesl myšlenky z jednoho oboru do druhého. A role firem je potom v tom, aby v rámci svého prostředí umožnila tyto znalosti ze školy postupně rozvíjet i v komerčním prostředí.
Umím si snadno představit studenta, který z vysoké školy odejde s dobrým základem pro rozvoj inovací a se schopností vidět, kde si různé obory můžou něco předat. Pak ale narazí na firmu či kolegy, kteří tímto způsobem ještě neuvažují. Nepodceňují naše firmy ještě pořád význam víceoborovosti?
Představte si ajťáka, který by měl sám vyřešit například problém rozpoznání řeči. To je teoreticky téměř nemožné, protože musí spolupracovat s někým z humanitních oborů. S někým, kdo zná teorii jazyka. Svět humanitních věd se musí s tím elektronickým propojit, protože jedině tak lze dosáhnout toho nejlepšího výsledku. To samé platí pro všechny další pokročilé technologie včetně umělé inteligence, tudíž je zde spolupráce napříč obory nutná.
Jednu dobu, a není to tak dávno, se význam humanitních oborů trochu devalvoval a tvrdilo se, že jediné, co by měl stát podporovat, jsou technické obory. V souvislosti s prací na dálku si teď opět řada lidí klade otázku, zda nemají technické obory jako jediné budoucnost.
Jako zástupce technologické firmy jsem absolutním odpůrcem této teorie, protože si myslím, že obě tyto oblasti jsou pro rozvoj technologií v budoucnu stejně důležité.
Rozvoj této spolupráce ale vyžaduje ochotu na obou stranách.
Jako všude jinde, i zde je nutné vnímat věci v souvislostech. K tomu, aby spolupráce opravdu fungovala, je zapotřebí vizionářů na obou stranách. Propojování humanitních a technických oborů probíhá v přímé i nepřímé rovině. Tu první tvoří konkrétní projekty podobného typu, jako jsem uvedl u technologie rozpoznání řeči, a které by měly vycházet ze sociologicko-ekonomických, technologických a společenskovědních základů. Když se však vrátíme k aktuálnímu dění, sama vidíte, o kolik více se dnes například hovoří o práci z domova či virtualizaci činností, které ještě před rokem probíhaly offline. Tou nepřímou rovinou je, že právě tyto změny nutí humanitní obory, aby se o dopady technologií zajímaly.
Máme v České republice obecně dobré podmínky pro vědní výzkum?
Česká republika je unikátní v tom, kolik výjimečných vědců a dalších lidí v oblasti vědy má, ať už je řeč o Akademii věd, vysokých školách nebo výzkumných ústavech. Otázkou ale je, jak se daří tento potenciál přeměňovat v kapitál v podnikatelském sektoru. To je věc, kterou se snažím v rámci svého působení v Radě vlády pro vědu, výzkum a inovace prosazovat.
Jak?
Snažím se, abychom paralelně se základním výzkumem podporovali aplikovaný výzkum. Protože ten generuje prostředky, které lze následně znovu investovat do základního výzkumu. Aby k tomu mohlo dojít, tak pracujeme na změně zákonu o podpoře vědy a výzkumu. Chceme, aby prošla velice obšírná novela, která bude moderní a která bude odrážet potřeby současného světa a nastaví nové fungující mechanismy pro spolupráci mezi firmami a výzkumnou sférou. Je to také jedna z hlavních priorit Svazu průmyslu.
V čem by tato novela pomohla firmám, které usilují o inovace?
Třeba zprůhledněním a standardizací daňových odpočtů na vědu a výzkum. Dnes totiž každá finanční správa posuzuje tyto záležitosti z jiného úhlu pohledu – co v jednom okrese projde jako věc, která se uzná jako relevantní pro daňový odpočet, v jiném okrese činí firmě problémy. Takže firma, která je rozkročená přes více regionů v rámci České republiky, zažívá zcela rozdílný přístup státní správy k některým svým aktivitám, což rozvoji nepomáhá, a ještě to vyčerpává její kapacity.
A v rovině hodnocení vědního výzkumu v rámci Rady teď usilujete o co?
Zde je stále velkým tématem metodika hodnocení. Nová Metodika 17+ umožňuje, aby se hodnocení vědy více soustředilo na kvalitu, nikoliv na kvantitu vědeckých výstupů. Její implementace má samozřejmě pár dětských nemocí, které se postupně snažíme odstraňovat. Jednou z nich je objektivní hodnocení společenských dopadů aplikovaného výzkumu, které je složitější než u základního výzkumu. Ten lze doložit tím, v jakých prestižních časopisech se výsledky z něj publikují, jaký je impakt faktor, jaké konference na jeho základě proběhly. To jsou všechno relevantní nástroje k prezentování výstupů z vědy a výzkumu, které však neodpovídají potřebám aplikovaného výzkumu. Jeho výstupy lze měřit třeba průmyslovými vzory a evropskými patenty. V těchto oblastech tlačíme na to, aby se staly transparentnějšími, a to jak na legislativní, tak na metodické úrovni.
Poslední otázka. Před časem jste uvedl, že se české školství nikam neposune bez revize vysokoškolského zákona. Jedním z důvodů podle vás bylo omezení pravomocí správní rady na nakládání s majetkem vysoké školy. Dalším bylo to, že by podle vás měla správní rada volit rektora univerzity namísto akademického senátu. Stále si to myslíte?
Ano, to si pořád myslím. Ve struktuře českého školství dnes panuje systém, který byl nezbytný při přerodu v demokratickou společnost v roce 1989, kdy jsme se museli popasovat s pozůstatky socialistického školství a kdy bylo zavadění akademických senátů do vysokých škol velmi prospěšné. Nicméně mám nutkavý pocit, že se tyto instituce svým způsobem už přežily.
Proč?
Protože současný systém vedení univerzit je velmi složitý. Každá fakulta má své vlastní orgány, které jsou mnohdy z velké části tvořeny studenty, jejichž pobyt na škole je určen délkou jejich studia. Jejich rozhodnutí proto nemusejí být pokaždé založená na snaze o zajištění dlouhodobé prosperity dané školy, ale spíše vycházejí z krátkodobého pohledu na dění na fakultě. To brání dynamičtějšímu rozvoji univerzit.
Jak s tím souvisí volba rektora?
Rektor je v podstatě zodpovědný za všechno, ale de facto nemá téměř žádné pravomoci. Ty leží v rukách děkanů jednotlivých fakult. Rektoři na našich vysokých školách nefungují jako manažeři, kteří jdou s kůží na trh. Navenek to tak vypadá, ale reálně to tak není. Spíše jsou v zajetí rozhodování akademického senátu a jednotlivých fakult, které mají často odlišné zájmy a vytvářejí nezdravě konkurenční prostředí. Nemluvě o tom, že při volbě rektora akademickým senátem může docházet k tomu, že se někteří pracovníci vysokých škol mohou změnám, které by mohly znamenat například vyšší nároky na pracovní výkon, bránit. Rozhodně neříkám, že to dělají všichni, ale ve své praxi jsem se bohužel s několika takovými setkal. A potom finální motivace zvolit rektora může být hodně vedená tím, nakolik půjde ten který rektor na ruku dané fakultě, než že by rozvíjel univerzitu jako celek.
Proč by ale měla být volba rektora správní radou lepším řešením?
Správní rada je většinou složená z lidí, kteří mají zájem na tom, aby se univerzitě dařilo kontinuálně, nedívají se na jeden společenský cyklus nebo semestr, ale na dlouhodobý horizont. Kdyby disponovala většími pravomocemi a neřešila by jen to, jaké pozemky se zapíšou do katastru nebo kam se přeloží přípojka energie, mohla by rektorovi pomoci realizovat jeho dlouhodobý plán. A rektor by zase měl být plně odpovědný za to, že ze své univerzity postupně vybuduje instituci, která se bude posouvat na evropských a světových příčkách kvalitních vysokých škol směrem nahoru. Není to populární názor, ale já si za ním stojím, protože i v zahraničí bývá postavení rektorů a míra jejich zodpovědnosti za rozvoj univerzity viditelně silnější.
Děkujeme za rozhovor!
Za portál Vědavýzkum.cz se ptala Esther Idris Beshirová.
Foto: SP ČR
Eduard Palíšek
zastává pozici generálního ředitele skupiny Siemens v České republice od roku 2010 a odpovídá za řízení celé skupiny, pro kterou pracuje v obchodně-administrativních pozicích a sedmi výrobních závodech 10 tisíc zaměstnanců. V letech 1996–2009 zastával pozici generálního ředitele závodu na výrobu průmyslových parních turbín, který koupil koncern Siemens od společnosti Alstom v roce 2003 – Siemens Industrial Turbomachinery Brno. Od roku 2003 současně působil ve funkci ředitele rozvoje obchodu parních průmyslových turbín s celosvětovou odpovědností. Od roku 1991 zastával řadu vysokých manažerských pozic v českých i mezinárodních společnostech – První brněnská strojírna Brno, Alstom Power, ABB Energetické systémy, kde se zaměřoval především na ekonomiku, strategické řízení a obchodní rozvoj. Dále je členem Správní rady Masarykovy univerzity v Brně a Vysokého učení technického v Brně, je rovněž členem vědeckých rad několika českých univerzit a také členem Akademického sněmu Akademie věd ČR. Od října roku 2015 je členem představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR zodpovědným za oblast výzkumu, vývoje a inovací a vedoucím expertního týmu VaVaI Svazu průmyslu. V únoru 2016 byl rovněž zvolen do Rady pro výzkum, vývoj a inovace vlády České republiky a Rady vlády pro energetickou a surovinovou strategii ČR. V dubnu 2019 byl zvolen místopředsedou Kontrolní rady Technologické agentury ČR. Je spoluautorem českého vládního strategického dokumentu „Iniciativa Průmysl 4.0“ a stojí také za vznikem Národního centra Průmyslu 4.0, jehož je Siemens zakládajícím členem.
