Petr Dvořák: Pozici ve vědě si nelze vysedět. Získat ji mají ti nejlepší v mezinárodní soutěži

„To, že peněz na výzkum ze státních zdrojů nebude ubývat, ale přibývat a fakt, že firmy získají motivaci více podporovat výzkum, je velmi pozitivní,“ říká v rozhovoru pro magazín vysokých škol Universitas Petr Dvořák, první místopředseda RVVI a též prorektor Masarykovy univerzity v Brně.

Jsme země mnoha strategií a většina z nich se zapomene. V čem je Inovační strategie na příštích jedenáct let, jejímž jste spoluautorem, jiná?

Za prvé má velkou podporu premiéra, který za strategií stojí a bude ji prosazovat. Postavil na invenci lidí novou tvář republiky, což je důležité. Tato strategie navíc není jen akademické cvičení, soupis známých faktů a všeobjímajících cílů, ale poctivá snaha vytipovat mezery v systému a domyslet k nim řešení. Navíc je tam přímá personální odpovědnost konkrétních lidí a týmů za konkrétní oblasti. To v žádné předchozí strategii nebylo. Dříve strategie většinou napsalo pár velmi schopných a aktivních lidí, ale chyběla osobní odpovědnost vše někam posouvat. Myslím, že naše strategie by mohla přežít politické změny.

Co přinese odpovědnost konkrétních lidí? Že pokud se konkrétní oblast nepodaří rozvinout, daní lidé například odstoupí z funkce?

Každý pilíř má garanta a ten musí jednou za měsíc vykázat, co se v té jeho oblasti stalo nového, kam se posunula. Když se nebude nic dít, budeme dozajista vyměněni. Navíc strategie nevyjmenovává oblasti, do nichž je potřeba prioritně investovat, což většinou končilo inventurou všeho. Tahle strategie definuje konkrétní problémy i v oblasti jednotlivých zákonů a podobně. Říká třeba: Tento konkrétní zákon, respektive jeho části jsou překážkou, brzdou a musí se během roku změnit.

Inovační strategie určuje, že se bude zvyšovat rozpočet na výzkum a vývoj, a to jak ze státních, tak ze soukromých financí. Do roku 2030 to mají být tři procenta HDP, podobně jako v Rakousku nebo Německu, z firem půjdou dvě procenta a zbytek ze státního rozpočtu. Nyní jsou to dohromady necelá dvě procenta HDP. Jak tohle hodnotíte?

To je samozřejmě velmi důležité až klíčové. Beru to jako docela závazný příslib, že věda, výzkum a inovace nebudou strádat. Tato finanční ambice ale míří opravdu vysoko. Už teď je nám jasné, že to by se muselo ekonomice velmi dařit a budoucí vlády by musely zachovat vědě a výzkumu enormní přízeň, abychom cíle financování skutečně dokázali splnit. Ale je dobře, že jsou napsané černé na bílém a bude obtížné říct, že vědě a výzkumu nepřidáme nic nebo dokonce ubereme, jak se to dělo v minulosti. Spíše se bude licitovat o tom, kolik se vědě a inovacím přidá, což je pozitivní a je to pro společnost dobrá zpráva o tom, že Česká republika to myslí s ekonomikou založenou na chytrých lidech a nápadech vážně.

Dobrou zprávou myslíte zvýšení spolufinancování ze strany firem? Strategie usnadňuje firmám daňové odpočty na podporu výzkumu a očekává se, že díky tomu budou výzkum spolufinancovat více.

Spíše tím myslím příslib zvyšování přísunu peněz ze státního rozpočtu, což akademickou sféru zajímá nejvíc. My na českých univerzitách a v Akademii věd se asi hned tak nedostaneme do situace, kdy tu budou bohatí filantropové, kteří ve velkém výzkum podpoří. Tak jako například teď dostal Oxford sto padesát milionů dolarů od jednoho filantropa ze Spojených států na založení humanitně zaměřeného ústavu orientovaného na potenciální etické problémy s všudypřítomnou umělou inteligencí (psali jsme zde - pozn. ed.). To tu ještě pár let nebude. Firmy si pochopitelně chtějí zajistit zisk, takže je nějaká větší investice do bádání s rizikovou návratností z pochopitelných důvodů – věřím, že zatím – zas tak nezajímá. Takže pro nás je důležitý státní rozpočet, plán, že finance nebudou klesat a že se nás nikdo nebude snažit zadupat do země. Ale fakt, že firmy získají motivaci podporovat výzkum, možná i základní, je velmi pozitivní. Bude pro ně jednodušší vykázat, co jde do výzkumu a co ne, a na daňové odpisy dosáhnou logičtějším a administrativně jednodušším způsobem.

Firmy asi budou díky odpočtům investovat do výzkumu více. Jenže každá firma samozřejmě sleduje hlavně okamžitý ekonomický zisk a zajímat se bude pravděpodobně o aplikovaný výzkum. Neposune se pak základní výzkum trochu na druhou kolej?

To nebezpečí tady samozřejmě, jako ve většině světa, hrozí a vždy hrozilo. Peníze na okamžitou spotřebu jsou všem nejbližší a riziková investice do budoucnosti vzdálená. Ale buďme rádi, že je inovační strategie garantovaná Radou pro výzkum, vývoj a inovace, která bude, jak doufám, vždy složena z aktivních vědců a inovátorů, a ne z politiků a lobbistů. Rada je hlavní garant, který se o náplň té strategie má starat. Rada dbá na to, aby se základní výzkum a výzkum financovaný z národních zdrojů, na okraj zájmu nedostal. Všem by mělo být jasné, že na světě neexistuje země, která by byla dobrá v inovacích a měla špatný nebo žádný základní výzkum. Vždy je to tak, že nejprve musíme mít špičkový základní výzkum a ambiciózní nápady a potom se daří i inovacím. Tato návaznost se nedá přeskočit.

Myslíte si, že tento styl motivace firem, tedy zjednodušit jim daňové odpočty, bude skutečně českému výzkumu prospěšný?

No jistě, firmy se už o to extrémně zajímají. Starý systém daňových odpočtů pro ně představoval docela velké riziko. Kolik která firma použila na výzkum se totiž prověřovalo dost formálně a neodborně a firma neměla jistotu, jestli daňový odpočet bude nebo nebude moci uplatnit. Teď to má jinou podobu. Riziko, že odpočet nebude moci firma uplatnit, má být daleko menší a menší tedy bude i riziko, že se kvůli tomu dostane do finančních problémů. Investice do výzkumu bude tedy pro firmy mnohem lákavější. Doteď to bylo tak, že o tom, jestli si firma může nebo nemůže výzkum odepsat, rozhodovali především úředníci, kteří přirozeně velmi těžko rozpoznávali, co je výzkum a co už ne. Teď by to mělo být nastaveno lépe. Určování, co je a co není výzkum, by měli převzít odborníci z Technologické agentury České republiky. Hlavní rozdíl ale spočívá v tom, že firmy nejprve zainvestovaly do výzkumu, a pak teprve ex-post se dozvěděly, jestli si ho budou moci z daní odečíst. Hrozilo, že jim úřady řeknou: Nic takového nelze uznat, musíte peníze vrátit. Teď si podají přihlášku a už dopředu budou vědět, jestli mají možnost daňových odpočtů nebo ne. Tedy nepředstavuje to pro ně riziko. Občas potkávám šéfa jedné menší, ale vysoce inovativní firmy, která výzkum podporuje a vždy mi vykládá, jak se s hrůzou budil, jestli mu nepřijde výměr, že má ze dne na den vrátit třeba deset milionů, což by zničilo půlku firmy. Dost často se pak podnikatelům nechtělo riskovat. Já to naprosto chápu.

Myslíte si, že peníze jsou to, co český výzkum potřebuje nejvíce?

Peníze jsou potřeba vždy, ale ještě více potřebujeme změnit některé procesy okolo vědy a výzkumu a více ho přizpůsobit západnímu modelu a výzkumně silným zemím. České prostředí potřebuje především rozpohybovat oblast lidských zdrojů, jak se dnes nepěkně říká. To znamená například na vysokých školách jiné obsazování profesorských pozic. Profesorská místa by se měla obsazovat skutečnou mezinárodní soutěží, a ne českým způsobem, že splním nějaká kritéria, přihlásím se, absolvuji několik více nebo méně formálních procedur a jsem profesorem.

Proto trpí české instituce takzvaným inbreedingem, protože je vždy snazší udělat kariéru, tedy stát se profesorem na instituci, kde jsem vystudoval, získal PhD, několik let učil, habilitoval se, všichni mě znají a já znám je, než někde mimo, v tvrdé mezinárodní kompetici. Ve vědecky nejvyspělejších zemích a institucích to funguje tak, že když se obsazuje pozice profesora, třeba teoretické fyziky, loví se mezi těmi nejlepšími na světě. U nás to takhle zatím nefunguje. Tady se čeká, až když na vás přijde řada a šéf je pro, podáte si žádost. A vůbec, je potřeba více se otevřít mezinárodnímu prostředí a zbavit se historické zátěže lokální uzavřenosti. Dávat více peněz lidem, kteří dlouhodobě prokazují, že umějí jen to, co chtějí umět a víc nedokážou, je nesmysl. Potřebujeme zdravé vnitřní prostředí a soutěžení, ve výzkumu je to extrémně důležité.

Co konkrétně myslíte tím více se otevřít? Například, že budeme do českých výzkumných institucí zvát více zahraničních vědců?

Například že změníme systém doktorandského studia. Odstraníme souvislosti s magisterským studiem, vrátíme doktorandskému studiu charakter přípravy mladých vědců, budeme pořádat mezinárodní výběrová řízení, budeme hledat ty nejmotivovanější a pokud možno mimo mateřské instituce, zvýšíme nároky na školitele a školící pracoviště, radikálně změníme platové podmínky doktorandů, nebudeme požadovat platby za studium v anglickém jazyce a tak dále.

Prostě dáme doktorandskému studiu kvalitu a prestiž, která mu náleží, a začneme si vybírat ty nejlepší. Stejně tak zvýšíme nároky na postdoky. Přidáme dobré platy, mezinárodní výběr, nulový inbreeding, kvalitní program, je cesta k nezávislosti v bádání. Postdok by neměl být to stejné jako tradiční odborný asistent čekající, až na něj dojde řada na habilitaci. Jak často říkají zahraniční kolegové, v tomhle ohledu ještě žijeme v rakousko-uherském systému přidělování funkcí za loajalitu a čas, který si daný člověk odslouží. Je ale potřeba k tomu začít přistupovat jinak. Tohle český výzkum potřebuje víc než peníze.

Jak se inovační strategie přímo dotkne vysokých škol a jejich výzkumu?

Horší to určitě nebude. Spíše lepší. Pozitivita tkví v tom, že jeden z cílů inovační strategie je konečně naplno zavést nové hodnocení výzkumu. Na základě výsledků hodnocení se bude těm dobrým navyšovat institucionální část financování, ideálně až na přibližně 60 až 70 procent celkového financování výzkumu. To znamená ne závislost na úspěchu v grantových soutěžích, ale možnost svobodně investovat do rozvoje instituce a konkrétních oborů. Vysokým školám i Akademii věd by to umožnilo opravdový rozvoj. Je samozřejmě riziko, že když management dané instituce nebude umět správně investovat, nestane se nic. Ale pokud například naše Masarykova univerzita na svoji velikost a výkon dostává osm set milionů korun ročně institucionální podpory, ale zhruba jednou tolik musíme získat na grantech, abychom zajistili chod vědy na univerzitě, vytváří nám to velmi nejisté až neřiditelné prostředí. Kdyby to bylo opačně, tak se univerzita například rozhodne, že založí nové výzkumné centrum, že podpoří nějaký nový perspektivní obor a že ho do rozjezdu zafinancuje. Něco jako institucionální start-up. Jednoduše mohla by dělat velká strategická rozhodnutí. Teď se ve výzkumu žádná velká strategická rozhodnutí mířící do budoucnosti dělat nedají, protože většina peněz jde přes granty přímo na řešitele, tedy náš výzkum určují poskytovatelé finanční podpory. Takže pro výzkumné organizace je tu naděje, že budeme mít větší odpovědnost za vlastní osud a budeme moci více rozhodovat o své budoucnosti.

Myslíte si, že nová metodika hodnocení vědy, o níž se teď bavíme a která už druhým rokem běží v implementační fázi, omezí takzvané psaní do šuplíku? Tedy že vědec napíše zcela nevýznamnou práci jen proto, aby za ni dostal body a díky nim pak peníze?

Jistě, psaní do šuplíku úplně ztratilo význam. To už se koneckonců projevilo, z roku na rok se změnila struktura výsledků, které se evidují v informačním systému. Dříve, když vědec do systému zadal kdejaký nesmysl, byla dost velká naděje, že za to kápne nějaká koruna. Dnes už to z informačního systému mizí, takže je pravděpodobné, že se největší hrůzy přestávají produkovat, nebo alespoň vydávat za výzkum. Třeba to někde pomáhalo v kariérních postupech, ale to jsme zase u té otevřenosti. U zahraničních profesorů platí, že pokud má někdo hodně čárek za vědecké výsledky, ale jsou špatné, přijde někdo, kdo jich má méně, ale vynikající, a prestižní místo získá spíše. Ale celkově očekáváme, že se v Česku kvalita výzkumu po nástupu nové metodiky hodnocení zlepší. To je vlastně důvod, proč se zavádí.

Inovační strategie je hodně zaměřená na start-upy, vláda chce začínající inovativní firmy výrazně podporovat. Myslíte si, že start-upy jsou pro český výzkum důležité?

Určitě. Často je vedou inovativní, vědecky vzdělaní lidé a dělají něco, co nikdo jiný nedělá a neumí. Ale nejde jen o start-upy, podpora se bude týkat i takzvaných spin-off firem, které jsou zpravidla ještě menší firmy než start-upy a vznikají odštěpením od akademického prostředí. To vše má zpětně na výzkum extrémně pozitivní vliv. Zde opět trochu zaostáváme.

Třeba naše univerzita byla ve výběrové studii, která srovnává osm velkých univerzit v Evropě. Byly tam jen dvě univerzity z postsocialistického bloku, a to Masarykova univerzita a Varšavská univerzita. Zkoumalo se inovativní prostředí, včetně spin-offů, tvůrci studie tu strávili nějaký čas, chtěli spoustu informací a podkladů, vedli řízené rozhovory. Kromě nás a Varšavské univerzity ve studii figurovaly také britská, německá, finská, holandská, portugalská a španělská univerzita, tedy docela reprezentativní vzorek, a všechny byly v tomto ohledu lepší. A je jasné, jaký obrovský rozdíl mezi inovační aktivitou v postsocialistických zemích a rozvinutějším světě stále existuje. Zatímco my a Varšava máme jednotky spin-off firem, některé další univerzity jich mají na srovnatelnou velikost desetkrát nebo i vícekrát více.

Kde se podle vás v českém výzkumu nejvíce hýří penězi?

Nedá se říct, že se někde hýří. Spíše jde o efektivitu. Někde je vysoká, někde ne. Hodně jsme se rozvinuli v účelové podpoře, tedy v grantech, a občas nejsme schopni relativně krátkodobé grantové peníze dostatečně efektivně využít. Je to právě na úkor institucionální podpory, tedy stabilnějších, flexibilnějších peněz, které by měly být nástrojem strategické úvahy a rozvoje. Nyní je ten poměr zhruba půl na půl, kdežto třeba ve Finsku, Německu a dalších zemích úspěšnějších ve výzkumu je sedmdesát nebo osmdesát procent fixních a jenom zbytek představuje účelová podpora z grantů. Tyto země jsou takovému způsobu financování už dobře přizpůsobené a záruka, že institucionální podporu dobře využijí, je vysoká. Tady v Česku musíme jen doufat a věřit osvícenému managementu, že i když i ty v současné době méně úspěšné instituce dostanou od státu více fixních rozvojových peněz, pokusí se dobře investovat, třeba do lidí zvenčí, a dopadne to dobře. Já osobně tomu věřím.

 

Autorka: Zuzana Keményová

Rozhovor vyšel v magazínu Universitas.