Jan Šedivý se po letech strávených v Googlu a IBM vrátil na pražské České vysoké učení technické. Se svým týmem zde vyvíjí chatbota, se kterým již dvakrát uspěli v soutěži Amazon Alexa Prize a letos se hlásí potřetí. Jaké nedostatky vidí v českém výzkumném prostředí? A podaří se je změnit? I o tom se rozpovídal v našem rozhovoru.
Již potřetí se váš tým se svým chatbotem Alquistem přihlásil do Amazon Alexa Prize. Můžete ji stručně popsat?
Cílem soutěže je udělat bota, který bude umět konverzovat 20 minut. Takový tým dostane milion dolarů. My se v současnosti s Alquistem, na kterém neustále pracujeme, pohybujeme něco přes 10 minut.
Došlo letos oproti předchozím verzím k nějakému zlepšení?
Ke zlepšení došlo určitě. Náš bot má velkou spoustu znalostí, ale zatím neumí sám přemýšlet, obtížně reaguje na emoce, nepoužívá „selský“ rozum. Snažíme se dostat do bodu, kdy bude umět používat rozum a zároveň dokáže využít celou obrovskou databázi znalostí, kterou do něho umíme nahrát. Od tohoto bodu jsme ale stále hodně vzdáleni. Avizované letošní zlepšení spočívá právě v rozmnožení znalostí, kterými náš bot disponuje. Umíme do něj například nahrát databázi filmů a uživatel si pak může s Alquistem povídat o kinematografii. Rozhovor je květnatější a z pohledu znalostí i lepší.
Už dvakrát jste skončili druzí. Máte šanci být letos první?
Naše potenciální umístění odhadovat nechci, konkurence je opravdu obrovská.
Jaké je uplatnění chatbota? Je o takové zařízení zájem?
O chatboty obecně zájem je, rozhodně je v tomto zařízení budoucnost. V České republice jsme trochu pozadu za západním světem, kde se chatboti více využívají třeba v takzvaných chytrých domácnostech. U nás je jednou z překážek většího rozšíření třeba jazyková bariéra. Žádná ze světových platforem není lokalizována do češtiny (Google, Alexa…)
Jak se může uplatnit konkrétně váš chatbot, kterého na CIIRC ČVUT se svým týmem vyvíjíte?
To, co děláme my, je oblast Conversational AI. Založili jsme vlastní firmu Promethist AI, ve které se snažíme dělat na základě naší technologie aplikace pro lidi, kteří mají například mentální potíže, deprese, různé duševní poruchy. Vyvíjíme aplikaci, která může těmto lidem pomoci v době, kdy jim není na blízku psycholog či psychiatr. Naše zařízení tak může s těmito lidmi promluvit, pomoci jim a zároveň vše zaznamenat tak, aby k informacím o stavu pacienta měl následně přístup ošetřující lékař. Právě tímto směrem se chceme nadále ubírat, protože dělat to samé, co dělá Google nebo Amazon, nemá smysl. Konkurovat tak obrovským firmám zkrátka nemůžeme. Zaměřujeme se na velmi specifickou oblast a zároveň je nám sympatické, že takto můžeme pomoci lidem, kteří to potřebují.
Jak se díváte na podporu státu v oboru umělé inteligence? Je podle vás správně nastavená?
Možná by bylo lepší ptát se na to, jak je u nás podporována věda celkově. O umělé inteligenci se teď píše všude, ale to, co si o ní můžete v médiích přečíst, je pod vlivem aktuální popularity a často jde o velmi nepřesné informace. Myslím, že aktuální velký mediální zájem o umělou inteligenci časem opadne.
Jak se tedy díváte na podporu vědy v Česku?
Celý systém financování české vědy je na vysokých školách a v Akademii věd nastavený na kritériu úspěšnosti ve psaní článků. Všichni jsou proto tlačeni k publikování v impaktovaných časopisech. Podobné je to i ve světě. Vědeckých článků, které jen omílají stále to samé, jsou tuny. Je velmi obtížné se v množství článků orientovat, ve finále najdete jeden dva příspěvky, které přináší něco nového.
Jaké to má důsledky?
Myslím si, že tento princip míjí to, k čemu by měla sloužit výuka na vysoké škole. Škola jako ČVUT by měla v první řadě chrlit lidi pro průmysl. Na školách dnes často učí profesoři, kteří v životě nebyli ve firmě a vůbec netuší, co praxe potřebuje, protože jim jde hlavně o publikování. Řadu praktických dovedností se studenti vůbec nenaučí, získávají pouze teoretické znalosti. Vysoké školy musí podporovat výzkum, ve výuce je ale třeba hledat rovnováhu mezi teoretickými a praktickými znalostmi. Chodí k nám řada studentů, kteří vůbec neumí programovat, ale to je základní znalost pro práci v IT. Průmysl přitom teoreticky nadaných lidí potřebuje méně než praktiků, kterých je potřeba spousta. Tohle je rozhodně jeden z problémů vysokých škol, který pramení také ze špatně nastaveného financování.
Před svým příchodem na ČVUT jste dlouho působil v Googlu a IBM. Co vás k návratu do akademické sféry vedlo?
Časem jsem se dostal na poměrně vysoké pozice, a k praxi se tak už moc nedostal, což mě nebavilo. Chtěl jsem se vrátit k výzkumu, mít své projekty a se studenty na nich pracovat, a to se mi ve finále povedlo – máme skupinu, start-up, úspěch v Amazonu. Korporace mají své klima a já už se cítil tak nějak opotřebovaný.
Co vás překvapilo při návratu do Čech?
Skrze zkušenost, kterou mají mé dvě dcery, jež studovaly doktorát v Americe a ve Švýcarsku, mě překvapilo, že pro doktorandy u nás není moc uplatnění. Spousta firem v Čechách takhle vzdělané lidi nepotřebuje. Nechci, aby to vyznělo špatně, samozřejmě tu je řada opravdu světových firem. Doktorandi, kteří od nás odcházejí jinam, jsou ale často v situaci, kdy vůbec neví, kam mají zamířit.
Máte nějaký příklad?
Jedna z mých dcer je na Akademii věd a naráží na to, že tam chybí nějaká střední generace – jsou tam buď lidé před penzí, anebo naopak úplně mladí. V akademii má každý své jisté místo a snaží se nijak zvlášť nevyčuhovat. Naopak na západních výzkumných institucích, pokud nejste výborní, tak vás prostě vyhodí. Panuje tam jakási vnitřní nervozita, která samozřejmě není ideální, ale potřebovali bychom se přeci jen posunout trochu tímto směrem. Starší struktury ale nechtějí mladší a dravější kolegy pustit k důležitým věcem. Bylo by potřeba to tu takzvaně pokropit živou vodou. To se samozřejmě jednou stane, starší odejdou a přijdou noví. Máme tu komplex malé země, ale zároveň jsou tu velice šikovní lidé.
Stejně jako před lety vy, se nyní na CIIRC vrací nadaný vědec Tomáš Mikolov. Proč se zrovna CIIRCu daří lákat experty působící v zahraničí do Čech?
CIIRC je poměrně mladá instituce, která vznikla tak, že na ni přišli především lidé z Fakulty elektrotechniky ČVUT, ale i jiných fakult. A hlavně to byli lidé, kteří chtěli něco dokázat. Přišli sem ti aktivnější a podařilo se ze zahraničí přilákat i lidi, kteří nejsou tak slavní jako Mikolov, ale jsou stejně tak šikovní a pracovití. Takoví lidé se tu sešli a lákají další talentované jedince ze zahraničí díky svým kontaktům všude po světě. Celé je to samozřejmě spojené také s uměním získat peníze, což se daří hlavně v oblasti průmyslu 4.0. Tam máme projekty, které vedeme s Německem a určitým parametrem úspěchu je i to, že se profesoru Maříkovi (zakladatel a vědecký ředitel CIIRC ČVUT, pozn. red.) podařilo sestavit tým, který takové projekty úspěšně navrhuje. Tady na CIIRC máme tým, který vlastně spojuje lidi, kteří mají vědecké znalosti s lidmi, kteří projekty umí organizovat a řídit. Takové podmínky pak vedou k tomu, že sem chodí zahraniční vědci.
Proč se toto nedaří i jinde?
Problém jsou samozřejmě finance. Velké světové univerzity peníze mají, u nás je to ovšem horší. Nemyslím si ale, že je to jediný problém, protože třeba v Americe doktorandi také žádné solidní peníze nemají a žijí kolikrát v horších podmínkách než studenti u nás. Ale zkrátka když máte titul z MIT nebo z Harvardu, tak je to vzdělání, které americké firmy opravdu umí ocenit. Tady je každému jedno, jestli máte titul ze soukromé vysoké školy nebo z Univerzity Karlovy.
Děkujeme za rozhovor!
Za portál Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali
Foto: Ryszawy, ČVUT
Jan Šedivý
působil 18 let ve společnosti IBM a následně v Googlu, kde pracoval na technologiích kolem rozpoznávání řeči. Na Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) ČVUT v Praze přišel v roce 2016 a od té doby se zde věnuje nejen výzkumu ale také výuce.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
