První díl rozhovoru s Kateřinou Zábrodskou se zaměřil na otázku, do jaké míry jsou čeští vědci a vědkyně ohrožení nadměrným stresem v zaměstnání a následně syndromem vyhořením, a jaký je v tomto směru rozdíl mezi českým a zahraničním vědeckým prostředí.
Hodně jsme hovořili o rizicích zvýšeného stresu v akademickém prostředí. Jaká institucionální opatření mohou jednotlivé výzkumné organizace přijmout, aby předcházely těmto rizikům?
Takzvaných „stress management intervencí“ existuje celá řada. Jde o sérií opatření, které mají podpořit duševní zdraví zaměstnanců v konkrétních organizacích. Obecně je dělíme do tři úrovní. První rovinou jsou primární intervence – to jsou opatření především preventivního charakteru. Mají za úkol nastavit procesy v organizaci tak, aby se riziko nadměrné stresu minimalizovalo. Například tím, že se vyhodnotí a optimalizuje množství a náplň práce konkrétních akademiků a akademiček. Třeba proto, aby se předcházelo častému problému, kdy množství požadované práce není jasně stanoveno a ve výsledku výrazně překračuje výši úvazku.
Jako vůbec první krok tímto směrem bych ale doporučila, aby univerzita nebo výzkumná organizace začala s přípravou pravidelného průzkumu pracovní spokojenosti zaměstnanců a míry jejich stresu a přetížení. Takové průzkum jsou na kvalitních anglosaských nebo západoevropských univerzitách běžnou praxí, a to jak mezi zaměstnanci, tak studujícími. Průzkumem přitom nemyslím pár mechanických otázek v informačním systému, ale systematický a kvalitně provedený výzkum spokojenosti založený na standardizovaných dotaznících a etablované teorii.
Tato data následně poslouží univerzitě nebo výzkumné organizaci k tomu, aby si vůbec mohla udělat obrázek o tom, jak jsou na tom její zaměstnanci, s čím jsou spokojeni, co je stresuje a co by potřebovali zlepšit. Pokud by takový průzkum organizace dělala pravidelně, mohla by také zjistit, jestli její další intervence mají žádoucí dopady, či nikoliv. V případě univerzit je zároveň potřeba rozlišit jednotlivé fakulty nebo větší katedry a oddělení. I z našich průzkumů vyplývá, že se na těchto úrovních výsledky spokojenosti mohou zásadně lišit.
Jaká další primární opatření mohou výzkumné organizace zavést?
Určitě je dobré začít řešit to, jak se zaměstnancům daří či nedaří skloubit práci a rodinný, eventuálně osobní život. Právě konflikt mezi osobním a pracovním životem je jedním z klíčových zdrojů nespokojenosti a vyhoření českých akademiků a akademiček. Samotných opatření, které organizace v této oblasti může udělat, je celá řada.
K dalším žádoucím opatřením z oblasti primárních intervencí jsou také například školení na podporu a zkvalitnění „akademického leadershipu“ nebo posílení administrativní podpory tak, aby tak vědci a vědkyně nebyli tolik přetížení. Vhodné je rozhodně upravit pracovní smlouvy takovým způsobem, aby měli akademici zajištěnou alespoň základní pracovní jistotou. Další opatření by měla ošetřovat i taková témata, jako jsou diskriminace, mobbing nebo zneužívání mocenského postavení na pracovišti.
Každá z těchto sfér se dá nějak optimalizovat a má svůj soubor opatření. Ideální je, když výzkumná organizace přijme odborníka nebo odbornici, kteří by se této soustavě opatření systematicky věnovali. Celá věc ale začíná právě u toho průzkumu, tedy u získání validních dat o současné situaci – jak jsou vůbec lidé spokojeni v organizaci, ve které pracují.
Už v předchozím díle jsme zmínili institucionální školky jako jedno z možných opatření na podporu rodičů-vědců? Jaká jsou ta další?
Obecně je žádoucí větší flexibilita v zaměstnání. Pro rodiče je ideální, když si mohou svobodněji volit kdy a odkud pracují. Vedoucí týmů mohou ale začít i s mnohem menšími opatřeními, jako například zohledňovat čas různých schůzí tak, aby se neodehrávaly v inkriminovaných hodinách, kdy třeba rodiče vyzvedávají děti ze školky. Je to tedy taky otázka celkové kultury instituce. Pomůže, když si vedoucí týmu nebo i celého oddělení či organizace, vůbec začnou uvědomovat, že vědci a vědkyně mají také rodičovské povinnosti, které si žádají jejich pozornost. To například obnáší neočekávat, že lidé zvládnou řešit urgentní pracovní email v neděli.
Z hlediska péče o děti se hodně hovoří právě o těch institucionálních školkách. To přitom zdaleka nemusí být jediné nebo nejvhodnější řešení. V některých případech může být vhodnější nabídnout rodičům-akademikům flexibilní rozpočet, v rámci kterého by mohli čerpat určitou sumu na podporu péče o dítě. Bylo by na nich, jestli zvolí státní nebo soukromou školku, jesle či chůvu. Nemusí jít ale jen o peníze. Rodičům velmi pomůže i organizační výpomoc, například institucionální seznam vhodných chův nebo hlídaček. Ne vždy jsou totiž limitem při zajištění péče o děti finance. Někteří čeští vědci a vědkyně mají dostatek finančních prostředků na chůvu, je ale velmi obtížné vhodnou osobu najít, protože v Česku není hlídání dětí jako stabilní práce tolik etablované.
Je podle Vás možné tyto úvahy rozšířit až na systémovou úroveň?
Já jsem psycholožka a věnuji se spíše konkrétním týmům a jedincům. Z vlastní zkušenosti ale vidím, že bolestně chybějí lidé, kteří by se o spokojenost zaměstnanců výzkumných organizací starali. V České republice se masivně investovalo do vědeckých infrastruktur. Teď nastal čas stejně intenzivně investovat i do lidských zdrojů a začít se starat o dlouhodobou spokojenost vědeckých pracovníků. To jsou nakonec ti, kteří ty vědecké výsledky produkují. A kvalitní péčí o vědce a vědkyně zvyšujeme také atraktivitu české vědy pro zahraniční výzkumníky.
Pomohou i školení a vzdělávání
Jak řešit zvýšenou míru stresu na osobní úrovni?
Tato opatření už jsou součástí takzvaných sekundárních intervencí, které nejsou preventivní nýbrž reaktivní - jedná se tedy o opatření, jejichž cílem je naučit individuální akademiky a akademičky zvládat už existující pracovní stresory. V tomto případě se nabízí také několik možností. Dost často pomáhá nějaké školení nebo vzdělávání. To může znít banálně, ale za řadou chronických problémů se stresem stojí nezkušenost nebo neznalost, že určité problémy mají praktická, konkrétní řešení. Může nastat i situace, že instituce má svůj systém nastavený dobře, ale akademik či akademička si svou práci sami komplikují například nefunkčním postojem k práci, špatným time-managementem, konfliktní komunikací, workholismem, a podobně. I proto má smysl pro úspěšné zvládání stresu zavádět nejen institucionální opatření, ale také pracovat individuálně na sobě.
Totéž platí pro problémy ve vztazích na pracovišti. Existují techniky a návody na to, jak řešit pracovní konflikty, konkrétně například mediace, které mohou být užitečné pro řadové vědce/vědkyně i pro vedoucí pracovišť a týmů. Účinné mohou být například také školení na klasická témata z psychologie stresu, jako jsou adaptivní copingové strategie, time-management techniky, nebo techniky na zvládání stresu vycházející z KBT neboli kognitivně-behaviorální terapie. Teď se také hodně pracuje s trendem „mindfulness“, tedy vědomé všímavosti, která má empiricky ověřenou vysokou účinnosti při zvládání stresu. Všechny tyto techniky a strategie jsou velmi dobře využitelné i pro vysokoškolské studující, kteří také čelí značnému stresu.
Všechny druhy sekundárních intervencí jsou vlastně založeny na tom, že lidé se učí nové dovednosti nebo se osobně rozvíjí tak, aby byli schopni své problémy sami proaktivně řešit.
A jaký je ten třetí druh intervencí? Ona terciární opatření?
To jsou vyloženě reaktivní nástroje určené pro situace, kdy se individuální pracovník nebo pracovnice potýká s vážnějšími obtížemi a řešení již není v jeho vlastních možnostech. Pak přichází na řadu nějaká forma poradenství nebo psychoterapie. Opět je ideální, když toto pomáhá zajistit samotné pracoviště. V Čechách je totiž kvalitní psychologická péče obtížně dostupná a akademikům či akademičkám s akutními psychickými problémy v tomto směru může poskytnutí psychologického poradenství přímo v práci nebo alespoň zprostředkování kontaktu velmi pomoci.
Na zahraničních univerzitách jsou běžné takzvané Employee Assitance Programmes (EAP), které mají právě tato opatření systematicky na starosti. Pomáhají i s hledáním péče o děti nebo s psychologickou pomocí pro akademiky. Bylo by skvělé, kdyby se něco podobného začalo zavádět i na českých institucích. EAP mohou být zřízeny přímo univerzitou, nebo mohou být outsourcovány externí firmě, která se na tyto služby specializuje.
Během pandemie se začaly objevovat studie, že stres dopadá zejména na ženy akademičky, což je samozřejmě úzce spojené s nerovným rozdělením péče o dítě. Lze tuhle otázku posunout i na úroveň rizika stresu, vyhoření, případně z toho vyplývajících dalších psychických potíží?
Podle řady výzkumů jsou obecně ženy vůči stresu zranitelnější bez ohledu na profesi. Během pandemie se míra stresu ještě výrazně navýšila. Vlastně historicky snad poprvé došlo k tomu, že ženy, které pracují na plný úvazek a mají děti ve školním a předškolním věku, neměly k dispozici instituce péče o děti, jako jsou školy a školky, a zároveň se od nich pracovní výkon očekával, zvlášť v druhé a třetí vlně pandemie. Stres, který z toho vznikal, byl pochopitelně vysoký. V náročné situaci byly zejména ženy-vědkyně, které se svou profesí intenzivně identifikují, ale během doby, kdy se musely intenzivně starat o děti, pochopitelně nebyly schopné věnovat se práci v míře, ve které by si přály.
Na druhou stranu výhodou akademické práce je její flexibilita. Řada akademiček tak byla schopna situaci zvládnout lépe než množství žen v jiných povolání. Upozornila bych ale na to, že je důležité zohlednit okolnosti pandemie v dalším hodnocení individuálního publikačního výkonu akademičky i akademiky pečující o malé děti. A to nejenom letos nebo příští rok, ale třeba i za pět let.
Dovolíme si více osobní otázku závěrem. Jaké jsou vaše výzkumné plány do budoucna? Na jakých projektech momentálně pracujete?
Náš tým nyní aktuálně pracuje na projektu, který zkoumá konstrukce excelence a výkonnosti českých akademiků. Chystáme se také na vydání dvou knih, jedné v angličtině a jedné v češtině, ve kterých chceme shrnout výsledky našich výzkumů v oblasti akademické práce za posledních deset let tak, aby byly konečně k dispozici české veřejnosti.
Velkou radost máme také z nových výzkumů, na kterých jsme teď v červnu začali pracovat v rámci projektu SYRI podpořeného díky Národnímu plánu obnovy. V projektu SYRI budeme v následujících letech zkoumat pracovní zdraví učitelů a učitelek, tentokrát především na základních a středních školách. Zároveň nás bude zajímat otázka resilience neboli odolnosti výzkumných a jiných státních organizací. Budeme zkoumat, jak je propojená individuální odolnost s odolností týmů a organizací, a co umožňuje organizacím efektivně se vyrovnávat s různými neočekávanými událostmi a krizemi. A v neposlední řadě bychom rádi připravili výzkum duševního zdraví u vysokoškolských studentů, protože ty pandemická opatření postihla masivním způsobem.
Děkujeme za rozhovor!
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
Přečtěte si i další díl seriálu Věda o štěstí.
