Věda málokdy končí v pátek odpoledne. Představte si například situaci, kdy se nadšený vědec nebo vědkyně nemůže dočkat výsledků svých experimentů, a tak jde do práce raději i o víkendu. To koneckonců není špatně. Většinu akademiků jejich práce baví a dělají ji rádi. Mají velkou motivaci. Důvodem k oslavě je pak článek přijatý k publikování, navázání nové spolupráce nebo pozvánka na prestižní konferenci. Kvůli takové motivaci vědci neváhají a vydávají ze sebe maximum, aniž by si často uvědomili, že přepracovávání si vybírá daň.
S tím dobrým totiž přichází i to špatné. K radosti z bádání se tak přidávají požadavky od vedení instituce, administrativa nebo potřeba kariérního postupu. Akademici se tak snadno dostávají do začarovaného kruhu úzkosti, stresu a přepracování. Větší stresová zátěž v akademickém prostředí pak vede k negativnímu dopadu na produktivitu. Chronicky vysoká míra stresu si následně vyžádá fyzickou i psychickou daň – takto postižení lidé mohou trpět bolestmi hlavy, onemocněními srdce, depresemi nebo syndromem vyhoření. A trpí rovněž celé instituce, protože nešťastní, nespokojení nebo nemocní lidé nemohou dlouhodobě podávat své nejlepší výkony.
Nejnovější seriál z dílny Vědavýzkum.cz se proto zaměřuje na různé aspekty akademické práce, na faktory, které ovlivňují spokojenost při výkonu vědeckého povolání, a také na opatření, která mohou pomoci lépe zvládat tlak vědecké práce na individuální i institucionální úrovni.
Proměny výzkumného prostředí
Systém vysokého školství a vědy se začal od roku 1989 proměňovat i v post-socialistickém Československo a později České republice. Logika tržního hospodářství začala ovlivňovat i univerzitní a vědecké prostředí a tento proces stále pokračuje. Vysoké školy a výzkumné instituce se stále častěji musí například potýkat s nedostatkem institucionálního financování a s tlakem na financování prostřednictvím účelových prostředků – tedy například prostřednictvím grantových soutěží.
Stále intenzivněji musí výzkumné instituce spolupracovat s aplikační sférou a větší důraz je kladen na výkonnostní ukazatele. I když v Česku tato transformace stále nedosáhla takového stupně jako na západ o našich hranic, tyto trendy silně ovlivňují i život zdejších akademiků a akademiček. Podle průzkumů však čeští akademici stále vykazují poměrně vysokou spokojenost s vlastní prací.
Osobní život jako klíčový faktor spokojenosti
Samotná spokojenost s prací ve vědeckých institucích je předmětem mnoha studií. Ve Velké Británie se například zkoumal vliv různých charakteristik zaměstnání s pracovními podmínkami na spokojenost v akademickém prostředí. Ukázalo se, že hladina stresu v akademickém prostředí se v porovnání se stavem okolo roku 1990 zvýšila. Mezi hlavními stresory, které byly ve studii identifikovány, patří množství práce, dlouhá pracovní doba, škrty v rozpočtech, nedostatek času, nedostatečné finanční ohodnocení, špatná komunikace, nevyjasněná role pracovníka, nedocenění výsledků práce a tlak na publikace.
Skoro 70 % respondentů si například stěžovalo, že v týdnu pracují více hodin, než je obvyklé. Práce o večerech a víkendech se pro ně stala běžnou rutinou. Ukázalo se, že akademičtí pracovníci mají dvakrát větší šanci zažít výkyv duševního zdraví než zbytek britské populace. O odchodu z vysokoškolské půdy uvažovalo 44 % respondentů v roce 1998, v roce 2004 to bylo již 48 %. Mnoho z nich uvádělo, že důvodem je nejistota udržení zaměstnání, přetížení, nejasná hranice mezi pracovním a osobním životem a také třeba nejasné vyhlídky na povýšení.
Zdá se, že hranice mezi prací a volným časem jsou stále méně zřetelné, a to nejenom v rámci Velké Británie. O špatných podmínkách práce na akademické půdě jsme vás informovali v souvislosti s nizozemskou studií, která se zaměřovala na akademické přesčasy. Z ní například plyne, že intenzivní pracovní vytížení se negativně podepisuje na osobním životě akademiků. Z toho plyne i řada rodinných problémů.
Klíčový vliv na hladinu stresu v zaměstnání má vyvážení pracovního a rodinného života. Pokud má přetížení negativní dopad na osobní život, pochopitelně to vede k nespokojenosti. Dlouhodobá nespokojenost pak může vést i k syndromu vyhoření. Takový pracovník je nejen nespokojený a méně výkonný, ale v dlouhodobém horizontu může začít přemýšlet o odchodu z vědeckého prostředí. Podpora rovnováhy mezi osobním a pracovním životem nejenom pomůže konkrétním výzkumníkům a výzkumnicím, ale ukazuje se, že ve výsledku také přináší celkové zlepšení pracovní pohody v dané instituci.
Na druhou stranu jsou akademici spokojeni s tím, že si mohou poměrně svobodně strukturovat svůj pracovní den a že povaha jejich práce dovoluje velkou míru flexibility. Také často oceňují možnost vyučovat a spolupracovat se studenty, které vedou.
Péče o spokojenost akademiků
Mnoho zahraničních akademických pracovišť má samostatnou kancelář, kde může zaměstnanec hledat oporu, pokud má pocit, že se vytrácí rovnováha mezi prací a osobním životem. Například na americké Cornell University se snaží dodržovat cíle udržitelného rozvoje podle OSN, mezi které patří i bezpečné a vyvážené pracovní prostředí. Na této univerzitě proto dbají na duševní zdraví svých zaměstnanců ale i studentů. Proto doporučují vždy správně vybalancovat volný čas s prací a možnost flexibilní pracovní doby. Je třeba možné pracovat na dálku. Dokonce bylo zjištěno, že to má pozitivní dopad na úroveň angažovanosti zaměstnanců tím, že to pomáhá lépe sladit pracovní a osobní život.
Dalším příkladem může být Columbia University. Zde zřídili takzvanou Office of Work Life. Centrum pro pracovní život je už tak dobře zaběhlé, že nabízí například možnost zúčastnit se meditací nebo jógy přímo v kampusu. Zdejší Office of Work Life zakládala Carol Hoffman, sama vědkyně v oblasti sociální práce: „Nikdy nepoužívám slovo rovnováha, protože jí popravdě nikdy opravdu nedosáhnete a lidé jsou pak nešťastní, že se nedokázali do ideálního stavu dostat,“ říká Hoffman o sladění práce a volného času. Podle ní je důležité mít při vědecké práci se o koho opřít a dávat si pozor na dodržování pravidelného spánku nebo pohybu.
Co pomáhá zaměstnancům?
Na University of New Mexico sestavili několik tipů, jak výzkumné instituce mohou posílit spokojenost svých zaměstnaců:
- Je nesmírně důležité, abyste si dopřáli mít volný čas. Nastavte si hranice své práce. Vyjasněte si očekávání se svým týmem. Stanovte si jasný rozvrh, kdy jste v práci a kdy mimo a opět si vše v práci vyjasněte. A také se snažte být k sobě a ostatním laskavější. Ubyde vám mnoho stresu.
- Vedoucí týmu by si měl vyhradit čas na pravidelné osobní schůzky. I když se budou nejvíce diskutovat pracovní věci, měla by to být příležitost k rozpoznání nějakých problémů, které zaměstnanci brání cítit v práci pohodu.
- Hledejte, zda se zaměstnanci nechovají jinak než obvykle. Mohou být tišší, nervóznější nebo nestíhají termíny. Nejúčinnějším nástrojem je potom obyčejná starostlivá otázka: „Jak se máte?“
Podle Harvard Business Review je navíc pro podporu zaměstnanců a dosažení jejich pohody důležitým článkem jejich přímý nadřízený. Role vedoucího jako manažera by měla spočívat mimo jiné i v podpoře týmu, což se týká i otázek fyzického zdraví i duševního pohody. Klíčem je v tomto smyslu otevřenost a lidský přístup.
„V oddělení HR dbali na to, abychom měli možnost se mezi sebou poznávat. Byly to třeba krátké sešlosti s občerstvením, kde jsme měli možnost si trochu od práce oddychnout. Velice milé bylo, když celé oddělení navštívili na jedno dopoledne zdravotničtí specialisté a fyzioterapeutka, zhodnotili náš zdravotní stav a dali nějaká doporučení pro zlepšení. A potom, asi je to maličkost, ale náš vedoucí si zapamatoval naše narozeniny a vždy koupil dort a měli jsme neformální oslavu. Překvapilo mě to a moc potěšilo,“ říká respondent se zkušeností na univerzitě v Norfolku v USA.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
Zdroje: Cornell University, Columbia University, The University of New Mexico, Harvard Business Review, Kinman 2008, Mudrák 2017, Zábrodská 2016
