Strukturní biolog Jakub Zeman reflektuje své zkušenosti jakožto začínajícího vědce během koronavirové pandemie. Přečtěte si o jeho příjezdu do Bordeaux a následně Mnichova, kde na vlastní kůži zažil německou mentalitu.
Byl prosinec roku 2019, tři měsíce od obhajoby mé disertace, a já jsem už několik týdnů celé dny purifikoval vzorky na stáž v Bordeaux, kterou jsme domlouvali více než rok. Když jsem se ještě pro jistotu Francouzů optal, jestli si tedy mám koupit letenky na první lednový týden, dostal jsem odpověď, že zapomněli zařídit můj příjezd a jestli můžeme vše o měsíc odsunout. Respirátor jsem v té době použil jenom párkrát za život, když jsem navažoval něco jedovatého.
Na konci ledna 2020 do Bordeaux dorazilo pár dní přede mnou něco jiného než moje vzorky na suchém ledu. První zaznamenaný případ SARS-CoV-2 v Evropě. Můj příjezd tiskem tolik propíraný nebyl. Jak se ukázalo později, nebyl příliš propíraný ani v hostitelské laboratoři, kde mě krom vedoucího nikdo nečekal. Ze dvou plánovaných měsíců stáže jsem první strávil pomocí s přečišťováním jejich vzorků, zatímco moje po nocích připravované ležely v klidu v mrazáku.
Počínající hysterii v ČR a vykupování všeho, od roušek a dezinfekcí po hrách a rýži, jsem sledoval od ústřic na břehu Garonny zpočátku s despektem a nepochopením. Začátkem druhého měsíce mojí stáže jsem konečně přesvědčil tamní kolegy, abychom připravili pár mřížek s mými vzorky pro kryoelektronovou mikroskopii. Záhy ale vystoupil v televizi prezident Macron, a aniž by jedinkrát použil slovo merde, oznámil, že dosavadní opatření se jeví jako nedostatečná a bude třeba uzavřít většinu země.
Koupil jsem si tedy nové letenky zpět do vlasti a začal zjišťovat informace ohledně návratu. Většina instrukcí začínala slovy „Po návratu do vlasti…“ nebo ještě lépe „Nyní, když jste v domácí karanténě…“. Nebyl to však projev pokroku s teleportací osob po dobu mé nepřítomnosti v ČR, prostě se zase myslelo jen na některé věci. V pátek to v Bordeaux ještě vypadalo, že v pondělí bude život pokračovat relativně normálně, v neděli už prakticky nejezdila městská hromadná doprava.
Do Prahy jsem naštěstí doletěl, vybaven respirátorem třídy FFP1, který mi před odjezdem darovala kolegyně. Francouzský ústav zůstal uzavřený notnou dobu. Jejich výkonnosti to příliš neublížilo. Když se mí tamější kolegové znovu dostali k přístrojům, zjistili, že mi špatně řekli, jak naředit vzorky, takže žádné struktury nebyly. Největší – a jediný – publikační výstup této stáže byla moje reportáž v časopisu Apetit.
Bylo léto roku 2020 a já jsem ukončoval práci ve své doktorandské laboratoři a chystal se na odjezd na své postdoktorandské místo, které jsem domlouval víc než rok. Když jsme konečně sehnali financování, optal jsem se asistentky budoucího šéfa, zda tedy začínám prvního září. Dostal jsem odpověď, že v Německu jsou na papírování potřeba alespoň 3 měsíce a všichni z HR mají nyní dovolenou, tak jestli to můžeme o měsíc odsunout. Výpověď z nájemní smlouvy k poslednímu srpnu se mi podařilo ještě zvrátit. Další prodlužování pracovní smlouvy jsem už ale podstupovat nehodlal a udělal si tak pěkně volné léto.
Koncem září 2020 jsme všichni začali chápat, že ty oslavy konce pandemie byly možná o něco dříve, než by bylo bývalo záhodno. Několik lidí ze strachu o zdraví své i svých blízkých nepřišlo na mou rozlučku s Prahou. Ta ostatně musela v daném restauračním zařízení skončit v deset hodin večer. Jako by se Češi nebyli s to propít do stavu porušování protipandemických opatření i mnohem dříve…
Na první měsíc v Mnichově jsem si sehnal byt přes Airbnb a díky jeho majitelce, která žila ve vedlejším pokoji, jsem si začal zajišťovat veškerá lejstra a náležitosti potřebné ke spořádanému životu v Německu. Vcelku rychle jsem pochopil, že bájná německá pečlivost a přesnost se ve spoustě případů nekoná, alespoň tedy ne v Bavorsku. Chyby a zmatky jsou přítomny též, pouze jejich napravování je vedeno dle pravidel, často tedy komplikovaně a zdlouhavě.
Shánět bydlení je v Mnichově oblíbený adrenalinový sport pro cizince i domácí. Fair play však není za obvyklých situací na pořadu dne. Hororové historky mých kolegů mi rozhodně na klidu nepřidaly. Často dlouhé řady desítek lidí, kteří nervózně svírají desky plné lejster – pojištění odpovědnosti, osobní dotazník, pracovní smlouva, doklad o bezdlužnosti a kdo ví co ještě – která následně nechávají majitelům k lustraci. Vyhrává jen jeden, často rodič nějakého studenta, který si krom desek přinesl i obálku.
Preferovanou variantou je, aby na nájemní smlouvě figurovali i rodiče, pokud by dotyčný měl problém platit nájem. Co na tom, že je jim třeba přes 70 a bydlí na druhé straně Německa. Do této situace však (ne)čekaně pozitivně zasáhla právě korona. Studenti s on-line výukou, žádní turisté… a situace byla rázem klidnější. Byty sice mizely z inzertních serverů rychle, ale i zahraniční postdoc s první smlouvou na dobu určitou měl šanci.
Když jsem se dostal na prohlídku prvního bytu a tento mi byl dokonce záhy nabídnut jako nejlepšímu uchazeči, s díky jsem ho odmítl a cítil se jako král. Druhý byt neměl kuchyňskou linku, kterou předchozí nájemník prodal z radosti, že se bude stěhovat pryč. To mě sice odradilo, ale dva dny po sobě mi volal dotyčný a posléze i sám majitel bytu, jestli jsem si to přece jen ještě nerozmyslel. Do třetice to už bylo ono. Krásný podkrovní byt, dost velký pro dva tři hudební nástroje a dvě kočky. Poměrově dokonce levnější než v Praze…
Začátky v nové laboratoři byly všelijaké. S další vlnou koronaviru a stále v rouškách bylo obtížné si zapamatovat, jak se kdo jmenuje i zjistit, jak kdo vypadá v obličeji. Nový šéf pojal všechno se svou typickou lehkostí a řekl mi, že mám zkusit na daném tématu „něco dělat“. Konkrétnější obrysy vše získalo až díky kolegovi, který se mě s pochopením pro situaci ujal. Nové prostory, nové kity a aparatury, člověk najednou znovuobjevoval vše dříve notoricky známé. Nadšení postupně opadalo s tím, jak se čím dál víc ukazovalo, že projekt nebude zrovna procházkou růžovým sadem. Postupně jsem rozkrýval různé zákonitosti laboratorního kolektivu a víc a víc jsem chápal depresivní stavy kolegů z toho všeho.
Bylo jaro roku 2022 a nástrahy covidu vybledly ve světle válečných hrůz na hranicích Evropy. Zatímco uvědomělejší Němci diskutovali s námi cizinci v kuchyňce o událostech posledních dnů, ostatní situaci nevěnovali příliš pozornosti. Covid, klimatická krize… to je přece pořád něco. Kdo to má stíhat všechno sledovat…! Další ztráta iluzí o německé mentalitě a soudnosti.
Ve vědě na člověka ne vždycky někdo nebo něco čeká. A téměř nikdy není nic hotové včas. Vždy je fajn, když se v nové laboratoři najde někdo, kdo vám na začátku pomůže a poradí. Pokud nejste ultimátní sólista, je lepší si najít někoho, s kým můžete spolupracovat a třeba si vzájemně přehazovat nápady, vzorky a data. Stejně je ale lepší mít připravené ostré lokty a pádné argumenty na svou vlastní obranu. Ne všichni hrají fér, a ne všichni mají stejnou pozici v laboratorní hierarchii. A občas je potřeba se zastavit a zamyslet se, jestli tohle všechno má cenu, nebo jestli by nebylo lepší jít o dům či o zemi dál.
Psáno při cestách Západním expresem, který občas dojede až do Prahy, ale poslední dobou nikdy nedojel až do Mnichova.
Autor: Jakub Zeman
Foto: Kryštof Štafl
Zdroj: CZEXPATS
Jakub Zeman
Jakub Zeman vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Se studiem proteosyntézy začal již během bakalářského studia a u tohoto tématu zůstal v různých obměnách až do konce doktorátu. Jeho cesta ke strukturní biologii vedla přes spolupráci s krystalografy a intenzivní užívání pokročilé hmotnostní spektrometrie. Pro svou postdoktorandskou pozici si vybral studium biogeneze lidských ribosomálních podjednotek pomocí kryoelektronové mikroskopie. Mimo jiné se Jakub zajímá o syntetickou biologii, biotechnologické start-upy, investování a pěstování bonsají. Jakub miluje ústřice.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
