Od školního časopisu k mezinárodní vědě: Moje cesta do Helsinek

Je vůbec možné, aby se nějaká 18letá holka z menšího města na východě Čech dostala až do prestižní chemické laboratoře na University of Helsinki ve Finsku? Vypadá to, že ano.

Představte si, že se snažíte rozjet svou kariéru, publikujete každý týden příspěvky na LinkedIn a hledáte si neustále nové možnosti stáží ve vědě. A pak…? Přijde jeden krásný listopadový den roku 2024 a vám olajkuje příspěvek slečna jménem Manuela Voráčová. Říkáte si: „Hm, to je zvláštní. Na to, že má na LinkedInu napsáno, že je doktorandka na helsinské univerzitě, má podezřele české jméno.” Tak jsem jí napsala a ona mi odpověděla: „Napište našemu vedoucímu laboratoře, pošlete životopis a motivační dopis, třeba to vyjde…” No a ono to opravdu vyšlo!!

Jak to vlastně všechno začalo?

Moje cesta ale začala zhruba rok před tímhle zázrakem. Byla jsem na semináři k přípravě SOČ  (středoškolská odborná činnost, celostátní soutěž odborných prací studentů a studentek českých středních škol) v Brně, kde jsem potkala úžasnou Alžbětu Ressnerovou. Ta mě inspirovala a ukázala mi, že nemusím být jen markeťačkou a novinářkou, která šéfuje školnímu časopisu. Že můžu být i vědkyní. Že můžu. Otevřela mi oči a od té doby to jelo jako na horské dráze: tři stáže na Akademii věd včetně dvou v rámci programu Otevřená věda a jedné v Biomedicínském centru v Hradci Králové, kurzy a školení a hlavně můj rychle rostoucí zájem o vědu.

A vzhůru do Helsinek…

A tak jsem se na začátku letošního jara se svou trochou zkušeností vydala do Finska. Měla jsem strach ze všeho. Měla jsem imposter syndrom z toho, že zatím nic netuším. Strach, že nebudu dost dobrá, že jazyk pro mě bude bariérou. I přesto jsem se tam vydala a byla to jízda mého života. Všechny strachy opadly, jakmile jsem viděla Manuelu a další členy laboratoře. Všichni byli milí, finsky milí, ale to pro mě bylo tak akorát. Finsky milí lidé jsou chladní, vlastně se na vás jen usmějí nazpátek, ale do žádné konverzace se většinou dobrovolně nepustí.

První pocity na univerzitě byly, jako když v horkém dni skočíte do studeného bazénu. Nejprve to studí a chcete ven, máte strach. Ale pak… uběhne sekunda, dvě a vy cítíte ten pocit. Osvěžující a nádherný.

První den byl dost „rozhlížecí” a pro mě asi nejnáročnější. Ráda rychle zapadám do nového prostředí, a proto jsem i tady chtěla rychle všechno navnímat a pochopit. Sara, druhá PhD studentka, byla moc milá a pomohla mi se lépe začlenit. V laboratoři mají jednu krásnou tradici. Každý pátek ve 14 hodin se sejdou na coffee break a jen tak si povídají. Je to skvělé, a já jsem se tak hned mohla se všemi seznámit. 

A co jsem vlastně zkoumala?

Moje práce se točila kolem syntézy fosfonátových inhibitorů metalloenzymů (metallo-beta-laktamáz, karbonických anhydráz), které mohou sloužit jako potenciální molekulární cíle pro antibakteriální či protinádorové léky. 

Využívali jsme techniky pokročilé syntetické chemie, včetně práce v inertní atmosféře, vakuu, a práce s pokročilými analytickými přístroji, jako je např. NMR. Naučila jsem se dělat TLC analýzy, které mě postupem času začaly opravdu bavit, stejně jako samostatně nasazovat reakce pod inertní atmosférou. Často jsem pracovala i s odparkou, která dokázala pořádně prověřit mou trpělivost. Přesto mě tahle práce nesmírně naplňovala, protože jsem mohla vidět reálné výsledky svého úsilí.

Vysvětlit výzkum někomu mimo vědu je často stejně složité jako samotná práce v laboratoři. Když jsem své mladší sestře přibližovala, čemu se vlastně věnuji, řekla jsem jí to zjednodušeně asi takto. „V těle máme enzymy, které pomáhají rakovinným buňkám přežít i v náročných podmínkách, regulují jejich pH a celkově jim dělají dobře. Naším cílem bylo vyvinout látky – inhibitory, které by tyto enzymy dokázaly zablokovat a tím zabránit dalšímu šíření rakoviny.” Právě tohle propojení teoretického výzkumu s praktickými aplikacemi mě na vědě fascinuje.

Finská věda vs. česká věda

Věda ve Finsku je jiná než v Česku. Stát tam podporuje vědce více než u nás – vědecké laboratoře mají lepší financování, větší možnosti a více prostoru pro studenty. Tento severský přístup mě nadchl a teď chci jeho prvky přenést i do Česka.

Podle dat OECD patří Finsko mezi země s nejvyššími výdaji na vědu a výzkum v poměru k HDP – v roce 2022 investovalo do vědy 3,1 % HDP, zatímco Česká republika do vědy investovala okolo 2 % svého HDP. Tento rozdíl je v laboratořích cítit. Ve Finsku jsem viděla moderní vybavení, možnost využívat špičkové technologie a hlavně dostatek prostoru pro studenty a mladé vědce. Každý měl k dispozici svůj pracovní stůl, kvalitní přístroje a hlavně čas na práci – nešlo o boj o reagenční činidla nebo o volné místo u NMR, což je v českých laboratořích někdy běžné. To mi ukázalo, jak moc záleží na podpoře vědy ze strany státu a jak velký rozdíl to může udělat v každodenní práci výzkumníků.

Dalším klíčovým faktorem je otevřenost finské vědy vůči studentům a mladým výzkumníkům. Podle statistik European Innovation Scoreboard se Finsko řadí mezi evropské lídry v propojení akademického a soukromého sektoru, zatímco Česko v tomto směru zaostává. Ve Finsku jsem se setkala s neformálním, ale přesto vysoce profesionálním přístupem. Moje otázky byly vždy vítány, mentorování bylo samozřejmostí a už od prvního týdne jsem měla možnost samostatně pracovat na experimentech. Bylo vidět, že se zde studentům důvěřuje a že univerzity investují do jejich kariérního rozvoje. Tohle bych si přála přenést i do Česka – větší podporu mladých lidí ve vědě, méně hierarchického přístupu a více příležitostí k zapojení se do reálného výzkumu už v raných fázích studia. Mohli bychom se některými prvky finského přístupu k financování vědy a podpoře výzkumníků v nejranější fázi inspirovat i u nás v Česku?

Závěrem…

Vědecká stáž na helsinské univerzitě mi dala hodně jak lidsky, tak profesně. Pochopila jsem, jak důležitá je multioborovost, protože i když se zaměřuji hlavně na biochemii (kmenové buňky a hematologii), byla jsem víc než ráda za tento čtrnáctidenní náhled do organické farmakologie. A rozhodně mi to dalo novou energii a inspiraci pokračovat ve vědě. Nejlépe v hematologii, kde aktuálně nějakou stáž sháním. 

Také jsem pochopila, jak důležité je dívat se na vědu nejen z pohledu své specializace, ale i z širší perspektivy. Finsko mi ukázalo, jak efektivně propojit různé vědní obory a jak zásadní je interdisciplinární přístup k řešení vědeckých problémů. Právě díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že biochemie nemůže existovat izolovaně a že spolupráce s farmakology, bioinformatiky nebo třeba klinickými lékaři je naprosto klíčová pro skutečný pokrok.

Absolvovat podobnou stáž bych doporučila každému, kdo se chce realizovat ve vědě. Změnila můj pohled na vědu – ale jedině k lepšímu.

Zdroj: Czexpats in Science