Radim Hladík: Na postdoku pod sakurami

Jedním z výzkumných úkolů mé laboratoře bylo rozpoznávání staré japonské kurzívy.

Postdoktorskou stáž v Japonsku jsem mohl absolvovat díky podpoře od Japanese Society for the Promotion of Science (JSPS). Můžete si ji představit asi jako směs GAČR (základní výzkum), TAČR (spolupráce mezi průmyslem a vědou) a Odboru pro mezinárodní spolupráci MŠMT (důraz na internacionalizaci a mobilitu). Oproti svým českým ekvivalentům však agentura JSPS disponuje rozpočtem, který předčí celkové české veřejné výdaje na vědu a výzkum (za rok 2022 to bylo zhruba 45 mld. Kč, tj. cca 6 % japonských vládních výdajů na vědu, oproti souhrnným českým 39 mld. Kč).

Programy JSPS pro přijíždějící postgraduální studenty a postdoky patří ke globálně nejrozsáhlejším a nabízí několik schémat podle kategorie výzkumníka a délky trvání pobytu. V Česku má JSPS dohodu o spolupráci s Akademií věd ČR, z níž vyplývá zjednodušená přihláška i zvýšená šance, že JSPS potvrdí nominaci ze strany AV ČR. Do postdoktorského programu JSPS se však lze hlásit z jakékoliv české instituce. Program je otevřený všem žadatelům splňujícím potřebné podmínky. Přihlášku v každém případě musí formálně podat hostitelská instituce v Japonsku. Pro většinu japonských univerzitních a vědeckých organizací se jedná o známé schéma a s administrací přihlášky nemají problém. Při výjezdu z Česka se navíc můžete spolehnout na skvěle fungující a vstřícnou japonskou ambasádu v Praze.

Pro získání pozvání a příslib mentoringu z japonské výzkumné organizace jsem využil předchozí kontakt na kolegu z Japonska. Poznali jsme se díky aktivitám v odborných společnostech a během dobrovolnické práce věnované populárnímu softwaru pro digitální humanitní vědy. Následně jsme se potkali i osobně na mezinárodních konferencích. Byť můj kontakt nedisponoval podmínkami pro hostování postdoků, doporučil mi na základě mého projektu jiného mentora, který mě pozval na Národní ústav informatiky, tedy instituci pro počítačové vědce a inženýry. Tým mého budoucího vedoucího se zaměřuje na využití výpočetních metod pro společenské a humanitní obory, což bylo v souladu s mým výzkumným záměrem. Celková kultura pracoviště a každodenní provoz však odpovídaly oborovým zvyklostem ve výpočetních vědách. Jako člověk se zázemím v sociologii a mediálních studiích jsem tak kromě změny kulturního prostředí musel vystoupit také ze své oborové zóny komfortu. Tento neplánovaný výlet mimo vlastní obor zpětně řadím k největším profesním přínosům svého zahraničního pobytu, během kterého jsem zásadně změnil svou výzkumnou orientaci.

Sensei a tým

Osobnost mentora je pro celkovou zkušenost z postdoku určitě klíčová. V mém případě jsem měl štěstí, neboť můj mentor – sensei – mě nejen maximálně podporoval ve výzkumu a v pracovních záležitostech, ale vždy se i ujisťoval, že můj pobyt probíhá hladce i po praktické a administrativní stránce. V kuloárech jsem ale slýchal zvěsti o laboratoři, jejíž přísná vedoucí vyžadovala od svých svěřenců práci i přes noc, byť v gestu dobré vůle pro tyto účely pořídila do kanceláře matraci k přespávání. I pokud by ten příběh byl pravdivý, rozhodně se bude jednat spíše o výjimku. Drtivá většina zahraničních stážistů a postdoků, s nimiž jsem se setkal, měla se svými japonskými vedoucími vesměs pozitivní zkušenosti.

Jen jednu věc je potřeba opravdu ohlídat, a tou je volba mentora, který nemá problémy s angličtinou (pokud neovládáte japonštinu). V opačném případě se vám totiž mentor, pro něhož je konverzace v angličtině náročná, bude pravděpodobně z ostychu vyhýbat, a o to více se budete muset spoléhat sami na sebe nebo na jiné kolegy v oddělení.

Náš tým se scházel s různou frekvencí v závislosti na tom, kolik hostujících badatelů bylo v daném semestru součástí našeho oddělení. Při plném stavu probíhaly schůzky každý týden, přičemž jsme se střídali po dvou týdnech v prezentování dosaženého pokroku. Po každé prezentaci proběhla diskuse a vedoucí se snažil naznačit, kterým směrem by se práce měla dál ubírat. Záměrně píšu „naznačit” – chvilku mi totiž trvalo, než jsem pochopil, že v japonské kultuře vaše nápady a žádosti málokdy někdo odmítne přímo, a že vyjádření jako „nevím”, „nejsem si jistý” nebo „bylo by náročné” jsou v podstatě ekvivalentem rezolutního „ne”. To neplatí jen na schůzi vědeckého týmu, ale v celé společnosti. Pokud například v restauraci na žádost o změnu ingrediencí dostanete odpověď, že to „může být těžké udělat”, není to pozvánka ke kulinářské debatě, ale konstatování, že to prostě nepůjde.¹

Neochota vyjadřovat nesouhlas přímo a explicitně je jedním z výrazných projevů konsensuálního charakteru japonské kultury. Do vědeckého provozu se tato kultura promítá i dalšími aspekty, jako je zdůrazňování týmové povahy práce a s tím související nelibost k sebestřednému vystupování. Pokud tedy vyjedete do Japonska s ambicí „nasekat” během postdoku co nejvíce vlastních článků v prestižních časopisech pro své CV a svou laboratoř budete ostentativně vnímat jako nástroj pro své cíle, počítejte s tím, že se od týmu brzy odcizíte.

Já jsem si například přivezl z Čech k dalšímu zpracování a analýze vlastní data a má samostatná práce na nich vedla k postupné izolaci od práce ostatních. Tento trend se mi podařilo po radě vedoucího zvrátit až poté, co jsem požádal jednoho z kolegů, aby mi s analýzou pomohl. Po této zkušenosti tedy nemohu jinak než doporučit, abyste v případě výjezdu do Japonska hledali způsob, jak se zapojit do již probíhajících projektů na pracovišti. Ideální scénář je spolupracovat přímo s vedoucími, kteří se pak budou o to intenzivněji věnovat vašemu mentoringu.

Akademická kultura

Jako postdokovi mi na ústavu přidělili malý stůl ve sdílené kanceláři, kde byli lidé z různých oddělení a všichni si většinou hleděli svého. Někteří se od okolí dokonce izolovali pomocí sluchátek pro potlačení hluku. Moje kancelář tak působila poměrně nespolečensky, což lze částečně vnímat jako aspekt japonské kultury, ale důležitou roli v tom hrála povaha výpočetní vědy coby oboru, kde je hlavním partnerem počítačový terminál. V oborech postavených na práci v laboratoři či v terénu může být o poznání živěji. Ostatně i na mém pracovišti byla zákoutí jako např. open space pro doktorandy, který byl plný mezinárodních hostů na krátkodobých pobytech a kde to žilo lehce erasmovským duchem.

Míra společenskosti se může odvíjet i od lokality – na menší regionální univerzitě budou nováčci vítáni s větším zájmem než ve vysokoobrátkových metropolích jako jsou Tokyo nebo Ósaka. Přesto ale obecně platí, že japonská kultura nahrává spíše introvertům a v kombinaci s jazykovou bariérou je potřeba počítat s tím, že integrace do společnosti i na pracoviště je náročná, zvlášť pokud nechcete zvolit expatovskou zkratku mezinárodní anglofonní komunity.

Japonci se alespoň na povrchu mohou jevit jako populace s výrazně homogenní kulturou a ostrovní mentalitou. Ve srovnání s tímto stereotypem patří akademické prostředí v Japonsku ke sférám s největší diverzitou a velkou mírou otevřenosti vůči cizincům. Částečně je to i důsledkem záměrné politiky internacionalizace vědy. V přísných japonských imigračních pravidlech patří vědci k privilegované skupině, a to nejen pro termínově omezené pobyty, ale i pokud žádají o dlouhodobá pracovní víza nebo trvalý pobyt.

Prostředky na akademickou mobilitu jsou v Japonsku dobře dostupné a zajímavé přednášky zahraničních hostů se na mém pracovišti odehrávaly skoro každý týden, výjimkou nebyly ani čestné přednášky oborových akademických celebrit. Silná podpora internacionalizace je však i symptomem toho, že získávat talenty z ciziny se japonské vědě stále nedaří dostatečně. Japonské vědecké prostředí těžko zápasí i s genderovou vyvážeností. Tento problém mohu posuzovat jen v omezené míře, ale domnívám se, že jeho jádro tkví mimo samotnou akademickou sféru. Japonsko se v mezinárodních srovnáních pohybuje na spodních příčkách genderové rovnosti, přežívá v něm ideál mužem zajištěné domácnosti a do vědy vstupuje málo žen. Na akademické půdě jsem však osobně nezaznamenal žádnou situaci, při níž by došlo ke zjevnému přehlížení či nerespektování vědkyň (byť jsem si všiml, že některé japonské vědkyně se hlásí méně o slovo a vystupují s mimořádnou zdvořilostí), a doufám tedy, že absolvování postdoktorského pobytu v Japonsku mohu doporučit i ženám pracujícím ve vědě.

Poučné bylo také pozorovat, jak se liší české a japonské postoje k výstupům vědecké práce a k vědecké integritě. Již asi třetí měsíc pobytu mě vedoucí požádal o vyplnění formuláře pro periodicky sbírané zprávy JSPS. Ve formuláři jsem se okamžitě zhrozil kolonky žádající popis dosažených výsledků. Na můj vyděšený pohled a dotaz, jak ode mne po tak krátké době někdo může čekat hotové výsledky, reagoval vedoucí nejdřív zcela nechápavě. Až když mu došlo, že já jsem si pod výsledky neuměl představit nic jiného než výčet publikací, uklidnil mě: „Ne, tady máš napsat, jak postupuješ v práci a jakého pokroku se ti podařilo dosáhnout.” Tehdy jsem si naplno uvědomil, jak moc se mi zaryla pod kůži tehdy kulminující česká kafemlejnková kultura a jak osvěžující bylo být někde, kde prvním cílem vědecké práce má být rozvoj stávajícího poznání a ne počítání publikací.

Podobně jsem byl ve srovnání se svou českou zkušeností příjemně překvapen i japonským důrazem na vědeckou integritu. Na mé hostitelské instituci se musel každý zaměstnanec jednou ročně proklikat online kurzy o nakládání s veřejnými prostředky na vědu a výzkum a o etice vědecké práce. Celá procedura byla sice dalším kolečkem v soukolí byrokracie, ale ve výsledku to znamenalo, že v případě porušení norem vědecké práce se nikdo nemohl hájit jejich neznalostí. Někdy je ale důraz na veřejnou odpovědnost možná až příliš přísný. V podmínkách JSPS stojí, že během čerpání stipendia musíte žádat o povolení při každé cestě mimo Japonsko (a JSPS kontroluje razítka v pasu). Zatímco pracovní cesty jsou schvalovány bez problémů, tvrdě jsem narazil, když jsem zažádal o druhý týden dovolené na cestu do Česka. První žádost proběhla hladce, ale zjevně jsem tím narazil na limity benevolence JSPS. Po ověření, že šlo o důležitou rodinnou událost, jsem nakonec povolení obdržel, ale po zbytek pobytu už jsem si o další výjezd na dovolenou žádat netroufl.

Žít Japonsko

Po praktické stránce skýtá pobyt v Japonsku některé specifické obtíže, které budu ilustrovat několika málo příklady protkanými červenou nití jazykové bariéry. Stěhování do Japonska znamená třeba nutnost akceptovat vyšší životní náklady, jelikož na soukromém trhu s nájemním bydlením mají cizinci náročnější pozici. Řada vlastníků nechce cizincům byty pronajímat z obavy, že kvůli jazyku bude komunikace s nájemcem těžká či nemožná (např. nový nájemník, který netřídí odpad dle místních pravidel, může způsobit skandál v celém obytném domě) a také protože preferují dlouhodobé smlouvy. Šťastlivci se mohou dostat k univerzitnímu ubytování – nebojte se na tuto možnost zeptat, ale počítejte s tím, že postdokům ji poskytují jen některé univerzity, a to spíše ty v menších městech. Pokud jej ovšem získáte, ušetříte si nejen drobné starosti, ale i velké peníze.

Existuje také paralelní trh pro cizince, u něhož za vyšší cenu odpadá řada formalit spojených s klasickými pronájmy. Ve váš prospěch hraje skutečnost, že v Japonsku vše funguje navýsost spolehlivě. Svůj pronájem, jehož popis a fotografie přesně odpovídaly realitě, jsem si vyřídil online už před příjezdem. Složenky za energie, které vám budou chodit, uhradíte bez problémů v konbini, což jsou řetězce večerek, které mají provozovnu takřka na každém rohu. Ve většině lze také platit platební kartou. Naopak počítejte s tím, že řada obchodů a služeb operuje pouze v hotovosti (nebo s místními alternativami platebních karet).

Hned po příletu si musíte zařídit kartu residenta a telefonní číslo. Kartu vám vystaví úřad městské části, kde budete bydlet. Pokud tam není úředník, který by uměl anglicky, tak se přes tablet spojí s překladatelskou službou a vše s vámi vřele vyřídí. Při té příležitosti vás rovnou zaregistrují i do systému veřejného zdravotního pojištění, jehož složenky můžete platit stejně jako účty za energie. Telefonní číslo doporučuji získat od provozovatelů, kteří mají laxnější podmínky za vyšší cenu (a simkartu si můžete vyzvednout hned na letišti). U klasického provozovatele komunikačních služeb se totiž ocitnete v situaci hlava 22, kdy vám provozovatel neposkytne smlouvu bez bankovního účtu, který si ovšem nezaložíte bez japonského telefonního čísla. Samotný bankovní účet, jestliže máte oficiální adresu a telefonní číslo, si už založíte snadno. Překladatelské služby přes tablet se používají i v bance, ovšem je lepší vybrat si takovou, která má k dispozici online bankovnictví v angličtině.

V případě JSPS stipendia nemusíte na první výplatu čekat do založení účtu, ale můžete ji obdržet prostřednictvím svého mentora či mentorky. Zaměstnání ve vědě a výzkumu je v Japonsku dobře ohodnoceno a i jako postdok budete pobírat stipendium vyšší, než je průměrná mzda. Při uskromnění (nejvíce lze ušetřit výběrem bydlení a tím, že se vzdáte drahého cestování rychlovlaky) lze ze stipendia uživit i rodinu.

Hanami piknik s týmem.

Na českou domovinu si často vzpomenete u různé byrokracie. Tu Japonci evidentně milují a dovedli ji do takřka dokonalé formy. Disponují úctyhodným počtem formulářů, s nimiž se seznámíte nejen v práci, ale i v běžném životě. Kladou také důraz na papír a málokdy se spokojí s elektronickou verzí či s naskenovaným podpisem. Zde ale podobnosti s českou zkušeností končí. V každém okamžiku je někde někdo, kdo ví, že máte nějaký formulář vyplnit a dá vám o této povinnosti vědět. Je jedno, jestli to je úřad městské čtvrti, kde máte nahlášený pobyt, nebo univerzitní administrátor cestovních příkazů či grantová kancelář. Všichni si vás najdou a všichni se ujistí, že vše vyplníte správně – to totiž úředníci a administrátoři chápou nikoliv jako vaši, nýbrž jako svou vlastní odpovědnost. A tak, přestože drtivá většina papírování se odehrává v japonštině, kterou jsem nevládl, byla má průměrná úspěšnost ve vyplňování tiskopisů v Tokiu vyšší než v Praze.

Poslední linií obrany vždy tvořila asistentka mého vedoucího, která neváhala pomoci a poradit i s běžnou životní agendou. Když jsem jí svěřil své podpisové razítko hankó, které si každý z Japonska odváží jako suvenýr, aby řadu pracovních formulářů mohla orazítkovat za mě, jen se občas přes e-mail doptala na potřebné informace.

Mluvit japonsky

Samostatnou kapitolu tvoří jazyk. Určitě se nevyhnete pokušení se jej naučit a určitě to je možné. Ale japonština je náročná na čas a memorování, a to i pokud pomineme psaní znaků, kterým mimochodem i mladá japonská generace vládne stále nejistěji vinou mobilních telefonů. Osobně jsem po několika měsících musel konstatovat, že časová investice do učení u mě nevedla k odpovídajícímu výkonu a na systematické učení jsem rezignoval. Bral jsem v potaz i to, že jsem na pracovním, nikoliv jazykovém pobytu, a že mnohem důležitější je tedy učit se jazyk programovací než japonský. Určitě však není potřeba házet flintu do žita, zejména v případě, že vyjíždíte na delší dobu – potkal jsem řadu zahraničních kolegů, kteří se alespoň se základy japonštiny utkali poměrně úspěšně.

Kdo bude chtít pomýšlet na to, že by v Japonsku zůstal definitivně či aspoň dlouhodobě (a nechtěl by žít v expatovském univerzu, v němž ale podstatná část rozdílu mezi Žižkovem a Šindžuku mizí a které je ostatně mimo Tokyo velmi malé), měl by se japonsky naučit. S angličtinou sice v pracovním a osobním životě vystačíte, ale jen za cenu každodenních potíží. Všichni Japonci se sice anglicky učí, ale je smutnou vizitkou jejich vzdělávacího systému, že i na základní komunikační úrovni se angličtinou dorozumí pouze nízké procento populace.

Spekuluji, ale nabyl jsem dojmu, že systém výuky vyžadující bezchybnou mluvu v kombinaci s výchovou k ohleduplnosti vedou k tomu, že konverzace v angličtině se pro řadu Japonců stává mizérií, které se raději vyhýbají. V akademické sféře je situace samozřejmě nesrovnatelně lepší, ale nebuďte vůbec překvapeni, pokud si s nějakými výzkumníky vyměníte řadu emailů v obstojné angličtině, abyste posléze zjistili, že při osobním setkání se dorozumíte jen horko těžko. Neznalost japonštiny tak limituje nejen dotazy na cestu na ulici, ale bohužel i možnosti akademické spolupráce a networkingu.

Závěr

Pokud se rozhodnote zamířit na postdoktorskou stáž právě do Japonska, nabízí se více způsobů, jak takový plán realizovat. Kromě již zmiňované agentury JSPS nabízí standardní postdoktorská stipendia i nadace společnosti Canon. Výjezd přes stipendium ale nepředstavuje jedinou možnost. Pokud máte v Japonsku existující kontakt či dokonce probíhající spolupráci, můžete vyjet napřímo, například pokud se vašim japonským spolupracovníkům zrovna podařilo získat štědrý KAKEN grant, který jim umožní najmout posily do týmu, nebo když najdete vhodnou pozici v otevřených výběrových řízeních.

Pro hledání kontaktů a získání základního přehledu o japonských výzkumnících a jejich práci lze využít japonskou databázi badatelských profilů Researchmap. Z perspektivy každodenního života stáž v Japonsku klade na našince některé nároky, které by v jiné evropské zemi ani v USA nebylo potřeba řešit. Na druhou stranu ale získáte unikátní zkušenosti ze země, která navzdory všem problémům, kterým japonská věda čelí, stále patří k absolutní světové špičce. Jak by řekli v Japonsku: がんばって!

 

Autor: Radim Hladík

Zdroj: Czexpats in Science

---

¹Hezkou anekdotu o tom, jak neznalost této kulturní japonské zvyklosti vedla k vědeckému průlomu, vyprávěl v pořadu České televize Hyde Park Civilizace i fyzikální chemik Thomas Ebbesen (od 6. minuty).

---

Radim Hladík vystudoval sociologii na Univerzitě Karlově a pracuje v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu AV ČR, kde se zabývá kvantitativním výzkumem vědy, aktuálně zejména vztahem mezi projektovým financovaním a tematickými modely vědecké komunikace. V letech 2017–2019 realizoval postdoktorskou stáž na National Institute of Informatics v Japonsku díky podpoře Japan Society for the Promotion of Science. Je členem České asociace pro digitální humanitní vědy. Jezdí na Vespě a sbírá obskurní soulové gramodesky.