Břetislav Dančák: Na Fulbrighta bych rozhodně jel znovu a jel bych rád

O důležitosti zahraničních studentských pobytů rozhodně nepochybuje: „Z mého pohledu má každý vycestovat, protože získá nejenom znalosti, ale i sociální dovednosti. Pobyt v jiném kulturním prostředí člověka mění.“

Břetislav Dančák má s dlouhodobými pobyty v cizině vlastní bohaté zkušenosti. Akademický rok 2003/2004 strávil jako Fulbright Scholar na prestižní Columbia University v New Yorku. Zcela zásadní pro něj bylo i načasování pobytu v USA, protože město New York se tou dobou vzpamatovávalo z teroristických útoků, začala druhá válka v Zálivu, rozbíhala se prezidentská kampaň pro druhé období George Bushe mladšího a Česká republika v květnu 2004 vstoupila do Evropské unie.

Kromě dynamického prostředí amerického velkoměsta a setkávání se světovými osobnostmi Dančák velmi kladně hodnotí také způsob, jakým Fulbrightův pobyt obohatil celou jeho rodinu.

S Břetislavem Dančákem hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je jedenáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek vám přinášíme částečný přepis rozhovorů na blogu.

Jak jste se dostal ke geopolitice a co si pod pojmem geopolitika vlastně máme představit?

Ke geopolitice jsem se pomalu přibližoval skrze své studium během magisterských let na Masarykově univerzitě, kde jsem psal diplomovou práci o zahraniční a bezpečnostní politice Polska. Později jsem rozšířil svůj záběr o střední Evropu. Uvědomil jsem si, že středoevropský region je vlastně takovým ideálním prostředím pro vnímání prosazování zájmů různých větších hráčů.

V té chvíli mě geopolitika zaujala jako způsob rozboru analýzy mezinárodních vztahů, které se zabývají nejenom záležitostmi ryze politickými, ale které mají velmi bytostně spojený svůj zájem také s konkrétním teritoriem – které má pro různé hráče v mezinárodním systému zvláštní důležitost. Ať už je to důležitost obrany, důležitost zdrojů, čili že se na tom místě nachází suroviny, anebo je to důležitost populační a podobně.

Takže to byly ty motivy, které mě vedly k zájmu o geopolitiku: že existuje velmi silná vazba mezi jednáním států a územím, který ten stát obývá nebo který má k dispozici. Tolik asi k mému přístupu, jak jsem se vlastně dostal ke geopolitice.

Spíše než geopolitikou jako konceptem se v posledních letech intenzivně zabývám přístupem ke zkoumání záležitostí souvisejících s energetickou bezpečností. Jak se ukazuje, energetika je záležitost, která prostupuje naše každodenní konání. Ať už je to doprava, ať už je to výroba hnojiv, či výroba plastů.

Z geologických nebo přírodovědných poznatků už celkem dobře dokážeme odhadnout, kde se čeho kolik nachází. S tím většinou problém není. Obvykle problémy nastávají ve chvíli, kdy se to něco (v našem případě to bývá ropa, uhlí, plyn, uran) dostane na povrch. Těmito problémy se pak zabývám já a mí kolegové na Fakultě sociálních studií MU v rámci oboru mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost, který učíme nejenom v českém jazyce, ale také jako Energy Security and Policy v anglickém magisterském studijním programu.

Takže pokud to správně chápu, geopolitika říká, že státy mají tendenci chovat se do nějaké míry podle toho, kde leží. Je to takový deterministický přístup?

Ten determinismus bych dnes už výrazně oslaboval. V průběhu času se totiž státy značně technologicky rozvinuly. To, co platilo před mnoha lety, že železnice může vést jenom nějakým teritoriem, se dá dnes vyřešit leteckou dopravu. Takže ten determinismus vlastně už nehraje tak zásadní roli.

Asi bych ale zdůraznil, že nelze zcela oddělit geografii od politiky. Ne, že by byla politika úplně závislá na geografii, což platilo kdysi dávno, to ne. Ale pořád je nějakým způsobem ovlivňována. Více nebo méně. Záleží na kapacitách daného státu nebo na konkrétním zájmu daného státu.

Co to konkrétně znamená z vašeho pohledu třeba při pohledu na energie?

V posledních několika letech sledujeme několik velmi zásadních trendů, které jsou označovány často jako game changers. Na jedné straně je to masivní rozvoj technologie těžby plynu z břidlic ve Spojených státech, které dosáhly takového stupně využívání této technologie, že od roku 2010 vlastně USA produkují více plynu než Ruská federace. Mají tak obrovské přebytky, že se ze státu, který ještě v roce 2005 byl označován za zemi, která bude kolem roku 2020 dovážet nejméně 25 procent své spotřeby plynu, dnes stává země, která je čistým exportérem a nabízí plyn na světovém trhu. To je jeden velmi zásadní fenomén, který se týká řekněme těch tradičních zdrojů energie, mezi něž patří plyn jako jeden z pilířů energetiky 20. století.

Na druhé straně jsou tu různé rozmíšky, které se objevují mezi státy. V našem případě, ať nechodím daleko, jsou permanentně se opakující plynové krize mezi Ruskem a Ukrajinou, které měly za následek přerušování dodávek i do středoevropských nebo jihoevropských zemí. A snahu nalézt řešení tohoto problému. To je druhý významný fenomén, který se týká České republiky a Evropské unie.

A třetí významný fenomén je klimatická změna. Určitě bychom našli ještě další faktory, ale tyto tři bych se rád pokusil dát do nějaké souvislosti a vysvětlit, proč je důležité věnovat se energetické bezpečnosti a proč je důležité správně pochopit motivaci států, které mají geopolitické zájmy – a používají energetiku k tomu, aby uplatnily svůj zájem v mezinárodních vztazích.

Exemplární příklad je Ruská federace. Ta je závislá na exportu surovin z hlediska svého ekonomického rozvoje. Když se podíváte na ruské HDP, jeho velká část je závislá na tom, že někdo kupuje suroviny z Ruské federace. Ve chvíli, kdy přichází na světový trh relativně levný, ale hlavně dostupně zkapalněný zemní plyn ze Spojených států a z dalších zemí jako je Katar, tak se zcela mění geopolitika a geopolitické uvažování Ruské federace.

To, co platilo řekněme ještě kolem roku 2010, kdy Rusko používalo energetiku jako nástroj zahraniční a bezpečnostní politiky – nemusíme chodit daleko od pojmů, jako je agresivní politika – tak dnes už nemůže tento nástroj používat tak efektivně. Závislé státy mají totiž dvě možnosti, které začínají velmi efektivně využívat.

Na prvním místě je zcela zásadní poučka: energetická bezpečnost znamená, že máme pravidelné dodávky surovin za přijatelné ceny. Není řečeno, jestli ta přijatelná cena je 60 dolarů za barel ropy nebo 100 dolarů za barel ropy. Závisí to na výkonnosti ekonomiky. Ale je to přijatelná cena, kterou jsme ochotni zaplatit, aby naše ekonomika a společnost nebyla poškozená. V tuto chvíli máme k dispozici alternativu v podobě zemního plynu ze Spojených států. Samozřejmě existují i další dodavatelé.

A do toho vstupuje ještě jeden faktor, který se vztahuje ke klimatické změně, a to je hledání úplných alternativ vůči fosilním palivům. Plyn jako relativně mocný nástroj v rukou Ruské federace – někdo to označuje dokonce za energetickou zbraň – se tak dále oslabuje anebo úplně mizí. A ruská geopolitika na to musí reagovat. My na chování států typu Ruské federace reagujeme hledáním alternativ v dodávkách fosilních paliv anebo úplným vymaněním se ze závislosti na fosilních palivech. Tím měníme pravidla hry v mezinárodních vztazích.

Foto 2: Fulbrightovo stipendium mi umožnilo setkat se s posledním předsedou Rady svobodného Československa Mojmírem Povolným přímo v jeho bydlišti v Appletonu, Wisconsin, červen 2004. 

Pojďme od geopolitiky o něco dále k vaší výzkumné dráze. Tohle je další rozhovor pro Fulbrightovu komisi, takže se zeptám, kdy a kam jste v rámci zahraničních stáží vyjel?

Fulbrightovský program byl pro mě, asi jako pro většinu Fulbrightistů, jak se označujeme, zážitek na celý život. Ten pobyt člověka rozhodně posune neuvěřitelným způsobem v oblastech, které ho ovlivňují při dalším rozhodování a konání na různých pozicích, ve kterých se ocitne.

Například odborná stránka věci: Měl jsem možnost působit na Columbijské univerzitě v New Yorku na East Central European Center při Harrimanově institutu, kterým mimo jiné prošli i Zbigniew Brzezinski, Madeleine Albright a další výrazné osobnosti spjaté s mým primárním zájmem, tedy střední a východní Evropou a transatlantickými vztahy. Na toto téma se zaměřil i můj výzkumný projekt a věnoval jsem mu převážný čas pobytu. Zkoumal jsem v knihovně, udělal jsem rozhovor se Zbigniewem Brzezinskim a podobně.

Zároveň je to místo, kam přicházejí lidé s podobným zájmem, jako jsem měl já, ale z jiných částí světa. To znamená, že jsme měli možnost se potkat a debatovat o otázkách střední Evropy či transatlantických vztazích.

A zároveň to bylo v neuvěřitelně dynamickém období. Já jsem byl na Fulbrightovi na podzim 2003 do léta 2004. Což už je nějakou dobu zpátky, ale bylo to období jen dva roky po pádu Dvojčat. New York stále žil tím traumatem teroristických útoků na Světové obchodní centrum. Zároveň to byl rok zahájení druhé války v Perském zálivu. A byl to také rok nebo přelom roku, kdy se rozbíhala prezidentská kampaň pro druhé funkční období George Bushe mladšího. Takže každý týden se konala série přednášek, debat, seminářů, které byly, jak si dovedete představit, někdy velmi, velmi temperamentní.

Současně to bylo období, kdy se opětovně rozšířila Severoatlantická aliance – podruhé vlastně v 21. století – o sedm zemí bývalého východního bloku, tedy pobaltské státy, Bulharsko, Rumunsko, samozřejmě Slovensko a Slovinsko. Zároveň to byl rok 2004, kdy se rozšířila Evropská unie nebývalým způsobem o deset členských zemí střední a východní Evropy. Takže já jsem byl velmi často zván a dotazován, co očekávám od vývoje jako Středoevropan. Co si myslím, že se stane, jak to bude vypadat ve vztazích se Spojenými státy a samozřejmě, co na to Rusko, Německo, Francie a tak dále.

Navíc jsem těch deset měsíců v Americe strávil s rodinou, což mělo velmi pozitivní účinek na naše představy o světě a ambicích a také o směřování vzdělání našich dětí. Takže Fulbrightův pobyt jednoznačně doporučuji každému. Často bývám dotazován, jestli bych na tom pobytu něco změnil. Jestli bych jel třeba později, až by děti byly starší a tak dále. Já říkám, že alespoň pro nás měl ten pobyt takovou hodnotu, že já bych jel za jakýchkoliv okolností znovu. Jestli by děti měly rok nebo 15 let, jestli bych byl ředitelem institutu, kterým jsem se později stal, anebo nebyl, jel bych znovu a jel bych rád.

Foto 3: Kolem knihovny Columbia University jsem chodil od září 2003 do června 2004 každý den do kanceláře v budově School of International and Public Affairs, snímek je z června 2017. 

Vy jste se později stal děkanem Fakulty sociálních studií. Jak často vaši studenti na podobné pobyty sami jezdí?

Není to dost, mohlo by jich být mnohem víc. A to především optikou člověka, který vyrůstal v podstatě až do jinošského věku v minulém režimu. Pro mě a další mé vrstevníky je nepochopitelné, jak málo – v porovnání s možnostmi, které dnes jsou – mladší generace studentů cestuje.

Než jsem se stal děkanem, tak jsem měl na starosti také zahraniční mobilitu a zahraniční vztahy fakulty jako proděkan. Takže jsem měl možnost sledovat vývoj tohoto trendu. Snažil jsem se vytvořit podmínky pro to, aby studenti mohli jezdit ven často a v hojných počtech. Není to fenomén jenom Masarykovy univerzity nebo Fakulty sociálních studií – je to fenomén celé České republiky, a dokonce bych řekl, že i evropských zemí v rámci EU. Zdá se, že v nějaké chvíli se potřeba naší mobility z nějakého důvodu naplnila. A ta čísla výjezdů buď stagnují, nebo mírně klesají.

Víme, že mírně klesají v důsledku demografie. Na to máme vysvětlení. Ale nemám úplně přesně vysvětlení na to, proč se to mírně nenavyšuje. A proč ta kohorta vyjíždějících studentů prostě není počítána třeba na 50 nebo 70 procent ročníku.

Z mého pohledu má každý vycestovat, protože získá nejenom znalosti, ale i sociální dovednosti. Pobyt v jiném kulturním prostředí člověka mění. Samozřejmě Spojené státy nebo Severní Amerika jsou hodně odlišné od evropských podmínek, takže tam je ten formativní zážitek ještě intenzivnější.

Každému tuto zkušenost doporučuji a myslím si, že je správné, aby se zahraniční výjezd objevil jako požadavek. Tedy jako něco, co je běžnou součástí studentských povinností. Samozřejmě s přihlédnutím k individuálním omezením, handicapům a tak dále. Bavíme se o kohortě studentů, kterým objektivně nic zásadního nebrání, aby mohli vycestovat.

Foto 4: Na své výzkumné působení v Americe mám nejlepší vzpomínky, proto se vždy rád vracím na East Central European Center na Columbia University v New Yorku, červen 2017. 

A závěrečná otázka: Co by měl o vašem tématu vědět každý, ale moc se to podle vás neví?

Jsem kritický vůči naší schopnosti – myslím schopnosti sociálních vědců – vykládat svět, analyzovat svět velmi sofistikovanými a promyšlenými koncepty, teoriemi, nástroji, které používají různé velmi promyšlené postupy na to, abychom pochopili, proč některý stát nebo politik jedná, jak jedná. A někdy nám uniká skutečnost, že naše dovednost analyzovat a zkoumat možná někdy překonává vývoj lidského jednání, které zůstává velmi podobné nebo až stejné, jako to bylo před 20, 50 nebo 100 lety.

Poznání, které bych rád, aby si mí studenti odnášeli z přednášek politické bezpečnosti a politiky, je následující: Žijeme sice jako Evropané, jsme členy Evropské unie ve světě, kde platí pravidla, kde se domlouváme a hledáme řešení, která jsou vzájemně vstřícná, a konfliktům se snažíme předcházet, ale kolem nás jsou země, které mají úplně jiné motivy a pro které pravidla platí jenom tehdy, pokud jsou vynucována silou.

Vlastně to, že my umíme výborně řadu věci zkoumat a promýšlet, ještě nutně neznamená, že i ti aktéři se změnili tak dokonale, jako se změnily naše nástroje a bádání.

Třeba obsazení Krymu je normální geopolitický zájem, který se vůbec neliší od ničeho, co známe z období před 50 nebo před 100 lety. Ačkoliv si myslíme, že žijeme v moderní době 21. století a tyto věci už by se neměly dít. Zdůvodňování je vlastně velmi podobné tomu, co se odehrávalo v minulosti, když některý stát chtěl obsadit území, které mu nepatřilo. Ochrana místního obyvatelstva, kultury a taková ta další zdůvodnění, která dobře známe.

Díky za rozhovor a doufám, že i vaši studenti budou odcházet s vědomím, že nejen politika ovlivňuje jednání států.

Děkuji. Bylo to pro mě zajímavé a nutilo mě to zamyslet se nad věcmi trochu jiným způsobem, než jak tomu bývá na přednáškách.

Foto 5: Díky mezinárodním zkušenostem jsem byl jmenován prorektorem pro internacionalizaci a současně statutárním zástupcem rektora Masarykovy univerzity, listopad 2019.

 

 

Rozhovor vyšel v říjnu 2021 v rámci blogu Komise J. Williama Fulbrighta s názvem Fulbright Reality Czech.

Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta