Válečný stres může zanechávat stopu na struktuře lidského mozku i dlouho po skončení konfliktu. Ukazuje to nová studie vědců z CEITEC Masarykovy univerzity, která sledovala civilisty zasažené válkou v bývalé Jugoslávii a jejich potomky. Zatímco u přímých účastníků konfliktu přetrvávají změny v mozku i psychice, u další generace se tyto strukturální změny neprokázaly.
Výzkum vedený Monikou Fňaškovou se zaměřil na dvě skupiny: lidi, kteří válku sami zažili (první generace), a ty, kteří se narodili po jejím skončení bez příbuznosti s první skupinou (druhá generace). Výzkumníci je porovnávali s kontrolními skupinami z Česka, které odpovídaly věkem, pohlavím a vzděláním. Účastníci podstoupili magnetickou rezonanci, psychologická měření i rozhovory.
Výsledky ukazují, že lidé přímo vystavení válečnému stresu mají i po téměř třech desetiletích menší objem šedé hmoty v oblastech mozku spojených se zpracováním emocí a ukládáním osobních vzpomínek, například v oblasti mozečku, parahipokampálním závitu nebo temporálních oblastech, přičemž vědci věnovali zvláštní pozornost právě mozečku. Tato struktura byla dlouho spojována s řízením pohybu, v posledních letech se ale ukazuje její důležitá role ve zpracování emocí a stresu, včetně posttraumatického syndromu. Nová studie tento posun potvrzuje a ukazuje, že i mozeček může nést dlouhodobé stopy válečné zkušenosti.
„Naše výsledky ukazují, že zkušenost války se může do mozku propsat velmi dlouhodobě. Nejde jen o psychologickou stopu, ale i o měřitelné strukturální změny,“ říká první autorka studie Monika Fňašková.
U druhé generace, která válku nezažila přímo, vědci strukturální změny mozku nepozorovali. Tato skupina však vykazovala takzvaný posttraumatický růst, který v tomto kontextu představuje spíše proces zvládání a zpracování zkušenosti než její přímý důsledek. Může souviset například s tím, jak se válečná zkušenost rodičů promítla do výchovy nebo vnímání bezpečí. „Nevidíme přenos změn na úrovni mozkové struktury, ale zkušenost války se v rodinách přenáší jinými cestami – například skrze prostředí, ve kterém děti vyrůstají,“ doplňuje vedoucí výzkumu Martin Lamoš.
Studie zveřejněná v Scientific Reports zároveň navazuje na dlouhodobý výzkum dopadů extrémního stresu na lidský mozek rozvíjený na CEITEC MUNI, s nímž je spojen neurolog Ivan Rektor. Jeho výzkum, který se zabýval mimo jiné i přeživšími holokaustu, ukázal, že trauma může zanechávat dlouhodobé biologické i psychologické stopy napříč generacemi. Výzkum Moniky Fňaškové vznikl právě v jeho výzkumné skupině a rozvíjí tuto linii výzkumu v novém kontextu válečných konfliktů konce 20. století.
Výsledky zároveň upozorňují na důležitost dlouhodobé péče o duševní zdraví lidí zasažených konflikty. Nezpracované trauma může přetrvávat desítky let a ovlivňovat nejen jednotlivce, ale i celé rodiny a společnosti.
Autorka: Halina Jílková
Foto: Výzkumná skupina I. Rektora, CEITEC
Zdroj: CEITEC
- Autor článku: ne
- Zdroj: CEITEC
