Spor o autonomii vědy oživuje návrh plošného zavedení principu klimatické odpovědnosti výzkumu financovaného z prostředků Evropské unie. Ten naráží na argumenty odpůrců, kteří varují před omezením inovačního potenciálu a požadují jasnější nastavení funkčních kritérií. Inspirací může být desetibodový checklist společenské odpovědnosti vědy od autorů nové mezinárodní studie.
V tenzi mezi stoupenci a kritiky autonomní vědy probíhá na půdě Evropského parlamentu diskuse o návrhu plošného uplatnění principu „zásadního nepoškozování životního prostředí“, který se úzce dotýká financování a hodnocení projektů v programu Horizont Evropa. V tomto ohledu jde především o míru a způsob regulace vědy a výzkumu ve vztahu k dopadům na životní prostředí Evropy a naplňování cílů uhlíkové neutrality.
Vedle klimatického rozměru delší dobu hlasitě rezonuje téma společenské odpovědnosti badatelů. Na problém nedostatku jasně a srozumitelně formulovaných kritérií reaguje nová mezinárodní studie. Její autoři přinášejí matici deseti nástrojů či otázek, které pomohou vědci rozhodnout, jestli jeho výzkum potenciálně vytváří negativní sociální dopady.
KPZ společenské odpovědnosti
Prostřednictvím komunikačních kanálů a technologií má současná věda – respektive vědci a vědkyně, tedy relativně tenká vrstva společnosti, takřka instantní dopad na veřejné mínění i životní prostředí. Zpětná vazba mezi oběma póly však zvyšuje naléhavost otázky, nakolik je věda autonomní. Je společenská odpovědnost nutně omezením vědecké svobody?
Tímto pohledem uvozují autoři nové mezinárodní studie návrh praktických otázek pro vědce, kterým se nedostává dostatečné podpory k reflexi dopadů svého výzkumu. Alon Zivony, Rasha Kardosh, Liadh Timmins a Niv Reggev zdůvodňují svůj počin jako reakci na rigidně zaměřené vzdělávání, nedostatečnou podporou a vágní nebo chybějící regulaci, která by definovala odpovědný výzkum.
Klíčovým faktorem, který odvádí pozornost vědců od etického rozměru své činnosti, je tlak na rychlou a pokud možno hladkou publikaci, ideálně s přímým a masovým společenským dopadem. Toto naladění vědce nutí pokládat hypotézy a formulovat závěry s potenciálně kontroverzním obsahem spíše, než do hloubky promýšlet možné konsekvence.
Nenacházíme se ve zcela nové situaci. Za poslední dekády jsme došli do bodu, kdy panuje shoda na tom, že výzkum by neměl poškozovat dotčené subjekty, například pacienty zapojené do provádění klinických studií. Tento druh ochrany se však koncentruje na předvídatelné důsledky.
Nově otázku rozvířila diskuse o nekontrolované účasti umělé inteligence a převratných technologií ve výzkumu, jejíž důsledky mohou být v dané situaci zcela neočekávatelné. To autory studie přivedlo k formulaci „desatera“ konkrétních zásad odpovědné vědy, které mají přivést pozornost výzkumníků k etickým aspektům všech úrovní výzkumného procesu – od zahájení až po diseminaci.
Od začátku výzkumu tak autoři doporučují sledovat multiperspektivní přístup a reflektovat sociální a historický kontext, na který daný projekt navazuje. Důležitou funkci připisují transparentní komunikaci – ať už jde o zpřístupnění dat nebo konzistentní metodologii – nebo průběžné, a hlavně důkladné peer-review. Dále motivují vědce k aktivní účasti na recepci výsledků – nejen k interakci v odborných kruzích, ale také k otevřenosti a respektu vůči veřejnému mínění. V plném znění najdete tyto zásady v publikované studii.
Tyto zásady sjednocují participativní, interdisciplinární a kolaborativní hodnoty. Odpovídají tendenci, která se ve smyslu univerzálního vědění vymezuje vůči jednostranné specializaci a která, zdá se, zažívá renesanci v podobě velkých výzkumných misí i dění na univerzitách.
Účelem desatera není, aby plošně dopadlo na bedra každého jednotlivce. Jeho smyslem je poskytnout školám a výzkumným institucím dostatečně pružný a přitom věcný rámec, který by vedle diskuse o navržených principech mohl vést k citlivé regulaci vědecké práce – vyjádřené odpovídajícím vzděláním mladých vědců, podporou nebo artikulací žádoucích kritérií, která lze přirozeně uvést do praxe.
Podobně, jak tomu bylo před lety, kdy se ve vědě zabydlely principy etického zacházení s testovanými zvířaty. Takový rámec by mohl fungovat alespoň do té doby, než se vědecká komunita shodne na novém vymezení vztahu odpovědnosti a svobody výzkumu.
Sebepoškozování evropského výzkumu?
Ani aktuální debata v Evropském parlamentu se nesnesla z čistého nebe. Princip „zásadního nepoškozování“ (Do No Significant Harm) byl v dílčí podobě zaveden již v rámci evropského fondu obnovy. Tato zásada reguluje uvolňování evropských dotací na projekty, jejichž důsledky nemají negativní vliv na životní prostředí. K podpoře dosažení cílů uhlíkové neutrality rozšířila Evropská komise tuto zásadu i na svůj hlavní výzkumný program Horizont Evropa. Od té doby musejí žadatelé ve stanovených oblastech (v klastrech 4, 5 a 6 druhého pilíře) hledat odpovídající řešení.
Pokud však bude přijat aktuální pozměňovací návrh revize rozpočtových pravidel, bude se toto pravidlo týkat všech evropských vědců bez výjimky. O návrhu, který je předmětem diskusí i zákulisních jednání, na něž upozorňuje Science Business, má Parlament rozhodnout v první polovině května. V případě, že projde, bude ho ještě čekat dlouhá cesta schvalování na úrovni Evropské rady a členských zemí.
Hlasití odpůrci se nejčastěji opírají o tvrzení, že princip narušuje vědeckou autonomii a v konečném důsledku vede k potlačení konkurenceschopnosti a zpomalení technologického rozvoje – a to i v otázce odolnosti Evropy a zmírnění dopadů klimatické změny.
Z jiných pozic návrh kritizují ti, kteří v plošné verzi opatření spatřují větší riziko vzniku legislativních mezer, kterými by na financování výzkumu mohly dosáhnout projekty, které nejsou klimaticky neutrální, nebo dokonce životní prostředí poškozují. Podle zastánců co nejjednodušší regulace robustní specifikace přinese neúměrnou administrativní zátěž, která už tak přetížené vědce vzdálí vlastnímu výzkumu a hodnotitelům pouze zkomplikuje práci.
Objevují se ale také názory, že dosud nebyla přijata srozumitelná pravidla „zásadního nepoškozování“. Nelze je nahradit jakkoli dlouhým seznamem rizikových oblastí, který před časem zveřejnila Evropská komise. Tyto hlasy navrhují ponechat rozsah principu ve stávající míře a teprve po skončení programu Horizont Evropa vyhodnotit jeho přínos a možné rozšíření na další výzkumné pilíře a klastry.
Ke kritickým hlasům se připojil také člen rozpočtového výboru Moritz Körner, který navrhuje omezit princip na ty oblasti, kde je jeho použití vhodné a je možné ho uvést v soulad se specifiky daného odvětví – například v podobě etických checklistů na úrovni návrhu projektů.
Srozumitelné, konkrétní, samozřejmé
Kladení etických či environmentálních otázek, komunikace v rámci vědecké komunity, ale také zapojení širší veřejnosti do výzkumu je vzhledem ke stanovenému cíli sice zdlouhavé, ale zároveň generuje okruh problémů, ve kterých se daný výzkum prokazuje jako společensky (a politicky) validní. Samozřejmě jen pokud ho dříve nezadusí administrativní zátěž.
Ať už bude princip klimatické odpovědnosti či „zásadního nepoškozování“ přijat v plošné, nebo jen dílčí podobě, je zřejmé, že s rostoucí participací veřejnosti na výzkumu roste důležitost etických otázek. A ještě více potřeba jejich konkrétního vymezení a ověření. Čím důvěrněji si je veřejné mínění osvojí, tím menší bude potřeba jejich administrativního vyjádření.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: Crunch, Mirage, PLOS Computational Biology, Science Business
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
