V aktuálním čísle časopisu PLoS Biology vyšla studie, která se zabývá mírou autocitací ve vědecké práci. Autoři shromáždili data o více než stovce tisíc vědců z celého světa, kteří publikují v nejrůznějších oborech. V průměru vědci citují sami sebe asi v 13,5 % případů, někdy je to ale i výrazně více. Průměrná míra autocitací českých vědců zahrnutých do databáze je asi 25 %.
Unikátní seznam více než 100 tisíc vědců publikujících v databázi Scopus zahrnuje slavné osobnosti, špičky ve svých oborech a laureáty prestižních cen. Najdeme zde však i řadu méně známých vědců, u nichž významný podíl citací jejich vědecké práce pochází z jejich vlastních článků, případně od jejich spoluautorů. Vědců, u nichž míra autocitací přesáhla 50% hranici, jsou zde bezmála tři stovky.
Autoři analýzy se snažili poukázat na potenciální extrémní případy neetického chování a takzvané citační farmy, tedy organizované skupiny vědců, kteří se systematicky vzájemně citují. „Myslím, že autocitační farmy jsou mnohem běžnější, než si myslíme,“ říká John Ioannidis, lékař na kalifornské Stanford University a hlavní autor analýzy.
Jak sami autoři upozorňují, je nutné mít na vědomí, že citační zvyklosti jednotlivých oborů se značně liší a nelze tedy jednoduše říci, jaká míra autocitací je ještě v pořádku a kdy dochází ke snaze o umělé zvyšování citačních indexů. V některých případech – třeba v úzce specializovaných oborech, kde bádá jen malý počet vědců - může být vyšší míra citování vlastní práce naprosto oprávněná. Vědci, u nichž míra autocitací přesahuje 25% hranici, se podle Iohannidise nutně nemusí účastnit neetického chování, ale je u nich na místě zvýšená kontrola.
Regionální rozdíly v míře citování vlastních článků
Analýza publikovaná v PLoS Biology pokrývá období let 1996 – 2017, autoři ale pro srovnání sledovali i podíl autocitací jednotlivých autorů v jediném roce (2017). Celkem se zabývali publikacemi z 22 vědních oblastí a 176 podoborů od technických a přírodních věd po humanitní a společenskovědní obory.
V uplynulých dvou dekádách vykazovali vědci zahrnutí do databáze v průměru 13,5% míru autocitací. Mezi země s nejmenším podílem autocitací patří Spojené státy (12 %), Kanada či Velká Británie (po 13 %). Naopak poměrně vysokou míru sebe-citovanosti najdeme u vědců na Ukrajině (30 %), v Rumunsku (29 %) nebo v Rusku (26 %).
Z Česka se do databáze dostalo celkem 173 vědců ze 17 institucí, přičemž v průměru vykazovali 25% míru autocitací, což je nejen více než naši „vyspělí“ sousedi – Rakousko (17 %) a Německo (17,5 %), ale také nejvíce ze zemí Visegrádské čtyřky (Maďarsko – 19 %, Slovensko – 21 %, Polsko – 23 %) nebo třeba více než Bulharsko (21 %).
Neetické chování vyvolané špatnou politikou
Zneužívání autocitací můžeme vnímat jako součást širšího problému spoléhání se na citační metriky při hodnocení a financování výzkumu. Analýza z roku 2017 například ukázala, že míra autocitací italských vědců vzrostla po zavedení kontroverzního zákona v roce 2010, který nastavil nové hranice produktivity nezbytné pro kariérní postup.
„Pokud budeme věnovat přílišnou pozornost metrikám založeným na citacích, motivujeme tím vědce k autocitacím,“ upozorňuje psycholog Sanjay Srivastava z University of Oregon. Řešení problému by podle něj mělo spočívat v kombinaci těchto metrik s peer-review hodnocením. „Měli bychom také apelovat na editory a recenzenty, aby kladli větší důraz na odhalování neoprávněných autocitací,“ dodává Srivastava.
Celou analýzu včetně datových souborů naleznete zde.
Autor: Vědavýzkum.cz (JS)
Zdroj: PLoS Biology, Nature
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
