V erdoganovském Turecku narůstají zásahy vlády do učebních osnov i akademických svobod. V ohnisku těchto snah se ocitá i Darwinova evoluční teorie, která rozporuje křesťanský a islámský kreacionismus, ale také souvisí s postupným odklonem od sekulární povahy Turecka, jak ji definoval prezident zakladatel Mustafa Kemal Atatürk.
Vědkyně Ezgi Altınışık se ve svém článku v eLife vrací k roku 2007, kdy nastoupila na University of Istanbul ke studiu molekulární biologie a genetiky, tedy v roce, kdy se ziskem 47 % hlasů podruhé za sebou v parlamentních volbách zvítězila konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP). Byla to doba vzrůstajícího tlaku cenzury na média a zároveň nárůstu vlivu anti-evolučních nálad, zaměřených mimo jiné proti sekulárnímu vzdělávání.
Jak ovšem sama připomíná, nebylo to zdaleka poprvé, kdy evoluční teorie, která se v tureckém školství adaptovala od 20. let minulého století, narazila na politický odpor. Přes hlasitý nesouhlas levicových stran a učitelských odborů se v 70. letech konzervativní kruhy pokoušely prosadit zákaz darwinistických myšlenek v učebních osnovách. Spor vyvrcholil v roce 1980 vojenským pučem. Jedním z jeho důsledků bylo ustavení konzervativní vlády a vtělení nábožensky laděného, anti-evolučního étosu do státní ideologie.
Osmdesátá léta se nesla v duchu rozmachu kreacionistického učení, které jako rovnomocná alternativa evoluční biologie proniklo i do učebnic a setrvalo v nich dodnes. Jako důkazy vyvrácení Darwinových tezí se používají falešné fosilie či zavádějící studie. V ohlédnutí na středoškolská studia Altınışık vzpomíná, že koncepci „inteligentního designu“ se učila, aniž by chápala její politický rozměr. Přestože kreacionismus není v Turecku nijak právně zakotven, ohrožuje nezávislost akademického vzdělání a výzkumu. Nikoli ale sám o sobě.
Armáda, stát a Darwin
Turecká armáda bývá vnímána jako tradiční pilíř národně-sekulárních hodnot, podepřených odkazem vojevůdce a zakladatele moderního tureckého státu, Mustafy Kemala Atatürka, který mimo jiné zrušil zakotvení islámu jako státního náboženství a v roce 1934 udělil všeobecné volební právo ženám. Coby vyhraněný zastánce darwinismu, který do Turecka pronikl na konci 19. století, Atatürk interpretoval evoluci jako právo na existenci silnějších národů ospravedlňující arménskou genocidu.
Dějiny a politická reprezentace zasahují do nejvyšších vojenských pater. Stvrzením vládní převahy bylo potlačení posledního pokusu o převrat v roce 2016, který zorganizovali zástupci armádních elit. Konzervativní funkce armády se tak dnes projevuje spíše prosazováním nacionálních hodnot, tj. zájmů turecké většiny, a sklony k přeshraničním intervencím. Na jedné straně limituje islámský fundamentalismus, pokud ohrožuje integritu kemalovské republiky, na straně druhé tvrdě potírá jakékoli separatistické tendence (zejména ze strany kurdské menšiny).
Letos v červenci vyprší 100 let platnosti Lausannské smlouvy, která nahradila pro Turecko potupnou Sèvreskou smlouvu (z Osmanské říše defacto učinila loutkový stát v režii Francie a Velké Británie) a Atatürkovou zásluhou zaručila podobu tureckých hranic, jak je známe dnes. Rok, kdy republika oslavuje století své existence, zavdává také příčinu k revizionistickým úvahám, které ostatně v roce 2016 artikuloval i současný prezident Turecka. K těmto snahám můžeme přiřadit i anti-evoluční doktrínu.
Erdoğanovo „volební autoritářství“
Zjevné posilování islamistických tendencí, vyjádřené politikou „výchovy zbožné generace“, uvádí Dan Bilefsky do vztahu s oslabováním kemalovských a modernistických principů. Konkrétně zmiňuje nedávné změny středoškolských osnov, které označuje za „frontální útok“ na sekulární povahu Turecka. Ačkoli se podobně jako v 70. letech okamžitě zvedla vlna kritiky z řad opozice a odborů, za spouštěč konzervativní reformy Bilefsky tentokrát považuje již zmíněný neúspěšný vojenský převrat v roce 2016.
Po jeho rychlém potlačení a masivních čistkách nejen v armádě, ale také v soudnictví či médiích, bylo v situaci výjimečného stavu propuštěno kolem 21 000 středoškolských učitelů a rapidně vzrostl počet náboženských škol. Prezidentským dekretem bylo nařízeno uzavřít 15 univerzit podezřelých z šíření myšlenek předního protivládního kritika Fethullaha Gülena. Asi 1600 děkanů státních i soukromých univerzit bylo tureckými úřady donuceno k podání rezignace a všichni výzkumníci pobývající toho času v zahraničí byli vyzváni k okamžitému návratu do země.
Ambivalentní postoj vůči západní kultuře a vzdělanosti, ze které se zrodila evoluční teorie, ale také vůči fundamentálnímu islámu, charakterizuje politické působení současného tureckého prezidenta, Recepa Tayyipa Erdoğana, zakladatele Strany spravedlnosti a rozvoje. Přestože se AKP etablovala jako umírněná nástupkyně zakázaných islamistických hnutí, od roku 2002, kdy poprvé sestavila většinovou vládu, významně přispěla k zavedení liberálních ekonomických reforem a spuštění přístupových rozhovorů Turecka a Evropské unie.
Navzdory tomu, jak ukázala zpráva EU z roku 2012, přijetím protiteroristických zákonů vzrostly v zemi útoky na svobodu slova – ať už v podobě nepřímé cenzury či zákazu protivládních internetových stránek. V témže roce byla od první třídy základního školství zavedena povinná náboženská výchova sunnitského islámu. Krátce předtím došlo ke zrušení zákazu nošení šátků na univerzitní půdě. V roce 2014 se Erdoğan se ziskem 52 % hlasů ujal v prvním kole voleb prezidentského úřadu, což vyvolalo další vlnu protestů upozorňujících na islamistické a autoritářské směřování země, ke kterým se připojila řada tureckých vědců.
Politolog Jaroslav Bílek v souvislosti s probíhajícími prezidentskými volbami, ve kterých se opozici navzdory všem překážkám podařilo postavit silného protikandidáta, definuje Turecko pojmem volební autoritářství. „V praktické rovině to je politický režim, který sice má demokratickou fasádu, ale vládnutí je zde podobné spíše klasickým autoritářským režimům. Volby ve volebním autoritářství sice jsou stále soutěživé, ale zároveň i velmi nespravedlivé, protože je v nich opozice vždy systematicky znevýhodněná,“ objasňuje pracovník Národního institutu SYRI.
Darwin jako politická figura
V Erdoğanově „tažení“ proti sekulární turecké společnosti samozřejmě nejde jen o myšlenku přirozeného výběru, která není zpochybňována pouze v Turecku, ale třeba v amerických státech tzv. biblického pásu. Darwinismus, stejně jako celá řada dalších vědeckých teorií, jsou spíše zástupnými symboly pragmatického boje proti kritikům, ve kterém se islámské pojmy stávají nástroji prosazování národních zájmů („láska k vlasti“). Ostatně Erdoğanův úhlavní oponent Gülen, který je podporovatelem sekulárního vzdělávání, je islámským duchovním.
Že je Darwin v Turecku vnímán jako emblematická figura odporu proti tmářství a politické moci dokládá jiná vzpomínka bioložky Altınışık, která část doktorského studia strávila na Ostravské univerzitě. Ke dvoustému výročí Darwinova narození v roce 2009 připravila redakce předního populárně-vědního časopisu Bilim ve Teknik číslo s obálkou a několika články věnovanými britskému přírodovědci. Na popud vlády grantová agentura TÜBITAK, jež časopis spravuje, číslo neprodleně stáhla a šéfredaktora, významného tureckého archeologa, odvolala. Reakcí na tento zásah bylo rozšíření neoficiálního evolučního a ekologického hnutí. Byl to také okamžik, kdy se původně vědecké téma organicky spojilo s protivládními protesty.
Projevy nezávislého myšlení se v současném Turecku mohou ocitnout na indexu, jakmile překročí hranici, kterou narýsovala Erdoğanova administrativa. Dokud budou přinášet Turecku prospěšné a politicky neutrální technologické inovace nebo konformní výstupy, mohou těžit z rostoucí vládní podpory. Vyjádřeno podílem výdajů na výzkum a vývoj vůči HDP, v tomto ukazateli Turecko od roku 2013 setrvale posiluje. Přestože podle údajů Evropské komise v roce 2020 prodělalo výrazný propad obecné inovační výkonnosti, vládní podpora komerčního výzkumu a vývoje v porovnání s rokem 2015 aktuálně vzrostla o úctyhodných 74 %.
Ponechme stranou, nakolik tyto parametry zvyšují nebo snižují šance turecké vědy a výzkumu na přežití v globálním konkurenčním prostředí. Jisté je, že současná turecká vláda využívá mocenské nástroje k posunu od sekulárního kemalovského státu k nacionálně-islámskému zřízení, ve kterém jsou otázky výchovy, vzdělání a výzkumu podřazeny státnímu zájmu a náboženskému dohledu.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: Arab News, EIS, eLife, iRozhlas, OECD, Slate, SYRI, The New York Times
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
