facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Eva Doležalová: Splnila jsem si americký sen

26. 11. 2020
Eva Doležalová: Splnila jsem si americký sen

V mých očích byla zkušenost odjet na postdoc do zahraničí okořeněná pachutí hořkosti. O tom, že pobyt vědce v zahraničí může mít i stinné stránky a negativní dopad na duševní zdraví, píše biochemička Eva Doležalová.

Studium vysoké školy jsem zahájila na VŠCHT, studovala jsem na Ústavu technologie vody a prostředí. Můj obor byla technologie vody, tzn. vše o vodě, od úpravy pitné až po čištění odpadní vody. Už diplomku jsem zpracovávala na Ústavu fyziky plazmatu. Doktorát jsem trávila z velké části tam a na své alma mater jsem se zapojovala už jenom v oblasti výuky a dalších nezbytných povinností. To mě posunulo do úplně jiné oblasti, než jsem vystudovala. Začala jsem se věnovat více mikrobiologii, biochemii, a dokonce jsem se začala trochu zabývat i genetikou. Aby byla moje vědecká kariéra kompletní, chtěla jsem vyjet do zahraničí, můj sen bylo podívat se do USA. Zajímalo mě to nejenom z hlediska přístupu k nejlepšímu vědeckému poznání, ale i z lidského hlediska: jak se žije v cizí zemi.

Přibližně dva roky po dokončení doktorátu a rok po narození mé dcery jsem vyrazila na postdoc na Frank Reidy Research Center for Bioelectrics, který se nachází na Old Dominion University ve virginském Norfolku. Financování bylo v rámci Old Dominion Research Foundation, kde získal můj šéf peníze na pracovní pozici, na kterou jsem se přihlásila, a výběrové řízení jsem vyhrála. Získala jsem tedy pracovní povolení, vízum a další výhody spojené se zaměstnáním na univerzitě v USA. S mým budoucím šéfem jsme se neznali osobně, ale s jeho manželkou, profesorkou též ve stejném oboru, jsme se znaly z konferencí, protože nás obě pojila oblast zájmu – mikrobiologie.

Prvním náraz jsme dostali už před odjezdem. Nebylo možné si jako Evropanka pronajmout byt na dálku a se zařizováním bydlení mi nikdo nepomáhal. Trochu problém, když se vidíte na ulici s ročním dítětem. V minulosti jsem byla na krátkých stážích například v Belgii, Anglii nebo v Japonsku, kde jsem vždy měla alespoň nějakou možnost ubytování, které bylo pro zahraniční vědce v kampusu, ačkoliv ani tam mě nikdo nevodil za ruku.

Po příjezdu jsem se i s rodinou celkem rychle zorientovala a všechny problémy jsem vyřešila. Z České republiky jsem měla velké obavy, že první měsíc bude spojený jenom s papírováním. Vlastně jsem měla všechno hotové za jeden den a to jsem si dojela autobusem i pro SSN – identifikační číslo v USA fungující jako naše číslo rodné. Ohledně kontaktů s lidmi jsem využívala snad všechno, co bylo možné, třeba facebookové skupiny, Meetup, organizace univerzity atd. Chod domácnosti začal řídit manžel a já chodila do práce. Pokud bychom chtěli, mohli jsme naši dceru dát do jeslí. Ale byla ještě tak malá. Situace v USA je úplně jiná než u nás. Matky jdou do práce už šest týdnů po porodu, to je pro mě nemyslitelné. A mimo to, manžel by si musel najít práci, abychom si extra výdaj za školku mohli dovolit. Ovšem shánění práce pro něj by byl takový menší oříšek, protože všude figuroval pouze jako můj doprovod. Ale samozřejmě to není až takový problém, jenom je třeba se připravit, pro nás to nebyla priorita.

Už v prvních týdnech mi přišla nálada na pracovišti a v laborce zvláštní. Připadala jsem si jako vetřelec, kterého je potřeba zneškodnit. Chápala jsem to jako obavu, že bych někoho mohla nahradit na jeho místě, protože na univerzitě se dostávaly smlouvy pouze na rok. Stávala jsem se svědkem toho, že pokud se mi něco nepovedlo, můj šéf o tom věděl neprodleně a několikrát se moje „neschopnost“ řešila i na mítinku naší vědecké skupiny. Bylo to zvláštní, protože se moji kolegové vyjadřovali k mojí problematice, které ani dokonale nerozuměli.

Postupně jsem si začala věřit míň a míň. Můj výzkum se mi nedařil, nedokázala jsem ani zopakovat výsledky svých kolegů. Samozřejmě jsem se obviňovala, že to je vina mojí nedostatečné píle. Stalo se mi, že několik publikovaných článků jsem nemohla zopakovat. Nevím proč. Možná jsem opravdu tak špatná vědkyně nebo je to tím, že se musí opublikovat každý výsledek, který jednou vyjde, a neplýtvá se čas ověřováním.

Ovšem z druhého hlediska jsem byla na výsost spokojená. Frank Reidy Research Center for Bioelectrics je jednička v oboru bioloelectrics. Zabývají se tam výzkumem fyziky a chemie okolo elektrického pole. Ale hlavně jeho biologickými účinky. Můj šéf se specializoval na genovou terapii a k tomu je právě potřeba elektrické pole. Před cca 30 lety získal několik patentů na přístroje, které se dodnes používají pro vnášení plazmidů do buněk. Momentálně se zabývá stimulací imunitního systému pomocí plazmidu, kódujícího interleukin 12. Ten dokáže vyvolat imunitní reakci v myších s tumorem a těm se pak prodlouží život nebo vzácně i přežijí. Tuším, že ve spolupráci s evropskými kolegy se podílel i na nějakých klinických testech, protože je tu lepší legislativa. Já jsem ale pracovala na vývoji a následné aplikaci plazmové trysky, která by se k podobným pokusům v budoucnu mohla použít také.

Připadala jsem si často jako dítě v Disneylandu. O takovém přístrojovém vybavení by se mi v Čechách ani nezdálo, a hlavně by mi nikdo ani neumožnil přístup. Naučila jsem se toho ovládat opravdu hodně. Můj šéf mi dával ve všem volnou ruku, byl to velice moudrý a vstřícný člověk. Pokud jsem potřebovala něco probrat, vždycky si na mě udělal čas. Jenom mu nešlo dobře korigovat vztahy na pracovišti. Náš institut dělal každý týden přednášky zahraničních odborníků, což je výborná věc, protože se dovíte nejlepší novinky, podobně jako na konferencích. To je například věc, kterou bych zavedla i u nás v České republice. Jedna věc je v USA přímo povznášející. Pokud se někomu představíte a přidáte, že jste vědec s doktorátem, rázem stoupnete vysoko na společenskou příčku. Takovou prestiž a hrdost na svoje snažení jsem u nás nikdy necítila.

Po několika měsících se začal zhoršovat můj zdravotní stav. Prošla jsem si asi sedmi respiračními onemocněními. Protože je v USA jiný systém zdravotní a sociální péče, nemohla jsem svoje indispozice vyležet. Člověk tam každých 14 dní dostává k výplatě i „vydělané“ dny, které použije na dovolenou nebo na nemoc a lékaře. Nakonec jsem měla pocit, že už to nezvládnu, a vzala jsem si kombinaci dovolené a sick days. S příchodem jara se situace uklidnila, i když „ztracených“ dnů jsem trochu litovala, protože dovolená představovala pouhé tři týdny. To je tím, že univerzity jsou velké instituce, které mají dobré odbory. Jiné pracovní pozice mají třeba jenom dva týdny dovolené ročně.

Avšak začala jsem trpět úzkostmi. Moje mentální nepohoda na sebe často brala podobu i fyzických projevů a já jsem cítila, že bych nejraději zmizela. Možná mi v tom zabránila moje cílevědomost a touha vydržet. Zůstala jsem do konce, ale s tím, že jsem se tak vyčerpala, že poslední dva týdny, které jsem měla chodit do práce, jsem nemohla vstát z postele. Situace byla poměrně vyostřená, potřebovala jsem odbornou péči, ale zároveň vše komplikoval složitý zdravotní systém. Všechno dopadlo dobře a já se po roce a odmítnutí jakéhokoliv prodlužujícího kontraktu dostala zpátky do Čech.

Po příjezdu se můj stav ještě zhoršil. Nedokázala jsem normálně fungovat a rozjela se mi naplno generalizovaná úzkostná porucha. Musela jsem být dokonce hospitalizovaná. Ačkoliv jsem se moc snažila, ani do práce jsem se nedokázala vrátit. Po roce bojů jsem nastoupila do pracovní neschopnosti a přemýšlela, co udělám dál. Co vlastně umí vědec, který nemůže kvůli neustálým únavám zpátky do laborky a od původní oblasti studia se dostal tak daleko, že už v ní není expertem? Trvalo to dlouho, v současné chvíli jsem na volné noze a snažím se živit popularizací vědy.

Co říct závěrem? V mých očích byla zkušenost odjet na postdoc do zahraničí okořeněná pachutí hořkosti. Ničeho ovšem nelituji a ostatním určitě doporučuji vyjet. Aby byla vědecká práce opravdu komplexní, je potřeba se neustále vzdělávat. Nejenom v dané oblasti výzkumu, ale i v oblasti přístupu k vědě, jak je tomu jinde. Pro mě se možná dveře mojí vědecké kariéry zavřely, ale jiné možnosti, které bych nikdy nezkusila, se otevřely. A možná se nějaké dveře znovu otevřou.

Když jsem měla nejhorší období psychické nemoci, obviňovala jsem se, že jsem špatná. Nedokázala jsem pochopit, proč jsem tak nemožná, když je spousta skvělých blogů a příběhů českých vědců v zahraničí. Nyní jsem silnější a vím, že šikana nemá důvod v mojí osobě.

Pokud se někdo z Vás ocitl v podobné situaci a výjezd do zahraničí nedopadl podle představ, prosím napište mi na adresu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

 

Autorka: Eva Doležalová

Blog vyšel na webu Czexpats in Science


Eva Dole 818x1024Eva Doležalová

v roce 2013 obhájila doktorskou práci “Effect of electrical discharges on microbial inactivation in water” ve spolupráci s Ústavem fyziky plazmatu, kde později pracovala. Její práce se týkala účinků plazmového výboje ve vodě a nad hladinou. Při vzniku plazmatu vznikají chemické a fyzikální efekty, které mohou být využity při dekontaminaci znečistění ve vodě. Například jedním z klíčových procesů, které se podílejí na dekontaminaci bakterií ve vodě, jsou vznikající OH• radikály.

Na začátku roku 2016 se začala ucházet o místo postdoka na Frank Reidy Research Center for Bioelectrics na Old Dominion Univerzity. Během října odjela s roční dcerou a manželem do Norfolku ve Virginii, USA. V centru se převážně zabývají elektroporací, kde se využívá elektrické pole k otevření pórů buněk a následně se do nich vnese DNA. Eva se na místě zabývala novou metodou otevření pórů v buňkách – pomocí plazmové trysky. Má totiž výhody, že nedochází ke kontaktu, který může být pro pacienta poměrně bolestivý. Svoje hypotézy zkoušela na buňkách i zvířatech. I když se přeci jen nějaké úspěchy dostavily, po roce odjela zpátky do Česka, protože doma je doma.