Mé dosavadní zahraniční zkušenosti zahrnují stipendijní doktorandské pobyty ve Velké Británii a v USA a následnou postdoktorandskou pozici v Kanadě. Blog je určen především těm postdoktorandům (v ČR i zahraničí), kteří přemýšlí o založení své vlastní skupiny v zahraničí. Případní zájemci o radu se na mě můžou klidně i obrátit. Částečně je blog určen také českým vědeckým institucím, u kterých bych si přál, aby se v organizaci výběrových řízení inspirovaly těmi nejlepšími zahraničními vědeckými institucemi a na uchazeče (nejen z ČR) tak začaly působit důvěryhodněji.
Část I. Několik rad pro postdoktorandy hledající pozici vedoucího laboratoře v zahraničí
Na setkání Czexpats in Science 2018 bylo velké množství mladých vědců v podobné fázi kariéry jako jsem já, tedy alespoň po dvou letech postdoktorandského pobytu v zahraničí. V této fázi kariéry má začínající vědec několik možností. První a naprosto legitimní volbou je opustit akademické prostředí. Možností je spousta: např. založit si firmu, najít si pracovní pozici v průmyslu, pustit se do politiky, či se uplatnit kdekoliv jinde. Česká republika dle mého názoru naprosto nutně potřebuje pracovníky s PhD a zahraniční zkušeností na takovýchto vedoucích pozicích a měla by se mnohem více snažit je získávat. S touto variantou ale nemám zkušenost, takže se zaměřím na další možnost a tou je založení si vlastní vědecké skupiny.
Předem avizuji, že popisované zkušenosti jsou z hledání pozice v biologických disciplínách. U ostatních přírodních věd to funguje velmi podobně, ale samozřejmě existují oborové výjimky, např. v některých oborech je běžné si založit vědeckou skupinu hned po PhD a v některých oborech se očekává třeba až desetiletý postdoktorandský pobyt. Popisované zkušenosti jsou moje a několika kolegů z pohovorů na zhruba dvou desítkách institucí v severní Americe, Asii a Evropě. Zároveň se mnou sdílelo zkušenosti i několik seniorních vědců, kteří pravidelně sedí ve výběrových komisích na tyto pozice, a tedy vidí proces z druhé strany. Pokud se vaše zkušenosti liší nebo vám přijde, že něco zásadního chybí, dejte mi prosím vědět.
Jaký je kariérní postup pro mladé vědce na nejlepších vědeckých institucích v zahraničí? Zhruba je možné říci, že existují dva hlavní typy výzkumných pozic pro mladé vědce, kteří se chtějí osamostatnit (navíc samozřejmě existují i univerzitní pedagogické pozice, kde není kladen důraz na výzkum, ale na výuku). Nejčastější je tzv. „tenure-track“ pozice („assistant professor“, zhruba ekvivalent odborného asistenta) s vyhodnocením výsledků po 5-7 letech, po němž následuje získání trvalé pozice („associate professor“ a následně „professor“, tedy docent a profesor) nebo opuštění instituce. Tyto pozice („tenure-track“) pochází z angloamerického vědeckého prostředí, ale postupně se stávají de-facto světovým standardem, protože je přejaly mnohé další univerzity po celém světě. Neprodloužení úvazků neúspěšných vedoucích laboratoří a rozpuštění jejich skupin může na první pohled znít drsně, ale je to jediný ověřený způsob, jak vybrat ty nejlepší. Věda je velmi kompetitivní obor. Samozřejmě má systém s „tenure-track“ pozicemi i několik stinných stránek. Jedním z problémů je to, že datum vyhodnocení výsledků („tenure-review“) bývá předem jasně definované (například po 7 letech od začátku úvazku) a nebere často v úvahu péči o dítě a rodičovství. Moderní instituce proto ženám vědkyním nabízejí posunutí „tenure-review“ (alespoň o rok) po každém narození dítěte, pružnou pracovní dobu, či příspěvek na školku apod.
Další možností je tzv. „group leader“, pozice na zhruba 5 let s možností prodloužení zhruba na 9 let, ale bez možnosti trvalého prodloužení úvazku. Tento druhý typ pozice je naopak často běžný na vědeckých ústavech neuniverzitního typu (v Evropě např. na ústavech Maxe Plancka, v laboratořích EMBL, v Instituto Gulbenkian v Lisabonu, v institutu Francise Cricka v Londýně, v CRG (Centre for Genomic Regulation) v Barceloně, atd.). Obecně je situace s pozicemi pro vedoucí vědeckých skupin v Evropě méně přehledná a vše často závisí na konkrétní instituci.
Jak tedy fungují výběrová řízení na pozice vedoucích vědeckých skupin na těch nejprestižnějších vědeckých institucích? Pokud se dobře fungující vědecká instituce rozhodne přijmout nového vedoucího vědecké skupiny, na tuto pozici vypíše otevřené výběrové řízení s jasně danými podmínkami. Tuto pozici pak inzeruje anglicky na co nejvíce místech.
V biologických oborech je běžné hledat pracovní pozice například na následujících serverech. Doporučuji všem čtenářům, aby si zkusmo vyhledali nabízené pozice v ČR.
https://www.nature.com/naturecareers/
https://academicpositions.com/
https://jobs.sciencecareers.org/
https://www.researchgate.net/jobs
Jednotlivé obory pak někdy mívají své specifické webové stránky, v evoluční biologii a ekologii doporučuji EvolDir a EcoEvoJobs. Pro buněčnou a molekulární biologii ale například podobné oborově-specifické stránky neexistují.
http://evol.mcmaster.ca/cgi-bin/my_wrap/brian/evoldir/Jobs/
Významným médiem pro inzerování těchto pozic se v posledních několika letech staly také sociální sítě, především mezi vědci hojně využívaný Twitter. Velmi časté je také rozesílání e-mailů kolegům a všem potenciálním zájemcům. Po této masivní kampani je běžné, že se na výběrové řízení na jednu pozici přihlásí třeba až 500 zájemců. Pro porovnání, AV ČR letos udělila 5 prestižních grantů Lumina quaeruntur, ale vybírala pouze z 31 uchazečů, což podle mého názoru poukazuje na nedostatečnou inzerci (například na setkání Czexpats 2018 o této možnosti mnozí slyšeli poprvé).
Zájemci o danou pozici musí do jasně daného termínu odeslat několik dokumentů. Téměř univerzálně je nutný životopis se seznamem publikací, návrh vědeckého směru budoucí skupiny („research statement“, 1-4 strany) a návrh předmětů k výuce a přístup ke školení studentů („teaching statement“, 1-4 strany). Dále je nutné poskytnout kontakt na několik (2-5) pisatelů doporučujících dopisů, většinou předchozích školitelů. Veškeré dokumenty jsou v angličtině a vyplnění webového formuláře většinou zabere jen pár minut. Tyto podklady jsou pak vyhodnoceny univerzitní komisí a jednotky až desítky kandidátů jsou pozvány na krátký video pohovor, který je použit jako druhý filtr kandidátů. Pokud nemáte profil s publikacemi na Google Scholar, velmi důrazně doporučuji si ho založit a udržovat ho aktualizovaný. Ať se vám to líbí nebo ne, je to velmi pravděpodobně první webová stránka, kde si vás členové univerzitní komise vyhledají. Výhodné (ale asi ne nutné) je mít i osobní webovou stránku s popisem vašich vědeckých zájmů a profily na Twitteru, ResearchGate, ORCID, ResearcherID, academia.edu, LinkedIn, a podobných serverech.
Několik nejlepších (přibližně 3-10) je pak pozváno osobně na pohovor. Kandidáti jsou zváni jednotlivě, takže proces trvá i několik měsíců. Výjimkou jsou velké vědecké instituce v Evropě, které mají často takzvaná výběrová sympozia, na které pozvou všechny kandidáty najednou. Běžný pohovor většinou trvá 1-2 velmi vyčerpávající dny, kdy kandidát přednese 20-45 min přednášku o svém výzkumu pro celé oddělení, udělá přednášku s ukázkou výuky, má schůzky s jednotlivými vedoucími laboratoří a u tabule s křídou/fixou přednese návrh svého výzkumu (tzv. „chalk talk“) pro komisi, která vybírá kandidáty.
Na „chalk talk“ doporučuji velmi důkladnou přípravu. Počítejte s tím, že přijdou i tzv. „grilovací“ dotazy a nenechte se tím rozhodit. Jaká bude vaše první Nobelova cena? Jak vidíte svůj výzkum za pět let, pokud vše vyjde? Co budete dělat, až všechny vámi navržené projekty zkrachují? Je dobré promyslet si předem odpovědi na různorodé otázky (stačí si do Googlu zadat „academic job interview questions“). „Chalk talk“ je nejdůležitější součástí pohovoru a otázky jsou často cílené na budoucí granty a manažerský přístup k vedení laboratoře, tedy na to, s čím má běžný mladý vědec pramalé zkušenosti. Jak přesně rozdělíte plánované projekty mezi členy laboratoře? Jak budete vybírat své zaměstnance? Jakého zaměstnance přijmete jako prvního (technik, PhD student, postdoktorand, …) a proč? Jak budete řešit konflikty v laboratoři? Na přípravu jsou skvělé kurzy zaměřené na tzv. „leadership skills“, pořádané pro postdoktorandy některými univerzitami a vědeckými institucemi (např. „EMBO Lab leadership course“). Součástí pohovoru je i prohlídka kampusu a sdílených přístrojů, ukázka univerzitní školky, večeře a obědy s vedoucími laboratoří a studenty, apod. Pokud vše proběhlo úspěšně, za několik týdnů až měsíců po pohovoru přijde e-mail s nabídkou pozice. Součástí nabídky je start-up rozpočet na základní vybavení laboratoře, platy zaměstnanců a materiál pro každodenní práci. Tento rozpočet je na mnoha místech jen první nabídkou a je možné o něm smlouvat. Moderní instituce nabízejí školku v kampusu (mimo anglicky mluvící země často dvojjazyčnou), nabídku pracovní pozice pro partnera, příspěvek na bydlení a mnohé další benefity.
Z mého pohledu existují dvě strategie (jako evoluční biolog jim říkám r a K) hledání pracovních pozic. První strategií (r) je odpovědět na co nejvíce inzerovaných pozic. V severní Americe je naprosto běžné odeslat žádostí desítky až stovky, moc si předem nevybírat vysněnou instituci, ale počkat až na pozvánky na pohovor. Výhodou této strategie je to, že každé nové interview (i neúspěšné) vám přinese cenné zkušenosti. Druhou strategií (K) je poslat žádostí jen několik, ale cílit na vámi preferované instituce a upravit vaše materiály (návrh výzkumu a výuky) přesně na míru daných institucí. Pokud vás zajímají statistiky úspěšnosti, Jeremy Fox má na svém blogu velmi zajímavé analýzy a anonymní osobní statistiky jsou i na webu EcoEvoJobs.net. Já jsem zvolil strategii K, takže jsem zatím měl tři zvané pohovory, ale mnozí z mých kolegů uspěli se strategií r. Jedno je zatím jisté — od roku 2020 budu hledat postdoktoranda do své laboratoře. Zatím sice není úplně domluvené kde, ale případní zájemci se mi můžou již předem hlásit :-). Na pozici samozřejmě ale vypíšu i transparentní výběrové řízení.
Pracovní trh akademických pozic je velmi saturovaný, takže zamítnuté žádosti doporučuji nebrat nijak vážně, rozhodně totiž neznačí, že váš výzkum je nekvalitní. Pozvánka na pohovor a nabídka pozice jsou totiž hodně závislé na tom, jakého kolegu si dané oddělení představuje a jak do této představy zapadá váš profil (velmi často popisované jako „good fit“).
Přeji hodně štěstí!
Část II. Co zabraňuje návratu mladých vědců do ČR?
Nejdříve odpovím na otázku, kterou dostávám poslední dobou velmi často. Proč se já osobně nevracím do ČR? Můj první důvod je velmi přímočarý. Protože v době, kdy jsem pozici hledal (leden 2018 – březen 2019), nebyla v mém oboru (evoluční biologie, molekulární a buněčná biologie a genetika, genomika, bioinformatika, mikrobiologie, parazitologie) inzerována v ČR žádná relevantní pozice. Nabídky typu „napiš si ERC Starting Grant a pak se uvidí“ neberu v úvahu. Během relativně krátkého postdoktorandského pobytu není možné až několik let čekat, jestli takovýto grant umožňující nastartovat skupinu vyjde. Proces osamostatnění se tím prodlouží o mnoho let a mladý vědec přijde o možnost ukázat, co umí ve svém vědecky nejproduktivnějším věku. Postdoktorandi mají rodiny a jejich pracovní úvazky (a pracovní povolení v zahraničí) jsou na dobu určitou a často prodlužované po jednom roce. Některé zahraniční univerzity také nedovolují postdoktorandům zůstat déle než 4-5 let (což osobně považuji za správné). Psaní ERC StG je dle mého názoru samozřejmé, ale až po získání pozice a alespoň minimálních finančních prostředků na výzkum od dané instituce (například jak to specificky vyžaduje žádost o EMBO Installation Grant).
Druhý důvod je více osobní. Pokud také přemýšlíte o tom, že se zatím nevrátíte do ČR, především starší vědci se vás budou snažit přesvědčit argumentací o patriotismu a vrácení zahraničních zkušeností do českého prostředí a o tom, že na několika institucích už to není tak špatné. Já tento argument považuji za rozumný, ale v současné době má jeden opravdu zásadní problém. Moje zkušenost je taková, že o zkušenosti ze zahraničí na většině pracovišť stejně nestojí a vedení institucí a ministerstva školství mladé české vědce vracející se ze zahraničí neposlouchá. Při kombinaci s dalšími nešvary české vědy (především akademický inbreeding) jsou mnozí navrátilci frustrováni, spokojí se s vytvořením malého ostrůvku pozitivní deviace ve své laboratoři a ČR se tak podle mě stále ještě zdaleka nezbavila nelichotivého přízviska „hřbitov mladých vědců“. Pěkně popsané jsou tyto problémy v rozhovorech vedoucích laboratoří a institucí pro časopis Vesmír. Pocity mladých vědců podle mě přesně vystihuje např. rozhovor s Lumírem Krejčím a Alenou Panicucci Zíkovou, takže je nebudu opakovat. Dokud nebudou akademické senáty, kolegia děkanů, vědecké rady institucí apod. převážně složené z navrátilců ze zahraničí, tak se mnohé nezmění.
V čem se české vědecké prostředí neskutečně zlepšilo (především díky evropským fondům) je úroveň infrastruktury, finanční ohodnocení pracovníků a dostupnost grantových prostředků. Troufám si tvrdit, že získat peníze na vědu je v ČR oproti západní Evropě a severní Americe velmi snadné, protože konkurence je stále mnohem nižší a úspěšnost mnohem vyšší (např. juniorský grant GAČR měl v loňském roce úspěšnost téměř 40 procent). Na několika institucích se už také začínají objevovat granty umožňující získat finanční nezávislost nezbytnou pro založení vlastní skupiny. Důvodem proč zůstat v cizině už tedy opravdu nejsou peníze, ale přetrvávajícím problémem je rozdílná akademická kultura. Co postrádám je nastavení transparentních pravidel srovnatelných s těmi nejlepšími institucemi ve světě. Občas se mě někdo zeptá na to, co by mi musely vědecké instituce v ČR nabídnout, abych zvážil návrat a mylně očekává sumu start-up grantu. Moje odpověď je ale jednoduchá: vypisovat transparentní výběrová řízení na vedoucí vědeckých skupin a naslouchat navrátilcům.
Jaký je tedy hlavní problém s výběrovými řízeními v ČR? „Tenure-track“ a „group leader“ pozice v pravém slova smyslu téměř neexistují (až na pár výjimek), protože nepasují do zkostnatělého systému, kde se docenti a profesoři nevybírají výběrovým řízením, ale udělují se jako celoživotní titul. Přestože nyní existuje pro české prostředí webová stránka ResearchJobs, inzerování pozic „odborných asistentů“ („assistant professor“) v ČR je bohužel stále často pouze na oko a pozice jsou navržené na míru pro interní uchazeče. Hlavním cílem inzerce je pak bohužel to, aby se především nepřihlásili nějací kompetitivní kandidáti ze zahraničí. Hledání těchto inzerátů pak velmi často připomíná úryvek ze Stopařova průvodce po galaxii.
“Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku.”
“To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob.”
“Ale ty plány byly vyvěšeny…”
“Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.”
“Tam je oddělení, kde je vyvěšují.”
“S baterkou.”
“Asi byl zrovna výpadek proudu.”
“A schody zřejmě taky vypadly.”
“Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?”
“Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli ‘Pozor, leopard!‘.”
Samozřejmě trochu očekávám, že se ozve seniorní vědec s reakcí typu „co nám má nějaký nezkušený postdok radit, jak řídit v ČR vědu?“ Proč jsem tuto druhou část textu tedy napsal? Protože je to poslední dobou jednoznačně nejčastější téma diskuse českých postdoktorandů v zahraničí a nereprezentuji tím tak pouze svůj osobní názor, ale částečně i názor mnoha dalších. Já se zatím do ČR nevracím, takže si naštěstí tento brutálně upřímný příspěvek můžu dovolit bez toho, abych se musel obávat, že se mi to jako bumerang vrátí během kariéry v ČR.
Autor: Filip Husník
Zdroj: Czexpats In Science
Filip Husník
Vystudoval magisterský obor parazitogie a doktorský obor molekulární a buněčná biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a v Biologickém centru AV ČR v Českých Budějovicích. Během doktorského studia pracoval jako Erasmus stipendista ve Velké Británii (University of Liverpool) a jako Fulbright stipendista v USA (University of Montana). Od roku 2017 pracuje jako EMBO postdoktorand v Kanadě na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Zabývá se evoluční buněčnou biologií a jeho výzkum se točí především okolo horizontálního přenosu genů a symbiotických organismů všech možných typů (včetně semiautonomních organel, mitochondrií a plastidů). Ve volném čase rád cestuje, fotografuje a věnuje se půlročnímu synovi.
