Tento text by nevznikl, stejně jako mnoho hodnotnějších plodů lidské kreativity, bez nekonečné trpělivosti a statečnosti partnerek a partnerů nás polobláznivých vědců. Za to Vám patří neskonalý obdiv a obrovský dík!

Něco na úvod

Jak je patrné z názvu a předmluvy, můj příběh je trochu jiný (nikoliv unikátní) tím, že jsem neopouštěl svou rodnou zem jako jedinec, ale jako táta spolu se svou ženou a dcerkou. Tento fakt nebyl dílem náhody, ale vědomým cílem, se kterým se pojí řada specifik, která se budou prolínat celým následujícím textem. Pevně doufám, že pomůže dalším vědcům-rodičům sebrat odvahu a vyrazit na cestu, která je náročná, ale nesmírně krásná.

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem se pevně rozhodl, že po skončení doktorského studia, které jsem absolvoval v oboru biochemie, strávím alespoň pár let v zahraničí. Brzké rozhodnutí mělo minimálně jednu výhodu: mohl jsem sebe, svou rodinu a tehdy ještě partnerku začít připravovat s dostatečným časovým předstihem několika let. Navíc, viděno zpětným pohledem, takový předstih v přípravách přinesl hned několik dalších bonusů: přehled o kanálech, skrze které lze na pozice v zahraničí dosáhnout, znalost (alespoň teoretická) přijímacích procesů a také povědomí o platových podmínkách na jednotlivých pozicích, o kterých jsem uvažoval. Všeobecná akceptace mého „snu“ mi však dodnes přijde jako zásadní.

Hledání

První nabídky jsem začal aktivně vyhledávat někdy koncem (plánovaného) předposledního ročníku doktorského studia a přehled o finančních nárocích a ohodnocení jsem si udržoval průběžně od ukončení magisterského studia. Začínal jsem klasicky – našel jsem si na webu (LinkedIn, Glassdoor, Europass) vhodné pozice, které by seděly na moje tehdy předpokládané vzdělaní a zkušenosti.

Výsledkem bylo několik ‚upozornění‘, která mi týdně chodila na LinkedIn (pokud neznáte/nemáte, poznejte a založte si účet!). Díky tomu jsem měl přehled o aktuální poptávce po mé specializaci (nic moc) a také jsem mohl lépe sledovat, jak se vyvíjí platy na jednotlivých pozicích. Výsledkem byly desítky rozeslaných životopisů a jeden pohovor, který proběhl dobře, ale ztroskotal jsem na jazycích (perfektní angličtina a základy francouzštiny nestačily). Přestože toto období bylo psychicky neskutečně vysilující, bylo neocenitelným zdrojem zkušeností a kontaktů, včetně intenzivní spolupráce s kariérním centrem na Masarykově Univerzitě, která trvá dodnes. Ale to je minimálně na jeden další článek.

Zpátky k věci. Na konci čtvrtého (posledního plánovaného) ročníku jsem se dozvěděl o nabídce ve firmě Sanofi kousek za Bostonem v rámci programu iMove. Měl jsem kontakty*, měl jsem znalosti, vše vypadalo perfektně. Mělo to jediný háček. Program byl věkově omezený a abych vše stihnul, musel jsem rychle dopsat dizertaci a úspěšně absolvovat pohovor během asi měsíce, a to jsem zrovna odjížděl na dvoutýdenní dovolenou! Dodnes se divím, jak jsem to stihnul. Bohužel, nebo možná bohudík, jsem v pohovoru neuspěl a skončil těsně druhý. Tím, že jsem odstátnicoval, se však daly věci do pohybu a během pár měsíců jsem měl na stole dvě oficiální nabídky na postdok a další rozjednanou – čekalo se na potvrzení financování pozice. Rozhodovací proces probíhal se zapojením užší rodiny a nakonec to vyhrála nabídka poslední, která v době odmítnutí první nabídky ještě zdaleka nebyla jistá. A tak jsme se já, moje žena a naše tehdy roční dcerka začali připravovat na cestu do Bostonu.

Finance, papírování, přípravy

V této kapitole se asi nejvíc projevila moje relativně specifická situace. Cestovat s rodinou znamená násobně dražší letenky a ubytování a více papírování. Na druhou stranu, druhý příjem v našem případě znamenal, že velkou část financí, které byly potřeba do začátku, jsme pokryli z vlastních úspor. Zbylé finance se částečně podařilo získat prodejem auta, které nemělo smysl převážet, a částečně od širší rodiny. V této fázi byla tedy vlastní rodina spíše výhodou. (I když obstarávat pasy a víza s ročním prckem dá zabrat, to musím uznat.) Náklady se každému budou velice lišit podle destinace, počtu členů rodiny a možností ubytování. My jsme počítali přibližně s $10 000 a veškeré výdaje až do první výplaty jsme tím pokryli.

Pokud jedete na postdok do Států, dostanete vízum typu J1 a vaše rodina vízum J2 s tím, že musíte prokázat, že váš plat dokáže uživit všechny, nebo že máte dostatečné další finanční prostředky. Výhodou je, že se nemusíte trápit s výpočty, jsou na to tabulky. Do těch jsme se sice vešli jen s mým platem, ale začíná se ukazovat, že v našem případě jsou tabulky nastaveny příliš optimisticky. (Pokud jste v podobné situaci jako my, přihoďte si cca $500 na měsíc do rozpočtu na první rok a vše bude OK. Pokud má někdo zájem o detailnější rozbor rozpočtu, neváhejte mi napsat, rád se o zkušenosti podělím.) Obrovskou výhodou víz J2 je oprávnění vašeho partnera zažádat si o EAD (employment authorization document) neboli ‚work permit‘. EAD je pak vázán pouze na dobu platnosti víza, v době zažádání o EAD tak v podstatě ani nemusíte vědět, kde byste chtěli pracovat, a lze jej obnovovat. Zatím máme zkušenosti jen s žádostí a je nutné počítat s tím, že se to protáhne. Aktuálně to řešíme 5 měsíců a na brzké dořešení to nevypadá. Na druhou stranu si asi dovedete představit, jak se změní situace s příchodem druhého platu.

Oproti zařizování EAD bylo papírování v Čechách před odjezdem procházka růžovým sadem. Opravdu se není čeho bát, na ambasádě jsou velice přátelští a vše probíhalo hladčeji, než jsem čekal. Nejnáročnější bylo asi vyplňování veškerých online dotazníků a formulářů. Chce to jen pevné nervy a spoustu času. A na ambasádu s sebou nemusíte brát malé děti, což logistiku také značně zjednodušuje. Ideální je mít před odjezdem asi dva měsíce úplně volno. Já jsem slíbil, že před odjezdem pomůžu dotáhnout pár věcí na univerzitě a zbytečně jsem si tím přidělal starosti.

Součástí příprav by mělo být také nalezení vhodného ubytování. Původně bylo v plánu, že vyrazím s několikatýdenním předstihem a zajistím ubytování, než dorazí zbytek rodiny. Nakonec jsme měli obrovské štěstí a získali ubytování vhodné pro mladou rodinu přes osobní kontakt, který jsme ve Státech měli. Jelikož je naše situace v tomto ohledu extrémně specifická, nemá smysl se o ní rozepisovat. Snad jen stojí za zmínku, že je rozumné opravdu neopomenout žádné možnosti a ptát se kde to jen jde. Člověk nikdy neví, kde čeká nějaká příležitost.

Příjezd a ‚kulturní šok‘

Další výhodou J1/J2 víz jsou takzvané ‚grace periods‘, což znamená, že můžete dorazit do Států 30 dní před nástupem do práce a zůstat 30 dní po ukončení pracovního poměru, a minimálně čas před nástupem je velice užitečný. Je potřeba zařídit spoustu papírování. Některé věci se sice dají zařídit až po oficiálním nástupu do práce, ale alespoň se seznámíte s místním specifickým způsobem byrokracie. Všichni jsou strašně milí a vstřícní, ale často zjistíte, že vlastně tak úplně neví, jak vám správně pomoci. Vy pak musíte vysvětlovat, hledat, telefonovat, osobně navštěvovat a připomínat se, dokud nedostanete to, co potřebujete. Nebojte se toho, jsou na to zvyklí, dokonce často ocení, že víte, co chcete a nedáte pokoj, dokud to nedostanete. (Teď mě napadá, že na to možná spoléhají, no nic…)

Aktuálně platí, že je potřeba si co nejdříve zažádat o ‚social security number‘ (SSN) (zatím pouze pro sebe, rodina ho bude potřebovat, teprve až když začne pracovat). Je také rozumné si zařídit místní řidičák, který je prakticky ekvivalentem naší občanky. Můžete pak přestat tahat pas, stačí pouze kopie stránek s fotkou a s vízem, i když ani to jsem zatím nepotřeboval. Získání řidičského průkazu je zážitek, na jehož popis zde není místo, ale doporučuji důkladnou přípravu, ideální je získat si informace od někoho, kdo to absolvoval v nedávné době jako cizinec. Další položkou je pak založení bankovního účtu a zřízení kreditní karty. Bez kreditky se tady člověk moc neobejde, a pokud plánujete zůstat delší dobu, je rozumné si začít budovat tzv. ‚credit score‘, bez kterého se těžko hledá podnájem na klasickém realitním trhu. Opět jde částečně o specifikum pro cestovatele s rodinou, protože jednotlivé pokoje ve společném bytě/domě nebývá problém najít v rámci komunity studentů/vědců/expatů. Co vím, kolega postdok se stěhoval už několikrát a nikdy neměl problém něco vhodného najít.

Dle mých skromných informací se také výrazně zlepšila péče o zaměstnance. Během přípravného procesu obdržíte seznam toho, co máte zařídit v které fázi po příletu, a během prvních dní v práci budete absolvovat školení, kde se dozvíte vše podstatné. I tak je lepší s některými věcmi začít v předstihu, protože „to prostě trvá“. Jinak mě kulturní šok celkem minul, protože jsem měl to štěstí, že jsem se do Států krátce podíval asi před patnácti lety, a Boston je opravdu téměř evropské město.

Na konec této kapitoly jsem si nechal oblast, kterou jsem nejvíce podcenil. Největším šokem a ránou do rodinného rozpočtu je zdravotní pojištění. Zdravotní systém ve Státech je pro Evropana těžko pochopitelný (a akceptovatelný), ale pravidla jsou jasná – všichni, kdo přijedou na víza J1 nebo J2 musí mít kvalitní zdravotní pojištění. V našem případě to dělá asi 15% hrubého platu a je nutné počítat s nemalou spoluúčastí v případě větších zdravotních problémů, přičemž pro jednotlivce je to jen asi 5 % platu. (Ceny jsou fixní v absolutních číslech, ne jako u nás v procentech, ale konkrétní suma by vám řekla snad ještě míň.) Nicméně jsem si pořádně nenastudoval pravidla, a tak jsem oproti předpokládaným výdajům udělal díru do rozpočtu na úrovní 10 % čistého příjmu, a to už je znát.

Po půl roce

Pracovní tempo v našem týmu je řádově jiné, než na co jsem byl zvyklý, a tak mi tu čas velice rychle ubíhá a zároveň mi přijde, že tu nejsme půl roku, ale minimálně rok, ne-li dva, podle toho, co jsme všechno stihli a zažili. Spoustu věcí se podařilo doladit, ale i nyní nacházíme nedodělky v papírech nebo bojujeme s úřady. Zároveň jsme ale celkem soběstační, žena s dcerkou objíždí místní knihovny s bohatými programy pro ty nejmenší a plnými doušky si užíváme krás a chutí Nové Anglie.

Auto, tedy v našem případě dvě auta, se ukázalo jako nezbytná rodinná výbava. Naštěstí se tu dají pořídit rozumné kousky doslova za pár tisíc dolarů. My pořídili a nechali opravit asi desetileté SUV, pro Evropana s šíleným nájezdem cca 130 tisíc mil. Celkem nás vyšlo, i s opravou a registrací, asi na $3 500 a slouží velice dobře (nedávno zvládlo bez problémů i výlet do New York City). A hlavně slouží ženě a dcerce k návštěvám zmíněných knihoven, které se staly perfektní náplní jejich volného času. Druhé máme půjčené od majitelů domu, kde jsme v podnájmu a využívám ho na každodenní dojíždění do práce.

Aktuálně pevně doufáme, že se brzo podaří získat EAD a následně i dobrou práci pro ženu, aby se z neustálého boje s rozpočtem stala pouhá vzpomínka na těžké začátky a my si mohli začít užívat život v zemi nekonečných možností.

A jedna rada na závěr. Kdo míříte do Států a máte alespoň trochu blízko k vědecké komunitě, přečtěte si ‚Nebojte se Ameriky‘ od Martina Gilara (ISBN: 978-80-86396-9-69-9). Zaprvé, protože umí psát mnohem lépe než já, a zadruhé, protože se vám ty informace opravdu budou hodit. Spoustu věcí lépe a rychleji pochopíte, budete trpět menším kulturním šokem… (A podívejme se, on zrovna vydal pokračování, které kdysi sliboval. Hmm, teď jen najít někoho, kdo mi ho sem přiveze. Co, že jsem to vlastně? Jo, ano…) Prostě, stojí to za to.

*Patřím mezi ty, kterým nepřijde úplně fér, že o zaměstnání rozhodují osobní kontakty ve firmě/instituci, kam se hlásíte. (Ano, jsem těžký introvert.) Nevěřil jsem tomu, i když jsem o tom slyšel všude a neustále na tento fakt narážel. Myslel jsem si, že dostatečně dobrý kandidát dostane dobrou práci. Pozici, kterou mám, jsem si ale taky našel skrze osobní kontakty. A minimálně tady v Bostonu se ty dobré pozice v mém oboru snad ani jinak neplní. Jak už Czexpats zmiňovali mnohokrát, konference jsou skvělým místem k navazování kontaktů. Nepropásněte tyto šance, já jsem si je trestuhodně nechal protéct mezi prsty.

Disclaimer: Celou naši cestu si nedovedu představit nejen bez nekonečné odvahy a důvěry mé ženy a absolutní podpory rodiny, které patří obrovský dík. Ale hlavně by cesta byla jen těžko možná, kdyby naše dcerka nebyla to zlaté dítě, které prospí celou noc, je neustále usměvavá a plná energie, i když rodiče už melou z posledního. Díky!

 Autor: Jan Schejbal

Zdroj: Czexpats in Science

Jan Schejbal absolvoval gymnázium ve Vysokém Mýtě, kde také vyrůstal. Následně nastoupil na Masarykovu Univerzitu v Brně, kde absolvoval magisterské studium v oboru biochemie a poté zde ve stejném oboru získal i doktorský titul. V roce 2019 nastoupil jako postdok na Barnett Institute of Chemical and Biological Analysis při Northeastern University v Bostonu. Ve svém výzkumu se věnuje biochemické analýze, zejména pak vývoji a uplatnění analytických metod v oblasti testování nových léčiv a ‚single cell proteomics‘. Svůj volný čase věnuje zejména své rodině a částečně také podpoře rozvoje kariérního poradenství na své Alma Mater.