Je zřejmé, že otázky související s právem k výsledkům výzkumu a vývoje jsou řešeny v jednotlivých státech různým způsobem. Například změna uskutečněná v této souvislosti již před řadou let prostřednictvím tzv. Bayh-Doleova zákona v USA a hlavně příznivé dopady této změny na výsledky předávání poznatků z výzkumu do praxe jasně naznačily, že jde o otázku zásadní důležitosti.
Bayh-Doleův zákon se stal součástí amerického patentového práva v roce 1980. Ukazuje, že i v dobře propracovaných a obecně dlouhodobě podporovaných systémech průmyslověprávní ochrany lze nalézt prostor pro účinná zlepšení.
Úmysl zákonodárce, záměr a cíle tohoto opatření naznačuje ustanovení § 200 amerického patentového zákona , kde se uvádí: „Jest záměrem a cílem Kongresu využívat patentového systému k podpoře využívání vynálezů vyvinutých ve federálně podporovaném výzkumu či vývoji, podporovat maximální účast malých podniků na výzkumu a vývoji podporovaném federální vládou, podporovat spolupráci mezi komerčními společnostmi a neziskovými organizacemi, včetně univerzit, zajistit, aby vynálezy učiněné neziskovými organizacemi a malými podniky byly využity způsobem podporující volnou soutěž a podnikání bez nepotřebné zátěže budoucího výzkumu a objevování, podporovat komercializaci a veřejnou dostupnost vynálezů vytvořených ve Spojených státech průmyslem a pracovní silou Spojených států, zajistit, aby vláda získala dostatečná práva k federálně financovaným vynálezům tak, aby bylo možno naplnit potřeby vlády a ochránit veřejnost před nevyužíváním či nerozumném využíváním vynálezů, a dále minimalizovat náklady na správu této oblasti.“
Podstatou tohoto zákona či doplňku patentového zákona Spojených států amerických jsou opatření určující, jak nakládat s patentovými právy, k nimž se dospělo s finanční podporou federální vlády. Každá nezisková organizace či malý podnik si může v přiměřené lhůtě po odhalení podstaty vynálezu zvolit, zda si ponechá právo k předmětnému vynálezu. Podmínkou tohoto opatření je ale to, že smlouva o financování předchozího výzkumu může, za přesně zákonem určených podmínek, stanovit jinak.
Jedná se o případy, kdy osoba, která získala federální finance pro výzkum a vývoj, nepochází ze Spojených států, nebo zde nemá místo podnikání, případně podléhá kontrole zahraniční vlády. Výjimečně se federální úřady mohou rozhodnout si ponechat právo k takovému vynálezu, pokud by to posloužilo lépe k podpoře záměru a cílů tohoto zákona. Dalším důvodem pro takové opatření jsou zájmy ochrany bezpečnosti na základě rozhodnutí příslušných orgánů k řízení špionážní či kontrašpionážní činnosti. Posledním možným omezením tohoto charakteru jsou případy, kdy smlouva o financování výzkumu a vývoje zahrnuje provoz zařízení ministerstva energetiky ve vlastnictví státu a dodavatelem provozované výzkumné činnosti, která je primárně určena pro programy ministerstva týkající se námořního nukleárního pohonu či zbraní. V jiných případech federální úřady nemohou takové právo uplatnit.
Smlouva o financování výzkumu a vývoje z federálních zdrojů s malým podnikem či neziskovou organizací musí obsahovat odpovídající ustanovení pro zajištění účelu této právní úpravy. Musí obsahovat závazek nabývající strany, že federální úřady zpřístupní každý vynález, který byl na základě takového financování vytvořen. Pokud by se tak nestalo, jsou federální úřady oprávněny získat právo k jakémukoli vynálezu, o kterém se v přiměřené lhůtě nedověděla. Do dvou let od zpřístupnění informací o vytvoření vynálezu federálními úřady musí nabyvatel finančních prostředků písemně prohlásit, zda si ponechává právo k danému vynálezu. Pokud takové právo neuplatní nebo tak neučiní včas, má federální vláda právo získat vynález vytvořený za její finanční podpory.
Další podmínkou smlouvy o financování je povinnost nabývající strany, která uplatnila právo k předmětnému vynálezu, podat odpovídající patentové přihlášky v USA nebo v dalších zemích. V takovém případě má nabývající strana za povinnost v USA zahrnout do popisu patentové přihlášky prohlášení o tom, že vynález byl učiněn s podporou vlády a že vláda má k takovému vynálezu určitá práva. Federální vláda může získat práva k těm vynálezům nebo v těch zemích, kde odpovídající patentové přihlášky nebyly podány.
Tam, kde si nabyvatel zvolil uplatnění příslušných práv k vynálezu, mají federální úřady nevýlučnou, nepřevoditelnou, neodvolatelnou a splacenou licenci pro praktické užívání Spojenými státy nebo jejich jménem po celém světě.
V případě neziskových organizací nelze takové vynálezy převádět v rámci Spojených států bez souhlasu federálních úřadů. Nezisková organizace musí ve smlouvě prohlásit, že se o případné licenční poplatky rozdělí s původcem. Zůstatek licenčních poplatků po uhrazení výdajů, včetně odměn původcům, musí být použit na podporu vědeckého výzkumu či vzdělávání. Licence, pokud je to možné, mají být udělovány malým podnikům.
Pokud si příjemce finančních prostředků nezvolí ponechání práv k předmětnému vynálezu, mohou federální úřady uvážit a po konzultaci s příjemcem souhlasit s požadavkem ponechání práv k vynálezu původci.
Zásadním přínosem tohoto právního předpisu je, že na rozdíl od předchozího období přiznal právo na patent subjektům, kde konkrétní řešení vzniklo. A to přestože bylo financováno z federálních zdrojů. Do doby přijetí tohoto zákona patřilo federální vládě Spojených států jisté množství patentů, jejichž počet s ohledem na finanční prostředky vložené do výzkumu a vývoje nebyl jednak shledán dostatečným a jednak byly skutečně prakticky využívány ve velmi malém rozsahu. Důvodem bylo především to, že vlastníkem těchto patentově chráněných řešení byly financující federální agentury neschopné z řady důvodů postarat se účinně o jejich optimální komercializaci. Bayh-Doleův zákon umožnil plně využít aktivit, zájmů a schopností soukromého sektoru a především odborných a vědeckých znalostí a poznatků univerzit k rychlému transferu nových vědomostí, které byly získány na základě financování z federálních zdrojů, k praktickému užití.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Karel Čada
