Smlouva o společném výzkumu III.

V případě smluv o společném výzkumu půjde mezi účastníky v rámci České republiky o vztahy občanskoprávní povahy v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku. Ale v případě vztahu s mezinárodním prvkem se povaha těchto ustanovení výrazně odlišuje od případu, kdy jde pouze o vztahy vnitrostátní. Ve vztazích s mezinárodním prvkem výrazně vystupuje do popředí autonomie vůle smluvních stran při volbě rozhodného práva, podle kterého bude tento vztah posuzován. To neznamená, že pro tyto vztahy není možno použít ustanovení českého občanského zákoníku. Základním předpokladem pro aplikaci našich právních předpisů je, aby existovala dohoda o tom, že se tyto vztahy budou řídit českým právem. Tento předpoklad se však často z pochopitelných důvodů nenaplní.

Pokud by takové ujednání o hmotném právu o rozhodčím orgánu ve smlouvě chybělo, je možno se dočkat řady překvapení a rozdílných názorů na věc. Jednotlivé právní řády nabízejí pro vzniklou situaci rozdílná řešení, a smluvní strany se tak vystavují riziku, že smlouva bude posuzována podle právního řádu, s nímž předem nebylo uvažováno. Z těchto důvodů je vhodné se o těchto věcech dohodnout včas. To je v době, kdy smluvní strany neuvažují o tom, že vůbec ke sporu může dojít. V době ochoty uzavřít smlouvu je ten nejpříhodnější okamžik i pro jasné dohody tohoto charakteru.

Ujednání o hmotném právu

Obecně platí volnost účastníků v tom, jaké právo bude uplatněno při posuzování obsahu smlouvy a při případných sporech, které z ní mohou vzniknout. Pro účastníky z České republiky bude v případě smluv se zahraničním prvkem obecně nesnadné sjednat jako uplatnitelné hmotné právo předpisy České republiky, což na druhou stranu znamená, že i zahraniční partner nemůže očekávat, že česká strana přistoupí na právo země, ze které pochází smluvní partner. Tak lze omezit dopad výhody nebo handicapu pro případ sjednání hmotného práva podle domicilu jedné ze stran smlouvy.

Je možné sjednat právní režim třetí země, který by měl být zhruba stejně blízký právním systémům v zemích účastníků smlouvy. Pro české účastníky je výhodné, aby tímto právem bylo právo blízké našemu právnímu vědomí, tedy zejména právo německé, případně rakouské. Nicméně ani v tomto případě na základě znalosti našeho občanského zákoníku nelze spoléhat na to, že jednotlivá ustanovení zahraničních právních systémů budou shodná. Obecně méně příznivé je právo frankofonních zemí a anglické právo opírající se o precedenty, jejichž systém a znalosti jsou obecně našim odborníkům vzdálenější.

Vyhýbat bychom se měli právním řádům vycházejícím z jiného obecného právního prostředí, právům pro nás málo známým, tedy vycházejícím například z islámského práva nebo práva afrických zemí.

Při volbě hmotného práva by si měli účastníci uvědomit, že i poměrně jednoznačné určení rozhodného práva může přinést při vlastní realizaci překvapení. Chtějí-li účastnící uplatnit určitý právní řád jako celek, přicházejí v úvahu, není-li ve smlouvě stanoveno jinak, přirozeně i zahraniční kolizní právní normy, tedy předpisy mezinárodního soukromého práva jiného státu, které v některých případech mohou odkazovat na právní normy dalšího státu.

České kolizněprávní normy jsou obsaženy především v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který v oblasti občanskoprávních závazkových práv v prvé řadě připouští volbu rozhodného práva, kterým se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy. Podle § 87 odst. 1 tohoto zákona se smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.

Pro členské státy EU potom v oblasti kolizněprávní úpravy platí především Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Podle článku 4 ve spojení s článkem 3 odst. 1 tohoto Nařízení se smlouvy řídí právem státu určeného Nařízením , pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.

V poslední době se často volí dvojjazyčná podoba smlouvy. Z několika důvodů to může být výhodné řešení, nicméně se nesmí v těchto případech zapomenout na to, aby byla sjednána jazyková podoba, která bude v případě rozporu jednotlivých jazykových mutací rozhodující.

V některých případech může dojít i k nejasnostem, pokud jde o hranice mezi hmotným a procesním právem. Například institut promlčení nemusí být vždy zahrnován do hmotně právních ustanovení.

Předchozí výběr právního řádu, kterým se budou vztahy mezi smluvními stranami řídit, podstatně napomáhá k jejich právní jistotě. Je třeba zdůraznit, že pro tyto právní vztahy je charakteristické, že se přednostně uplatňuje vlastní obsah smlouvy. Teprve pokud k řešení daných právních vztahů nepostačí obsah smlouvy, tak nastupuje zvolený právní režim. Tato dispozitivní povaha závazkových vztahů umožňuje účastníkům uplatnit pro tyto vztahy jejich vlastní vůli.

Pokud účastníci smlouvy rozhodné právo nezvolí, určí jej soud nebo jiný orgán podle kolizních kritérií nebo soudní praxe.

Rozhodčí orgán

Nelze vyloučit, aby v rámci smlouvy o společném výzkumu bylo upřednostněno rozhodčí řízení před běžným soudem. Jeho podstatou je smluvní přenesení projednávání a rozhodování majetkových sporů, které nejsou z rozhodčího řízení vyloučeny, z pravomoci obecných soudů na rozhodce. Ten rozhoduje v případě vnitrostátních sporů podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a v případě sporů s mezinárodním prvkem podle pravidel zvoleného rozhodčího orgánu a zvolených procesních pravidel.

Uvádí se, že právě rozhodčí řízení má řadu výhod – zejména rychlost, neformálnost, jednostupňovost, neveřejnost a tím plné respektování obchodního tajemství a snadnou vykonatelnost. Po ukončení rozhodčího řízení je možné zahájit exekuci na majetek dlužníka, neboť rozhodčí nález je současně exekučním titulem využitelným pro zahájení exekučního řízení.

Pokud jde o vnitrostátní řízení, často dochází k rozhodnutí během několika málo měsíců. Spory ze smluv tohoto charakteru, které často souvisejí i s nehmotnými statky a mají značný rozměr vědecké nebo technické povahy, patří ke sporům složitějším a obecné přísliby směřující k rychlosti řízení nemusejí být naplněny. Vedle jediného zákonem zřízeného stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze působí v České republice jako tzv. „rozhodčí instituce“ mimo jiné i řada soukromých subjektů, které nabízejí své služby podle vlastních rozhodčích či jednacích a poplatkových řádů na bázi tzv. rozhodčího řízení „ad hoc“. Doporučuje se věnovat zvýšenou pozornost uzavírání rozhodčích doložek ve prospěch institucí resp. rozhodců, s nimiž jsou pouze omezené nebo žádné zkušenosti. To platí přesto, že se někdy odvolávají na obecně respektované zásady profesionality, nezávislosti, nestrannosti, důvěry, smluvní kázně či legality.

Tam, kde se strany nedohodly na počtu rozhodců, obvykle rozhodčí orgán jmenuje jediného rozhodce vyjma případů, kde se z nějakého důvodu jeví, že spor opravňuje ke jmenování tří rozhodců. V takovém případě má každá strana lhůtu pro to, aby během ní nominovala jednoho z těchto rozhodců.

Vlastní rozhodčí řízení je nákladnou záležitostí. Rozhodčí soud určí výši zálohy na náklady jako sumu, která pravděpodobně náklady smírčího řízení pokryje. Tato záloha je obvykle placena rovným dílem každou ze stran. Záloha na náklady zahrnuje honoráře rozhodců včetně jejich osobních výdajů a administrativní výdaje rozhodčího orgánu.

Především u smluv se společnostmi, které sídlí na americkém kontinentě, se sjednávají arbitrážní doložky, které vycházejí z podmínek Tripartitní arbitrážní dohody uzavřené mezi Americkou arbitrážní asociací v New Yorku, Obchodní komorou ve Vídni a Obchodní a průmyslovou komorou v Praze. Za sídlo rozhodčího soudu je možné zvolit například Ženevu a švýcarské hmotné právo pro výklad smlouvy.

Rozhodčí řízení ve vnitrostátních vztazích

Důležitou skutečností, zejména pro smlouvy bez zahraničního partnera, je právní úprava o rozhodčím řízení ve smyslu ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Tento právní předpis otevřel rozhodčí řízení i pro spory vnitrostátní, ovšem zachoval omezení spočívající v tom, že musí jít vždy o spory majetkové.

Takzvanou „arbitrovatelnost“, to jest možnost a přípustnost nechat spor rozhodnout v rozhodčím řízení neboli přípustnost uzavřít pro některý spor rozhodčí smlouvu, vymezuje zákon v § 2, který se týká rozhodčí smlouvy. Podle něj mohou strany platně uzavřít rozhodčí smlouvu, pokud by o předmětu sporu mohly uzavřít smír – viz nynější ustanovení § 99 občanského soudního řádu.

Co se typů a rozsahu rozhodčí smlouvy týče, může rozhodčí smlouva povolávat k rozhodování jednoho nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Přitom se může týkat jednotlivého již vzniklého sporu anebo všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo vymezeného okruhu právních vztahů. Rozhodčí smlouva se vztahuje jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.

Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které smlouvu sjednaly. Rozhodčí doložku lze platně sjednat i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou je druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný souhlas této druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy. Takového uzavření rozhodčí doložky je možno se dovolávat pouze tehdy, pokud je naděje na výkon rozhodčího nálezu v tuzemsku. Jakmile by bylo nutno rozhodčí nález vykonávat v zahraničí, například podle Newyorské úmluvy z roku 1958, nebylo by možno vyhovět požadavku článku IV. odst. 1 Úmluvy, který při žádosti o uznání a výkon požaduje předložit i prvopis rozhodčí smlouvy nebo její ověřenou kopii.

Rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční. Ostatně v tom je jedna z jeho rozhodujících výhod. Zákon o rozhodčím řízení však v ustanovení § 27 umožňuje stranám, aby se v rozhodčí smlouvě dohodly, že nález může být přezkoumán jinými rozhodci. Přezkumné řízení je součástí rozhodčího řízení a platí pro něj stejná pravidla.

Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou právní moci. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat, nebo pokud lhůta k podání žádosti o jeho přezkoumání marně uplynula, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Nález lze rušit soudem jen z velmi přesně vymezených restriktivních důvodů. Strana, proti níž byl soudem nařízen výkon nálezu, může podat návrh na jeho zastavení, ovšem opět jen z velmi omezeného okruhu důvodů.

Přechodná a závěrečná ustanovení smlouvy

Do této části smlouvy jsou obvykle zahrnována ustanovení o počtu vyhotovení smlouvy, sjednaném jazyku a době její platnosti. Kromě toho sem lze zařadit veškerá další ujednání, která zatím nebyla zmíněna a která považují smluvní strany za účelné vyjádřit výslovně a písemně.

Pokud to není již dříve uvedeno v jiné části smlouvy, je důležité, aby panovala shoda na tom, jak se má nakládat se vzájemně získanými poznatky po ukončení smlouvy. Jde o to, zda je možné je vůbec využívat pro jiné projekty, případně pro jaké, a jak a do jaké doby mají být dosud utajované skutečnosti dále utajovány. V případě, že smlouva končí výpovědí, je někdy sjednán striktní zákaz dalšího využívání a plné utajení veškerých skutečností dosud utajovaných až do doby, kdy budou zveřejněny jinými subjekty.

Může však být sjednána možnost bezplatného užívání získaných poznatků pro pedagogické účely nebo možnost získání nevýlučné licence za obvyklých finančních podmínek.

Pokud smlouva nemá zvláštní část pojednávající o vyšší moci, zařazují se odpovídající ustanovení do závěrečných ustanovení. Přicházejí v úvahu zejména v případech, když se rozhodneme uzavřít smlouvu s partnerem se sídlem v oblastech nebo v zemích, kde nelze předem vyloučit nestabilní politický a ekonomický vývoj, nebo jsou jiné důvody pro výslovná ustanovení této povahy.

Jde o to, aby žádná ze stran smlouvy nebyla odpovědná za nesplnění závazku, který plyne ze smlouvy, pokud k neplnění došlo vlivem mimořádných okolností, které strana ani s vynaložením veškeré péče nemohla překonat. K běžným podmínkám této povahy patří ustanovení o nesplnění závazků v důsledku války, požáru, výbuchu nebo v důsledku zákazu nezbytných dodávek materiálů, zařízení, dokumentace a technologie na základě vládních nařízení, v důsledku významné stávky a podobně. Příliš široké formulace nad uvedený rámec mohou být v praxi nevýhodné. Rovněž se nedoporučuje přistupovat na formulace, jejichž definice je v tuzemsku nejasná nebo neobvyklá.

Každý odklad v plnění smluvních povinností v důsledku vyšší moci je omezen jen na časové období, během něhož taková příčina trvá. Výskyt překážky vyšší moci a její zánik musí být druhé smluvní straně oznámen do určité lhůty a musí být ověřen příslušnými úřady nebo obchodní komorou.

V případě, že by mělo dojít v důsledku vyšší moci k odkladu plnění smluvních povinností o určitou lhůtu – například o 6 měsíců – pak lze sjednat, že smluvní strana, které bylo doručeno oznámení o zásahu vyšší moci, je po uplynutí sjednané lhůty oprávněna smlouvu ukončit výpovědí s okamžitou platností.

 

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.