Jan Hrušák: V budování i provozu výzkumných infrastruktur jsme příkladem Evropě

Jan Hrušák, někdejší předseda Evropského strategického fóra pro výzkumné infrastruktury.

Brno hostilo od 19. do 21. října Mezinárodní konferenci o výzkumných infrastrukturách ICRI 2022, kterou spolupořádá Masarykova univerzita. „Je to významná akce a do jisté míry i ocenění toho, co jsme v České republice při budování a využívání výzkumných infrastruktur dokázali,“ hodnotí Jan Hrušák, někdejší předseda Evropského strategického fóra pro výzkumné infrastruktury.

Česku se podle Jana Hrušáka dlouhodobě daří udržovat koherentní politiku výzkumných infrastruktur na nejvyšší evropské úrovni. První cestovní mapu mělo již v roce 2010. „Navíc teď předsedáme Radě EU a otázka výzkumných infrastruktur a jejich využití pro zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky je jednou z priorit našeho předsednictví.“

Jak jsou u nás výzkumné infrastruktury vymezeny?

Zákon o podpoře výzkumu a vývoje přímo definuje takzvané velké výzkumné infrastruktury. Vědecká infrastruktura je v podstatě služba vědecké komunitě a širší veřejnosti umožňující najít vědecky podložená řešení problémů. Ať už jde o otázky v základním výzkumu, nebo o komplexní společenské výzvy. Infrastrukturou pak může být jedno vědecké zařízení nebo jejich soubor, ale i datový archiv. Zkrátka obecně vše, co slouží k tomu, aby se klíčové otázky daly uchopit odpovědným vědeckým způsobem. Dobře fungující výzkumné infrastruktury máme v Brně, Ostravě, v Praze a ve středních, ale i jižních Čechách.

Čím si úspěch Česka při budování výzkumných infrastruktur vysvětlujete?

Výhodou je kromě jiného i naše velikost. Uvnitř vědecké komunity, která není ve srovnání s některými jinými zeměmi tak početná, je snazší dohodnout se na několika málo prioritách, následně propojit kapacity a celé to vést jedním směrem. Důležitá je samozřejmě i role ministerstva školství.

Funguje to tak ve všech podobně velkých zemích?

To nejspíš ne. Naší další výhodou bylo i to, že jsme se začali problematikou výzkumných infrastruktur zabývat už v první dekádě tohoto století, v době ekonomického růstu a prorůstových rozpočtů, kdy peníze ještě nebyly tak limitujícím faktorem. Navíc se podařilo vedle národních zdrojů významnou měrou zapojit i strukturální fondy. Tato synergie byla hlavním faktorem úspěchu a ve využití strukturálních fondů pro budování výzkumných infrastruktur jsme měli opravdu pionýrskou roli. Byli jsme jedni z prvních, pokud ne zcela první, kteří využili evropské peníze určené na vyrovnávání rozdílů mezi regiony k budování významných vědeckých kapacit a excelence.

Můžete uvést příklady?

V rámci Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI) jsme naplánovali základy politiky výzkumných infrastruktur. V Brně se vybudoval CEITEC, v Ostravě výpočetní kapacity počítačového centra IT4INNOVATIONS, nedaleko Prahy vyrostlo laserové centrum ELI, BIOCEV a centrum SUSEN. To všechno jsou centra kolem infrastruktur, které začínají na evropské i globální úrovni sklízet plody strategického přístupu, který se formoval už v roce 2007 právě v programu OP VaVpI.

Prvotní investice do vybudování vědeckých kapacit ale k úspěchu zřejmě nestačí. Jak se podařilo zajistit prostředky na další provoz?

Financování výzkumných infrastruktur se u nás naštěstí vyvíjelo plynule a bez větších otřesů. Částečně to vycházelo ze závazků udržitelnosti, důležitá byla i podpora významných aktérů, tedy univerzit, Akademie věd ČR, ministerstva školství i Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Myšlenku centralizovaného rozvoje výzkumných infrastruktur tehdy podpořil i projekt IPN Audit systému výzkumu a vývoje v ČR, který jsme nechali zpracovat již v roce 2012.

Bylo vaše zvolení do čela ESFRI v roce 2019 výsledkem tohoto českého úspěchu?

Mohlo to sehrát určitou roli. Česko je v oblasti politiky výzkumných infrastruktur bezesporu uznávaným příkladem dobré praxe a dávalo smysl ji povýšit na evropskou úroveň. Sám se navíc problematikou zabývám více než 20 let, což patrně k mému zvolení také přispělo.

Co se za vašeho předsednictví ESFRI podařilo?

ESFRI funguje od roku 2002, a přestože se neustále vyvíjí, jde o vývoj lineárním a předvídatelným směrem. Dlouhodobé plánování je v téhle oblasti důležité. Připravit projekt výzkumné infrastruktury trvá nejméně pět let, dalších pět až 10 let se buduje a pak se nejméně stejně dlouho provozuje. Revoluce nejsou žádoucí. V Evropě se podařilo vybudovat systém podpory výzkumných infrastruktur formalizovaný do podoby cestovních map, jakéhosi strategického plánu investic.

Co si máme představit po pojmem cestovní mapa?

Cestovní mapa ESFRI je strategický dokument, který říká, že se členské státy dohodly na společné investici do projektů výzkumných infrastruktur. Projekty do cestovní mapy nepředkládají totiž jednotlivé instituce jako např. univerzity, ale členské státy. Na seznam podporovaných infrastruktur, který následně koncepčně zaštiťuje Rada ministrů, se dostanou jen ty vědecky excelentní projekty, které jsou připraveny k realizaci a jsou podpořené více než jedním státem. Dokument ESFRI White Paper: Making science happen, který se podařilo vytvořit během mého předsednictví, nastartoval strukturální změny na evropské úrovni mnohem širšího dosahu než sama cestovní mapa. Tímto strategickým dokumentem se ESFRI v rámci nového konceptu Evropského výzkumného prostoru (ERA) přihlásilo k odpovědnosti za ekosystém výzkumných infrastruktur.

Tento strategický dokument obsahuje 37 doporučení. Můžete vytknout ta nejdůležitější?

To je těžké, protože za důležitá považuji všechna. Některá jsou ale připravenější. Jednou z velkých priorit bude optimalizace systému výzkumných infrastruktur, což ovšem nutně neznamená, že se mají infrastruktury bez náhrady rušit. Další velké téma související s optimalizací je monitoring. Proto jsme v ESFRI vypracovali metodologii, s jejíž pomocí lze sledovat dynamiku vývoje jednotlivých výzkumných infrastruktur napříč vědními disciplínami.

Rozhovor v plném znění si můžete přečíst v magazínu Universitas. 

Autorka: Tereza Fojtová

Foto: Dan Hamerník, Universitas

Zdroj: Universitas

Jan Hrušák

• Po studiu fyzikální chemie na Technické univerzitě Leuna-Merseburg v Německu přijal v roce 1995 místo na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, kde po roční úloze hostujícího profesora v Ústavu molekulových věd v japonském městě Okazaki pracuje dodnes.
• Je autorem více než 100 vědeckých publikací, na kontě má přes 3,5 tisíce citací.
• Dlouhá léta je členem ESFRI, v letech 2019–21 byl jeho předsedou.
• Působí jako zvláštní vyslanec pro výzkumné infrastruktury na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, kde také zastával funkci generálního ředitele pro výzkum.
• Dvě funkční období byl členem Akademické rady, působil v předsednictvu Akademie věd a nyní je jejím vědeckým poradcem.