Na konferenci k ukončení podpory projektu CzechELib z programu OP VVV do Prahy přijeli významní odborníci na oblast open access. Portál Vědavýzkum.cz s nimi hovořil o tom, jak změna způsobu publikování otevře budoucnost globálnímu výzkumu.
V rámci závěrečné konference k ukončení podpory projektu CzechELib se do Prahy sjeli významní čeští i zahraniční odborníci na oblast open acces (nebo také otevřeného způsobu publikování). Mezi nimi byli také Teri Oaks Gallaway, výkonná ředitelka SCELC (Statewide California Electronic Library Consortium), Ralf Schimmer, vedoucí informačního oddělení Digitální knihovny Společnosti Maxe Plancka, Colleen Campbell, která v Digitální knihovně Společnosti Maxe Plancka vede oblast externího zapojení v přechodu na open access. Dále také Martin Svoboda, ředitel Národní technické knihovny, a Jiří Jirát, vedoucí oddělení Licenční a administrativní jednotky projektu CzechELib. K dispozici je i záznam z konference.
Možná začněme úplně jednoduchou otázkou – proč je přechod na otevřený způsob publikování (open access) důležitý a proč bychom do něj měli z veřejných prostředků investovat?
Ralf Schimmer: Nejprve je třeba vyvrátit představu, že přechod na open access bude znamenat investování dodatečných finančních prostředků. Celý princip stojí obráceně. Vědecké výzkumné instituce jsou masivně financovány z veřejných zdrojů, přičemž platí vydavatelům za zpřístupnění svých článků, aniž by za to byly jakkoliv odměněny.
Z finančního hlediska jde tedy spíše o to, že v diskusi o open access se snažíme toky peněz, které už v tomto systému jsou, lépe redistribuovat. To znamená přepracovat dosavadní systém financování vědy a výzkumu tak, aby byly investice vynakládány účelněji, a znovu definovat poskytované služby – za co je legitimní utrácet peníze, a za co není. To vše pokud možno s využitím stávajících veřejných fondů bez potřeby dalšího zvyšování.
Colleen Campbell: Rozhodně je načase udělat razantní změnu. Je třeba nadále jasně deklarovat, že značná část výzkumu je financovaná z veřejných zdrojů, a tudíž na něj společnost už jednou dostatečně přispěla. Nedává proto smysl, aby veřejnost musela platit za to, aby se s vědeckými daty a závěry mohla seznámit.
Lze tak tvrdit, že otevřený způsob publikování může pomoci peníze i jednotlivým výzkumným organizacím ušetřit?
Ralf Schimmer: To je podle mého trochu zavádějící. Celý systém je natolik komplexní a demograficky diferencovaný, že nelze jednoduše určit, jak velký je celkový objem prostředků, a podle toho následně měřit úspory. Natož slibovat jednotlivým institucím, že se jim s přechodem na nový systém sníží náklady.
Některé instituce skutečně budou v rámci nového systému muset hledat dodatečné způsoby financování, což je výzva na národní úrovni. Co je ale důležité a na několika národních případech také empiricky ověřené, je to, že přechod na open access v celkovém úhrnu přináší snížení nadbytečných nákladů.
A pak je tu také praktický dopad otevřeného sdílení poznatků, který je možná důležitější než otázka úspor nebo smysluplného investování veřejných financí. Příkladem toho je rychlost, s jakou byli vědci schopni vyvíjet vakcíny během pandemie koronaviru. V tom otevřený přístup k datům a výzkumným poznatkům sehrál nezanedbatelnou úlohu. Systém open access a obecněji otevřená věda má velmi konkrétní potenciál řešit zcela konkrétní výzvy, se kterými se globální společnost potýká.
Jiří Jirát: Také bych se ještě na okamžik pozastavil u otázky úspor. Je zřejmé, že některé instituce, jako je třeba Univerzita Karlova, po přechodu na open access pocítí vyšší náklady na publikace – na rozdíl od malých vysokých škol nebo menších firem, které téměř vůbec nepublikují, ale provádějí vlastní výzkum, a tudíž především potřebují mít možnost číst vědecké publikace. Z toho plyne, že dojde ke změně ve zdrojích, ze kterých budou peníze do systému přicházet. Důležité je, aby bylo možné tuto změnu vyvážit. A to půjde nejlépe na mezinárodní úrovni.
Hezkým příkladem je v tomto smyslu SCOAP3. Toto konsorcium pro open access v oboru částicové fyziky má nejen silnou oporu v CERN, ale sdružuje také tisíce veřejných knihoven, kterým poskytuje právní i ekonomický servis. Právě díky vzájemnému propojení zůstaly výdaje těchto knihoven na nákup licencí po vstupu do konsorcia v zásadě stejné.
Názor, že řešení nerovných výdajů na open access mezi jednotlivými institucemi spočívá ve vytváření větších konsorcií, zazněl i na závěrečné konferenci k projektu CzechELib. Je to tedy podle vás tak?
Teri Oaks Gallaway: Ano, ale to, co třeba právě sledujeme ve Spojených státech na vznikajících transformačních dohodách, stále není dostačující. Při bližším pohledu na tyto dohody zjistíme, že zahrnují pouze autory, jejichž instituce platí vydavatelům za otevřené předplatné pro čtení článků. Čili pokud neplatíte za předplatné, pak nemůžete využívat benefity open access.
Colleen Campbell: V otázce nerovnosti je podle mě dobré myslet na to, že v USA a jiných částech světa se to projevuje různě. V zásadě jsme stále na začátku transformačního procesu, kdy teprve začínáme přicházet na to, do čeho přesně to vlastně investujeme. Pokud přijmeme jako východisko, že vědecká komunikace je součástí výzkumného procesu, pak je třeba se ptát, jak v tom chceme vědce podpořit – do čeho budeme investovat čas, energii a finance. Zkrátka jde o to zohlednit a harmonizovat potřeby výzkumných institucí, které přecházejí na open access, a grantových agentur, které financují výzkum, tak aby byl výsledný systém spravedlivější na všech úrovních i ve všech částech světa.
Naším cílem není zpřístupnit vědecké poznání vybrané skupině příjemců, ale přimět instituce, aby se zaměřily na to, kde a v jakých časopisech jejich autoři publikují, a aby přitom sledovaly své rozpočtové cíle. Zásadní je otázka: Co děláme pro to, abychom podpořili svého autora ve vědecké komunikaci?
Terri Oaks Gallaway
Nová éra sdílení vědeckých poznatků
Zmínila jste, že jsme v období transformace. Co to přesně znamená?
Colleen Campbell: Jsme v procesu významné přeměny – prvním důležitým krokem v předchozích letech bylo to, že jednotlivé země připustily nutnost změnit způsob publikování. Nyní se nacházíme v bodě, kdy se rozšiřuje množství článků publikovaných v režimu open access. A to je příležitost ptát se, jak posunout spravedlivé rozložení vědeckých poznatků na ještě vyšší úroveň.
Jak už jsme zmínili, jsou tu konsorcia, která dnes dokážou vyrovnat zvýšení nákladů. Je třeba ale pokračovat: kolik za publikování platí jednotlivé země? Kolik například platí za publikování v přírodovědných vědeckých časopisech USA v porovnání s Českou republikou, kolik platí Harvard a kolik Univerzita Karlova? V dobách, kdy dominovalo předplatné, jsme takové informace neměli, nedokázali jsme k sobě přiřadit to, kolik jsme zaplatili, k tomu, co jsme za to dostali. Teprve nyní se můžeme začít bavit o dalších věcech, jako je přijatelná výše poplatku za přístup k určitému článku v dané zemi.
Jiří Jirát: V předchozí fázi jsme také neměli k dispozici žádné nástroje, jak vyhodnocovat, co se skutečně děje pod povrchem nebo jaká je návratnost vynaložených prostředků. Pokud jste chtěli publikovat, prostě jste museli dát vydavatelům to, o co si řekli.
Ralf Schimmer: Rád bych k tomu, co zaznělo, připojil poněkud odlišnou perspektivu. V roce 2019 jsem se účastnil jedné konference v Norsku, kde zazněl nesmírně zajímavý názor od jednoho z přednášejících. Podle něj každá doba vyžaduje vlastní obchodní model. Pokud se tedy podíváme na to, jaký obchodní model dominuje ve sféře sdílení vědeckých poznatků, tak zjistíme, že je to stále model předplatných. Jenže ten byl funkčním nástrojem, který úspěšně řešil otázku distribuce, v éře tištěných médií, kdy fyzická výroba něco stála, a tudíž za to příjemce logicky zaplatil.
Ocitáme se ale v digitální éře, kdy distribuce přestala být výzvou a nevyžaduje velké náklady. V odvětví publikace vědeckých poznatků, do kterého se masivně investuje kolem 10 miliard dolarů ročně, stále převládá zastaralý obchodní model. A ten se zde – na rozdíl od všech ostatních odvětví, jako jsou cestovní ruch, pojišťovnictví, bankovnictví či hudební průmysl – téměř neinovuje.
Bod obratu nastane teprve ve chvíli, kdy se již zastánci nového systému nebudou muset před světem obhajovat, že přišel čas na změnu. Kdy už nebude nutné knihovny přesvědčovat o tom, že postrádá smysl investovat do systému, který je od základu neudržitelný, pokud se nabízí ověřené a funkční alternativy. Je to jen otázka času, kdy ti, kteří udržují systém předplatných při životě, přejdou do defenzivy. Vývoj je v tomto směru neúprosný.
Ralf Schimmer a Colleen Campbell
To je určitě zajímavý úhel pohledu. Pokud v končící éře byla klíčovým problémem distribuce vědeckých poznatků, co bude podle vás tedy ústřední výzvou v onom novém období po transformaci?
Ralf Schimmer: Podle mého názoru je pro naši generaci největší výzvou to, že v popředí přinejmenším evropského výzkumného ekosystému stojí převážně lidé, kteří se rekrutují z akademické sféry, a tudíž nejsou profesionálními manažery. To samo o sobě nemusí být špatně, jen je dobré být si vědom toho, že univerzity nejsou řízeny na základě striktních komerčních analýz. Knihovníci jsou tímto nedostatkem ohroženi mezi prvními. A zatímco komerční vydavatelé si chovají své „dojné krávy“, logicky od nich nemůžeme čekat, že budou prosazovat nějaké inovace, které jim budou narušovat zažité pořádky.
Navíc donedávna na ně nebyl vyvíjen dostatečný tlak – většina deklarací zůstala na papíře a snahy o to, co nazýváme řízenou transformací, nebyly dostatečně organizované. Teprve v posledních letech vidíme první náznaky skutečně robustní transformace.
Zakončil bych to tím, že naším hlavním úkolem je porozumět tomu, jak dosavadní systém funguje, a zároveň dokázat pokřivené peněžní toky usměrnit, aniž bychom systém zcela destruovali. Proto, aby zástupci digitální generace po nás mohli řízení tohoto systému převzít a začít budovat zcela nový systém sdílení vědeckých poznatků.
Colleen Campbell: Měli bychom také upozornit na rozdíl mezi komerčně orientovanými publikačními službami a samotným open access. Ty totiž často mylně splývají. V současné době drtivá většina vědců publikuje své články v komerčních vydavatelstvích, což je třeba brát jako výchozí bod. Dokud nevyřešíme problém uzamčeného, placeného přístupu, pak se k alternativním formám otevřené vědecké diseminace nepřiblížíme. Samotný open access je první krok. Následovat ale musí ještě mnoho dalších.
Pokud navíc chceme rozšířit diskusi o koncept otevřené vědy, pak musíme kromě investic vzít do hry také otázku motivace. Jak nastavit systém tak, aby vědce a vědkyně motivoval k tomu, aby ve své práci aplikovali principy otevřené vědy?
Teri Oaks Gallaway: Když se tak zamýšlím nad stávajícím americkým systémem zaměstnávání a kariérního růstu, nepřijde mi, že by byl vybudován na principu otevřené vědy a výzkumu. Naopak vyrůstá z individuální honby za publikacemi a budováním vlastního portfolia. Pokud vědečtí pracovníci skutečně usilují o změnu, pak by měli vytvářet na své instituce tlak, aby příslušně upravily své kariérní řády a směrnice.
Zleva: Pim Slot, Teri Oaks Gallaway, Colleen Campbell, Ralf Schimmer
Knihovny jsou důležitější více než kdy dřív
Colleen Campbell: Ještě bych se chtěla vrátit k myšlence, že vcházíme do nové éry sdílení vědeckých poznatků. Z pohledu zástupců knihoven vnímám, že transformace, o které se bavíme, přináší mnoho obav a otázek typu: Dokážeme s tímto pohybem udržet krok po profesionální stránce? Zvládneme zachovat své fungování v nových podmínkách, pokud jsou naše příjmy úměrně závislé na stávajícím systému předplatných? Knihovníky tak čeká úkol přijmout koncept otevřené vědy za vlastní a současně najít k jeho podpoře svou roli. Dosud si nejsem jistá, nakolik jsme v rámci komunity knihovníků v tomto smyslu všichni na stejné lodi.
Ralf Schimmer: Lidé, včetně vědců a vědkyň, se transformace přirozeně bojí, proto je třeba jim skutečnost prezentovat v širším kontextu – kdo jiný než knihovny nebo knihovnická konsorcia se jich dokáže zastat před zájmy těch, kteří určovali pravidla hry doposud? A proto se ve Společnosti Maxe Plancka neobáváme, že bychom jako knihovníci s přechodem na otevřený přístup ztratili svou relevanci – naopak věříme tomu, že budeme pro vědce čím dál potřebnější.
Teri Oaks Gallaway: Přesně tak. Jako knihovníci se musíme posunout do nových oblastí a naučit se poskytovat nový druh služeb. To v konečném důsledku podle mého názoru způsobí, že budeme užitečnější.
Na druhou část rozhovoru se můžete těšit příští týden!
Podívejte se také na volně dostupný záznam z celé konference:
https://www.youtube.com/watch?v=EpB03GbOZpk
Autor: Vědavýzkum.cz (JT, MP)
Foto: Národní technická knihovna
Teri Oaks Gallaway – SCELC (Statewide California Electronic Library Consortium)
Teri Oaks Gallaway je výkonnou ředitelkou SCELC (Statewide California Electronic Library Consortium). Odborně se zabývající tématy dostupnosti učebnic, rovného přístupu a studijního úspěchu. Nedávno získala národní grant pro vedoucí pracovníky od Institutu muzejních a knihovnických služeb (IMLS). Doktorát získala v obory Educational Leadership & Research z Louisiana State University.
Ralf Schimmer – Digitální knihovna Společnosti Maxe Plancka
Ralf Schimmer vede licenční strategii Digitální knihovny Maxe Plancka (MPDL), která slouží více než 80 pokročilým výzkumným ústavům Společnosti Maxe Plancka. Je zastáncem otevřeného přístupu ve vědecké komunikaci, předsedal řídící radě SCOAP3 (2014–2016), působí v mnoha mezinárodních radách (např. OA Switchboard a Fair Open Access Alliance). Se svým týmem nyní také pracují na dohodách německé iniciativy DEAL se společnostmi Wiley a Springer Nature.
Colleen Campbell – Digitální knihovna Společnosti Maxe Plancka
Colleen Campbell vede oblast externího zapojení v přechodu na OA v Digitální knihovně Společnosti Maxe Plancka. Koordinuje zde dvě strategické knihovnické iniciativy: Iniciativu Open Access 2020, globální alianci výzkumných organizací a jejich knihoven, a Iniciativu ESAC. Je také členkou pracovní skupiny LIBER pro otevřený přístup a působí ve správní radě EIFL, neziskové organizace, která spolupracuje s knihovnami na umožnění přístupu ke znalostem v rozvojových zemích a zemích s přechodovou ekonomikou.
Martin Svoboda – Národní technická knihovna
Martin Svoboda je již 25 let ředitelem Národní technické knihovny (do roku 2009 nesla název Státní technická knihovna). Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a od konce 60. let pracoval jako programátor ve výzkumných ústavech a státních podnicích. V letech 1988–1997 se zabýval automatizací v Národní knihovně ČR, byl spoluzakladatelem projektu CASLIN (Česká a Slovenská knihovní síť). Je duchovním otcem i řešitelem projektu CzechELib (spolufinancovaným EU z fondu OP VVV) i následného projektu Národního centra pro informační podporu VaVaI zahájeného v roce 2021. Nyní připravuje projekt CARDS na zlepšení dostupnosti všech informačních zdrojů (tedy nejen elektronických) pro celé Česko.
Jiří Jirát – Národní technická knihovna
Jiří Jirát vystudoval inženýrské a doktorské studium VŠCHT Praha, obor matematické modelování. V letech 2001–2002 pracoval v softwarovém start-upu a od roku 2002 působí na VŠCHT Praha, kde se věnuje výuce práce s chemickými databázemi, oblasti elektronického (odborného) publikování. Úzce spolupracuje také s Centrem informačních služeb VŠCHT Praha. Od roku 2017 je současně vedoucím Licenční a administrativní jednotky CzechELib a od roku 2020 je také členem ICOLC Coordinating Committee.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
