Přinášíme vám první ze série rozhovorů s držiteli Cen Francouzského velvyslanectví v Praze. Petr Štěpnička získal ocenění v roce 1996. Co se z jeho pohledu za tu dobu změnilo v akademickém prostředí a proč je podle něj důležité, aby se mladí vědci podívali za hranice?
Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi - vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je budeme postupně přinášet na portále Vědavýzkum.cz.
Petr Štěpnička (Cena Jean-Marie Lehna 1996) vystudoval anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, potom strávil rok na Hokkaidské univerzitě v Japonsku. Po návratu pokračoval s výzkumem v oblasti organokovové chemie. Věnuje se chemii ferrocenových sloučenin. Ferrocen je strukturně zajímavá organokovová látka, která v sobě kombinuje organické a anorganické části a může být použita jako základní skelet pro stavbu dalších molekul. Ve svém výzkumu se zabývá tzv. ligandy, které jsou součástí koordinačních sloučenin a podpůrnými sloučeninami pro katalýzu. Katalyzované děje dnes hrají významnou roli v syntéze mnoha chemických sloučenin a je třeba je optimalizovat. Provedení chemických reakcí efektivnějším způsobem je totiž nejen ekonomičtější, ale také šetrnější k životnímu prostředí.
Pohybujete se v akademickém prostředí, změnilo se v něm něco?
Ferrocen jako základní látka byla pro náš výzkum poprvé popsána až v roce 1951. Od té doby stále přibývají nové oblasti, ve kterých hraje nebo může hrát přínosnou roli. Pro nás je zajímavé, že ve ferrocenové chemii stále zůstávají bílá místa na mapách poznání, do kterých se ještě nikdo nepodíval. Ta nás samozřejmě lákají.
A z hlediska aktuálních trendů v chemii?
Dnes se mluví o využití méně obvyklých látek, například oxidu uhličitého, kterého vypouštíme do přírody více, než je schopná zvládnout. Pokud by se ho povedlo nějakým katalytickým dějem převádět na něco užitečného, například metanol, bude to mít velký dopad na životní prostředí i společnost. Podobných látek je ale mnohem více.
Využívají čeští vědci dostatečně možností evropských grantových projektů?
Jedním z problémů české vědy je relativně nízká míra dlouhodobé stability a institucionální podpory. Pokud chcete dělat výzkum, je téměř nezbytné najít peníze jinde a žádat o grantové projekty. Jenže úspěšnost grantových soutěží jen zřídka přesáhne 30 %. Co se týče peněz ze zahraničí, byla zde tendence vytvářet velké struktury, které měly tvořit „velké“ výsledky. Podporována by ale měla být i diverzita výzkumu. Možná je to těžko pochopitelné, ale třeba na naší univerzitě je potřeba udržovat i obory, které neprodukují skvělé publikace, ale udržují znalost v dané oblasti.
Měl jste po obdržení Ceny Francouzského velvyslanectví šanci zúčastnit se stáže ve Francii?
Samozřejmě, byl jsem tam ještě v rámci doktorského studia. Strávil jsem ve Francii dva měsíce. Dokonce jsem měl možnost si pobyt ještě o dva týdny prodloužit, což bylo báječné. Pobýval jsem na Univerzitě v Rennes a přiznám se, že Bretaň mám od té doby velice rád.
Pozoroval jste nějaké rozdíly v přístupu k vědě?
Základní přístup je asi stejný. Vytyčí se nějaký problém, zajímavá oblast, a pak se kolem ní chodí tak dlouho, dokud se nenajde řešení. Řekl bych ale, že ve Francii jsou univerzity a CNRS propojené víc než u nás.
Potom jste již v další francouzsko-české spolupráci nepokračoval?
Po návratu ze stáže už ne. Ale zrovna teď jsme navázali kontakt s kolegy z Univerzity v Dijonu a zkoušíme provádět výzkum společně. Brzy k nám přijede francouzská studentka a já svého doktoranda zase pošlu do Dijonu. Vytvářet vědecké spolupráce uměle je nesmysl. Měly by být vždy podloženy konkrétním společným zájmem.
Jak moc je důležité rozvíjet spolupráci na mezinárodní úrovni?
Ve vědě to je to zásadní. Když se člověk zapouzdří, tak vlastně dojde do takového extrému, že dělá něco, co nedělá nikdo jiný, a tak trochu zdegeneruje. Proto je potřeba stále přijímat podněty zvnějšku. Mladí lidé, kteří chtějí začít nezávislou kariéru, by podle mě − pokud jim to tedy jejich situace dovoluje − měli vyjet do zahraničí a strávit tam nějaký čas. Jednoduše proto, aby viděli, jak se věda dělá jinde, a získali zkušenosti z jiné oblasti. Navíc se ještě pořád stává, že k nám přijede návštěva ze zahraničí a je překvapená, že zde žijeme podle západních standardů a provádíme dobrý výzkum. Tento pohled přetrvává a je na nás, abychom ho změnili. Proto se snažíme zvát hosty na přednášky a jezdíme na konference do zahraničí. Když vás lidé poznají, tak většinou zjistí, že jejich pohled byl třeba nějak pokroucený.
Co byste řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval chemii?
Ať určitě neváhá a jde do toho, poněvadž chemie je unikátní v tom, že si sama dokáže vytvořit objekt svého bádání. Sice parafrázuji výrok jiného chemika, ale je to stoprocentní pravda. Žádný jiný obor něco podobného v takové míře nenabízí. Většina oborů studuje totiž jevy, které vznikají bez našeho přispění
Autorka: Esther Idris Beshirová
Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut
- Autor článku: ne
- Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze
