Profesorka Jitka Moravcová je vůbec první profesorkou organické chemie u nás. Redakce portálu Vědavýzkum.cz s ní mluvila o příležitostech pro mladé v české vědě, genderových překážkách i jejích pedagogických zkušenostech.
Jitka Moravcová absolvovala VŠCHT Pardubice s vyznamenáním v roce 1975. S VŠCHT Praha pak spojila svou celoživotní vědeckou i pedagogickou dráhu. Aktivně působí na Fakultě potravinářství a biotechnologie, kde vyučuje studenty bakalářského, magisterského i doktorského cyklu. V období 2000-2005 stála v čele Ústavu chemie přírodních látek a v roce 2005 se stala vůbec první ženou ve funkci prorektorky VŠCHT Praha. Od roku 2015 je také členkou Rady pro výzkum, vývoj a inovace, poradního orgánu vlády České republiky.
Věda je dobrodružství
Vaším hlavním oborem je role sacharidů v jejich buněčném rozpoznávání. Jak jste se vůbec k takovému tématu dostala?
Vystudovala jsem organickou chemii tehdy ještě na VŠCHT Pardubice a poté, co jsme se s rodinou přestěhovali do Prahy, jsem zakotvila v laboratoři monosacharidů akademika Lukeše. A vlastně od té doby se semnou ty cukry táhly. Zaměřuji se hlavně na syntézu derivátu sacharidů a dnes je tahle oblast buněčné komunikace velmi silně rozvíjená, protože může vést k potenciálním léčivům. Zatím je to hodně složité, ví se toho příliš málo, ale perspektiva je obrovská.
Co na tak komplexním tématu jako jsou sacharidy, považujete za nejzajímavější?
Asi je to právě ten výhled najít nějakou účinnou léčivou látku. Samozřejmě vzhledem k tomu, kolik lidí se tímhle tématem na celém světě zabývá, jsem nohama na zemi. Asi to nebude zrovna naše pracovní skupina, která najde odpověď na otázku, jak používat sacharidy ve farmaceutickém průmyslu. Cukry jsou ale celkově velmi zajímavé sloučeniny, u nichž vlastně nikdy dopředu úplně nevíte, jak ta která reakce dopadne. Člověk je tak vlastně pořád zvědavý. Po téhle stránce je chemie nesmírně pestrá…
Takže vlastní platí ono známé, že věda je opravdu dobrodružství?
Samozřejmě, to je jasné! Vždyť to je jedno z největších dobrodružství, jaké může být…
Člověk se musí snažit reagovat pravdivě a otevřeně
Pravidelně se Vám daří získávat od studentů velmi pěkná hodnocení. Co podle vás dělá dobrého učitele?
Myslím si, že studenti oceňují především otevřenost. I mně se mnohokrát stalo, že jsme spolu řešili věci, které se školou měly máloco společného. Člověk se musí vždycky snažit reagovat pravdivě a otevřeně. Neříkám, že jde o vyloženě kamarádský vztah, ale vysokoškolský učitel by neměl jednat z pozice nějaké vzdálené a nedostupné autority, která má patent na rozum. Samozřejmě jde taky i o osobní příklad. Tady v laboratořinás tu je sedmnáct nebo osmnáct včetně studentů, kteří mě celý den vidí, jestli tady pracuji nebo jestli si čtu noviny…Vidí, že se také s něčím trápím, nebo že mi něco nejde. A pak to třeba spolu vyřešíme. Důležité je, aby studenti v laboratoři viděli, že jejich práce má smysl, že nás to oba dva baví, a že to může i vést k zajímavým výsledkům.
Když postoupíme o těch pár stupňů výš, k doktorandům. Jak vidíte šance pro mladé – ať už pro doktorandy nebo zrovna začínající postdoktorandy – v českém vědeckém prostředí?
Samozřejmě dnes je to tak, že kdo chce dělat vědu, bez titulu Ph.D. se prostě neobejde. Samotní doktorandi na tom u nás nejsou špatně, pokud – a pouze pokud – jsou v týmu, který má projekty, tudíž k tomu stipendiu dostávají další peníze. Škola se jim také snaží přidávat peníze v rámci nějaké naší univerzitní grantové agentury, rozhodně to ale nejsou velké částky. Pokud by ale takový absolvent doktorského studia k nám posléze nastoupil na první místo odborného asistenta, tak spláče nad výdělkem, protože peníze jsou velice malé. Chce-li si zařídit rodinu, a má tady čtrnáct, šestnáct nebo osmnáct tisíc, tak je to problém.
A jaké existují šance pro mladé vědce získat projekty, které by je finančně podpořily? Jsou tyhle možnosti dostatečně otevřené?
Principiálně tu ty možnosti jsou. GAČR například vyhlásil soutěž juniorských grantů. Jsou tam ale často podmínky, které ty mladí mohou jen těžko splnit. Bylo sice prima dát tam jednoroční postdoktorandský pobyt na zahraniční univerzitě, ale záhy to narazilo u maminek nebo rodičů na rodičovské dovolené. Jistě, pak se pravidla upravila, ale kvůli tomu, že se na takové věci nemyslí hned od začátku, to není úplně nejjednodušší. Teď například připravuje GAČR podporu pro získávání ERC grantů pro začínající vědce, takže ty snahy tady jsou. Školy se také snaží, ale pořád to začíná na tom, že doktorand musí být v dobrém týmu, který má výsledky a mezinárodní renomé, po doktorátu vypadnout do světa alespoň na rok, a pak se teprve vrátit a začít si budovat vlastní kariéru. K tomu by ale škola měla dávat nějaké podmínky, aby to neskončilo tím, že bude dvacet hodin týdně učit v laboratořích a pak se za směšný plat bude věnovat vlastní vědecké kariéře.
To je zvlášť zajímavé vzhledem k nedávné diskuzi o změně doktorandských stipendií. Zazněly takové názory, že by přijímání doktorandů mělo být umožněno jenom těm školám nebo těm týmům, které na ně dokážou sehnat dostatek prostředků. Jak to vidíte vy?
Jádro problému je v tom, že by mělo konečně dojít k nějakému roztřídění našich univerzit do kategorií, které jsou jinak ve světě naprosto obvyklé. Tedy ty, které jsou nejlepší a jsou schopné doktorandské studium přiměřeně financovat, dále na ty, které budou zaměřeny na bakalářské a magisterské stupně, a nakonec na ty prakticky orientované, které budou mít například jenom bakalářská studia. To by umožnilo doktorandy koncentrovat do těch nejlepších oblastí, které česká věda může nabídnout. Potíž je, že u nás se doktorandi vyrábějí jako na běžícím pásu.
Mohou s tím dělat něco sami studenti?
Důležité je, aby si dávali pozor a dbali na dobrý výběr školitele. Jen kvalitní školitel jim totiž umožní, aby jejich dizertace dosahovala špičkové úrovně, a zároveň měl dost prostředků na to je uživit. Jenomže studenti s tímhle nejsou dostatečně srozumění. Stejně tak, má-li školitel peníze z projektů, tak pochopitelně zvažuje, komu ty peníze má nabídnout a s kým chce pracovat. Tím také dochází k určité selekci.
Na druhou stranu současný systém hodnocení vědy a výzkumu nepodporuje, aby se otevíraly nějaké nové výzkumné směry na vysokých školách a univerzitách obecně, protože se hodnotí pouze minulé výsledky a žádná škola pochopitelně nebude riskovat dávat peníze do něčeho nového, co jí nepřinese peníze kafemlejnkem zpět. Což považuji za jeden z největších nedostatků tohoto způsobu hodnocení.
Což do budoucna může asi přinést krajně negativní důsledky pro rozvoj inovací a nových technologií, že?
Přesně tak. Konzervuje se stav, který je. Nové obory nevznikají, protože nenesou žádné RIVové body do kafemlejnku. Nebo nenesly. Teď už je s tím, doufejme, konec.
Muži si neuvědomují, že by to mělo být jinak
Byl jsem se podívat na jednom ze zdejších ústavů a měli tam vyvěšené tablo s personálním obsazením. Bylo zajímavé, že ze sedmnácti odborných asistentů tam bylo osm žen a z docentů tam nebyla ani jedno. Čím myslíte, že to je?
Protože si muži neuvědomují, že by to mělo být jinak. (smích) To si myslím! Ne snad, že by to dělali schválně. Oni si to prostě vůbec neuvědomují. Vezměte si, že já jsem se stala první profesorkou organické chemie u nás. Přede mnou žádná nebyla, po mě je jenom Jana Roithová. Jsme dvě. To už o něčem svědčí.
Jak těžké bylo stát se první profesorkou ve Vašem oboru? Byla jste také první prorektorku na VŠCHT. Bylo to obtížné?
Samozřejmě to těžké bylo… Ne snad, že by mi někdo dělal záměrná protivenství. Jak jsem řekla – ti muži si povětšinou ani neuvědomují, že by to mělo být jinak. Já jsem dokonce jeden čas dělala vedoucí ústavu a na jednom kolegiu děkana se řešil návrh z fakulty do velké vědecké rady. Pan děkan udělal seznam kandidátů. Ještě někdo vás napadá? – ptal se nás. A já jsem odpověděla – no, už jste se tam najmenovali všichni? Nenapsali tam ani jedinou ženu. Přitom jsme byli tehdy jediná fakulta, která v té době měla profesorky ženy - Hajšlovou, Demnerovou, Královou, Basařovou…
Všechno jsou to dneska významná jména…
No jistě. A nejmenovali tam ani jednu! To je typické –ani je to totiž nenapadlo. Velká vědecká rada, která měla přes čtyřicet lidí, byla vždycky jednobarevná.Vždycky jenom muži. Pan rektor si nakonec z těch nabízených profesorek nevybral ani jednu. A to je právě ono.
Mě to tenkrát hrozně rozzlobilo. Udělala jsem si takovou statistiku, kolik je žen ve vědeckých radách na vysokých školách a vyšlo to v průměru osm procent. Protože jsem nesmlčela, tak se později pan rektor rozhodl, že nějakou prorektorkou bude žena. Měl dvě kandidátky, já byla na druhém místě, za což jsem byla vděčná, protože jsem si myslela, že to dostane ta první a já se nebudu muset rozhodovat. Jenomže to dopadlo jinak a pak už jsem odmítnout nemohla.
Takže je to podle vás dáno tím, že si muži neuvědomují překážky, které staví do cesty ženám?
Přesně tak. Já jsem například mezi studenty zjistila, že když je žena ambiciózní, tak je to vnímáno krajně negativně – což mě upřímně překvapilo. Kdežto u muže je to považováno za chvályhodnou vlastnost.
Je to stále ta rozšířená představa: žena – k plotně a muž – živitel rodiny?
Bohužel pořád. A zdá se mi, že se ti mladí vracejí k názorům našich babiček. Žena má být doma a mít děti. Jednou jsem v rámci předmětu vědecké komunikace, který vyučuji, zadala studentům řečnické cvičení na téma žena a kariéra. Bylo k podivu, jaké názory měli. Že je měli studenti - muži, tak to je jedna věc. Ale že je měly i studentky, které tak samozřejmě přistupovaly na to myšlenku, že mezi kariérou a rodinou je to vždycky volba buď a nebo...
U vás na VŠCHT také běží projekt, který se genderovou rovnováhu ve vědě zabývá. Co myslíte, že by mohlo ženám pomoci odstraňovat tyhle překážky?
Lépe vychovávat muže! (smích)
A existuje něco, čím by tomu bylo možné napomoct?
Asi ano. My máme Zkumavku, školku, kam si maminky mohou dávat děti. Určitě je dobře, že se také rodičovská dovolená nepočítá do doby doktorského studia. Samozřejmě je to taky možnost zkráceného úvazku nebo práce z domova. To jsou všechno taková stejná obecná pravidla, kterých by se měl držet každý zaměstnavatel. Potom si myslím, že by se ty starší měly o mladší kolegyně trochu starat. Zbavit se toho postoje – já jsem si to musela vydobýt, tak ať tím ony teď projdou taky. Myslím, že bychom měly být víc kolegiální.
Autor: Vědavýzkum.cz (JT)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
