Milan Pospíšil: Rektor by měl mít v ekonomických otázkách silnější pravomoci

Do funkce předsedy České konference rektorů nastupujete po období formování nové vlády a změn ve vedení klíčových rezortů. Jak se vám s novou vládou spolupracuje?

Jsme zatím na samém začátku spolupráce. V tuto chvíli se vše odvíjí především od schvalování státního rozpočtu, takže zatím stále ještě pracujeme s předběžnými čísly. Je zřejmé, že prostředků není nazbyt a že se uvnitř kapitoly školství musela najít rovnováha mezi jednotlivými oblastmi.

Jako reprezentace vysokých škol jsme se již setkali s ministrem školství Robertem Plagou i s jeho týmem, známe se z jeho předchozího působení ve funkci, takže víme, co od sebe můžeme očekávat. Na zásadní rozhodnutí či konkrétní kroky ale teprve dojde.

Máte před sebou dvouletý mandát, který jste zahájil 1. února. Jaké postavení má Česká konference rektorů v českém vysokém školství a jaké jsou hlavní úkoly jejího předsedy?

Česká konference rektorů má v zásadě tři hlavní role. Tou první je koordinační funkce uvnitř komunity rektorů vysokých škol. Snažíme se sladit v otázkách, které řeší více institucí současně, a hledáme společné stanovisko tam, kde je to možné, sdílíme dobrou i špatnou praxi.

Druhou rovinu představuje vyjednávání se státem. Spolu s Radou vysokých škol jsme zákonem stanovené oficiální reprezentace vysokého školství, jsme připomínkovými místy legislativy.

Třetí oblastí je komunikace směrem k veřejnosti, snažíme se prezentovat význam a přínos vysokého školství pro všeobecný rozvoj každé moderní demokratické a otevřené společnosti.

Česká konference rektorů ale není hierarchická instituce. Rektoři vedou autonomní a často velké univerzity. Konference proto funguje spíše jako platforma spolupráce a diskuse. Role předsedy je především koordinační a reprezentativní, nikoli direktivní.

S novou vládou přišel na stůl i záměr připravit nový vysokoškolský zákon, který by nahradil stávající z roku 1998. Jste pro? Co by měl podle vás oproti současnému zákonu změnit?

Ano. Řada ustanovení současného zákona už plně neodpovídá dnešní situaci ani rozsahu činností, které dnes univerzity vykonávají. 

Diskuse se soustředí hlavně na vztahy mezi jednotlivými orgány vysokých škol — mezi rektorem, fakultami, akademickým senátem a správní radou. Dnes je rektor statutárním zástupcem univerzity a odpovídá za její hospodaření, zároveň ale řadu rozhodnutí musí schvalovat akademický senát. Pokud spolu orgány dobře spolupracují, systém funguje. Když se ale objeví spor, může být řízení univerzity složité. Proto se diskutuje o tom, zda by rektor neměl mít například v některých ekonomických a pracovně-právních otázkách silnější pravomoci, samozřejmě při zachování plné míry odpovědnosti a kontroly. Vysoké školy hospodaří s velkými finančními prostředky, v řádu jednotek miliard korun, z velké části se jedná o veřejné prostředky. Je proto důležité, aby jejich řízení bylo transparentní a důvěryhodné i z pohledu veřejnosti. 

Proto se mluví také o roli správních rad a o tom, zda by se více neměly soustředit právě na dohled nad hospodařením a být i nějakým způsobem zapojeny do systému volby rektora. 

Dalším tématem jsou akademické senáty — jakou mají mít roli, zda by se neměly více soustředit na kvalitu vzdělávání a tvůrčích a dalších aktivit a zda by v nich neměli mít zastoupení i neakademičtí zaměstnanci, kteří v nich dnes zastoupeni nejsou. 

Vedle řízení škol je druhou velkou oblastí, kterou by měl zákon řešit, kvalita vzdělávání a její sladění s evropskými standardy. 

Bezplatné studium má své slabiny

Panuje dnes mezi univerzitami shoda na tom, kam by měl vysokoškolský systém směřovat, nebo se v některých zásadních bodech neshodnou?

Začnu tím, na čem se shodneme, a to je otázka financování vysokoškolského sektoru. Dlouhodobě upozorňujeme na to, že celý systém je ve srovnání s obdobnými evropskými zeměmi podfinancovaný a že by měl mít vyšší podíl stabilního a stabilizujícího institucionálního financování a menší závislost na soutěžních grantových prostředcích.

Jste pro zavedení školného na vysokých školách?

Pokud bychom mluvili o školném v plné výši podle anglosaského modelu, myslím si, že to v českém prostředí vůbec není reálná cesta. Vysokoškolské vzdělávání sice stojí desítky miliard korun ročně, ale český systém je historicky postaven na principu bezplatného studia. Zároveň je ale pravda, že pokud je studium zcela bezplatné a bez jakékoliv limitace, část studentů si plně neuvědomuje jeho skutečnou hodnotu a například si zapisuje více studijních programů současně a teprve později se rozhodne pro ten, který jim vyhovuje více. Nic tomu podle současné legislativy nebrání, jen je to z hlediska veřejných rozpočtů neefektivní.

Například na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) se úspěšnost ukončení prvního ročníku bakalářského studia pohybuje pouze okolo 45–50 %. Velká část studujících buď přejde ke studiu na jiné vysoké škole, protože se úplně netrefili do požadavků našich chemických studijních programů, nebo využili studium u nás jako přípravu pro studium na lékařských fakultách. Případně poznali, že studium na vysoké škole je úplně mimo jejich schopnosti, jen to chtěli zkusit a v dalším studiu již nepokračují na žádné vysoké škole. V případě VŠCHT je potěšitelné to, že celková míra definitivního odchodu z vysokoškolského vzdělávání je zhruba pouze kolem osmi procent. Okolo 10 % studentů se na vysokou školu pouze zapíše, ale pak už se na škole nikdy neobjeví, jen po určitou dobu využijí, resp. zneužijí systém sociálních výhod, levné ubytování nebo zlevněnou „tramvajenku“. Tato situace nastává na řadě našich vysokých škol.

Dovedu si představit systém garantovaného počtu kreditů nebo určitého studijního „balíku“, který by měl student k dispozici pro bezplatné studium. Záleželo by pak na něm, jak s ním naloží – zda studium dokončí v standardní době, nebo část kapacity využije například na další studijní program.

Podporujete zavedení systému studentských půjček pro studenty v podobě, v jaké ho navrhl předchozí náměstek ministra školství Jaroslav Miller? 

Zcela určitě ano, je potřeba najít nějaký efektivní a udržitelný nástroj pro podporu talentovaných studentů z ekonomicky slabších rodin, kteří by si nemohli studium na vysoké škole vůbec dovolit. Studium na vysoké škole je sice bezplatné, ale vedlejší náklady s tím spojené, tj. ubytování, stravování, náklady na dopravu, jsou ve srovnání s ostatními evropskými státy poměrně vysoké. Souhlas rektorů je jednoznačný, jen bude třeba tento záměr dotáhnout až k realizaci v praxi, zatím se jedná pouze o ideový koncept.

V Česku nám chybí rizikový kapitál 

Ve srovnání s jinými zeměmi se české vysoké školy také potýkají s nízkým podílem financování ze soukromých zdrojů. Chcete zvýšit podíl těchto prostředků? 

V současné situaci pochází z veřejných peněz přibližně 90–95 % příjmů vysokých škol. Jednou z cest, jak zvýšit podíl soukromého financování, je vytvořit silnější motivační prostředí pro firmy, aby investovaly do spolupráce s univerzitami, ať už v oblasti základního či aplikovaného výzkumu, nebo při transferu technologií. Firmy si sice mohou odečíst výdaje na výzkum a vývoj z daňového základu, praxe je ale poměrně komplikovaná a často narážejí na administrativní nejistotu při posuzování, zda má konkrétní projekt skutečně charakter výzkumu a vývoje.

Jednou z variant je zapojení Technologické agentury ČR, která by mohla odborně posuzovat výzkumný charakter projektů. Pokud by usoudila, že projekt spadá do této kategorie, finanční úřad by se již zabýval pouze formální stránkou věci. 

Existují i jiné cesty než přímé financování, jak podpořit vstup soukromého kapitálu do vysokoškolského prostředí? 

Druhou cestou je transfer technologií a vznik univerzitních spin-off firem. Česká republika má v obou těchto oblastech stále poměrně slabé výsledky ve srovnání s vyspělými zeměmi. Univerzity často dokáží dovést výsledky do fáze laboratorního ověření, ale problém nastává v dalších fázích. Přechod z laboratorního vývoje do praxe totiž vyžaduje další investice a vyšší míru rizikového kapitálu a právě v této fázi nám chybí vhodné finanční nástroje. Komerční banky tyto projekty financovat nechtějí a vlastně ani nemohou, protože jsou příliš rizikové, a univerzity na ně obvykle nemají vlastní institucionální prostředky. V zahraničí proto běžně fungují specializované investiční fondy nebo programy rizikového kapitálu, které pomáhají tuto fázi překlenout

Jaké další překážky v soukromém financování výzkumu a vývoje vidíte? 

Dalším limitem je struktura české ekonomiky. Řada firem působících v Česku je součástí zahraničních koncernů, jejichž hlavní výzkumná centra se nacházejí v mateřských zemích. Tyto společnosti pak logicky směřují většinu výzkumných investic právě tam, protože jejich úkolem v Česku je vyrábět s optimalizovanými provozními náklady a ne se zabývat výzkumnými aktivitami.

V jakých dalších otázkách kromě nutnosti posílit veřejné financování se s ostatními rektory shodnete? 

Jsme v souladu i v tom, že vysoké školy potřebují jasnější signál od státu a zaměstnavatelů, jaké spektrum absolventů naše země skutečně potřebuje. V některých oblastech, například ve zdravotnictví, to funguje poměrně dobře, protože existují poměrně přesné odhady toho, kolik lékařů a dalších zdravotnických profesí budeme v nadcházejících letech potřebovat. V řadě dalších oborů však taková data chybí. 

A v čem se naopak neshodnete? 

Vedeme debaty o podobě studijních programů. Pochopitelně jsme různě orientovaní, někdo více akademicky, někdo více na praxi. Asi budeme mít i rozdílné postoje k otázce hodnocení vysokých škol a navázání financování na výsledky hodnocení. 

Výsledky hodnocení by měly více ovlivnit financování 

Jaký je váš postoj? Měly by se výsledky hodnocení vysokých škol výrazněji promítnout do jejich financování?

Jsem toho zastáncem, protože pokud by se výsledky do financování nijak nepromítly, bylo by to pro celý systém velmi demotivující. Zároveň je ale třeba brát v úvahu, že ani jednotlivé vysoké školy nejsou vnitřně homogenní. I na velmi kvalitních univerzitách existují excelentní, průměrné i slabší týmy. Současný systém hodnocení však pracuje především s úrovní celé instituce a je pak na samotných univerzitách, jak výsledky zohlední při vnitřním rozdělování prostředků.

Dnes je institucionální financování výzkumných aktivit, tzv. DKRVO, nastaveno tak, že přibližně 85 % prostředků tvoří stabilizační složka, která se odvíjí především od velikosti školy a zajišťuje základní stabilitu systému. Zbývajících 15 % představuje výkonnostní část, která by měla zohledňovat právě výsledky hodnocení. Diskutuje se ale o tom, zda těchto 15 % není příliš málo a zda by motivační složka neměla být vyšší – například 20 nebo 25 %. V případě vzdělávací činnosti je stabilizující a výkonová část institucionálního nastavení nastavena zhruba v poměru 75:25 a opět se nabízí otázka, zda tento poměr neupravit.

To by ovšem znamenalo někomu ubrat… 

Pokud by se výkonnostní část měla přerozdělovat pouze z existujícího balíku peněz, je prostor pro skutečnou diferenciaci velmi omezený. Opravdu by to znamenalo, že některé školy by musely výrazně tratit. Ideální by proto bylo, kdyby stát do systému přidal například alespoň nižší stovky milionů korun. Pak by bylo možné zachovat stabilizační složku a zároveň výrazněji posílit motivační část financování. 

Často upozorňujete na to, že jednoleté přidělování rozpočtu komplikuje strategické řízení univerzit. Budete usilovat o víceletý finanční rámec?

Ano, protože pro univerzity je předvídatelnost zásadní. Studium má víceletý charakter a pokud škola neví, s jakými prostředky bude pracovat za dva nebo tři roky, velmi těžko plánuje rozvoj studijních programů, personální politiku nebo větší investice.

Ideální by bylo, kdyby vedle rozpočtu na příští rok existoval i důvěryhodný výhled na další dva roky. Problém je, že celý státní rozpočet je v Česku nastaven především na ročním principu. Přesto je stabilnější rámec financování jedním z klíčových témat, které vysoké školy dlouhodobě otevírají.

Excelenci ve výzkumu je snazší definovat než excelenci ve vzdělávání

Co je podle vás excelence v univerzitním prostředí? Jak ji definovat? 

Univerzity mají dvě velká poslání – vzdělávání a výzkum. Jedním z nejvýznamnějších indikátorů jsou například granty Evropské výzkumné rady (ERC) a český podpůrný program ERC CZ. Určitým ukazatelem kvality jsou také úspěchy v programech Horizontu Evropa, zejména pokud univerzita získává projekty opakovaně a ve větším objemu.

Dalším kritériem může být podíl doktorandů na výzkumné produkci nebo úspěšnost jejich studia. Tím přecházíme k excelenci v oblasti vzdělávání, což je už definovatelné obtížněji. Jedním z nejpřirozenějších ukazatelů může být uplatnění absolventů a jejich ohodnocení. Teoreticky by bylo možné tyto informace sledovat propojením dat mezi Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvem práce a sociálních věcí, například prostřednictvím údajů ze systému sociálního zabezpečení, ale naráží to na technické a právní překážky, zvlášť v oblasti ochrany osobních údajů. 

Významným kritériem je také míra atraktivity mezinárodních studijních programů a společné studijní programy realizované s partnerskými univerzitami v zahraničí. 

Jste pro posílení této internacionalizace? 

Ano, ale internacionalizace by neměla být samostatnou kapitolou strategických dokumentů. Měla by být přirozenou součástí vzdělávání i výzkumu. Věda dnes bez mezinárodní spolupráce prakticky nemůže fungovat. České univerzity proto musí být schopné se zapojovat do mezinárodních projektů, získávat zahraniční granty a rozvíjet dlouhodobá partnerství, posilovat společné studijní programy typu double degree nebo joint degree.  

Velmi důležitá je internacionalizace také v doktorském studiu, kde by mezinárodní prostředí mělo být co nejsilnější. Na VŠCHT například tvoří zahraniční studenti zhruba čtvrtinu všech studujících a v doktorských programech je jejich podíl ještě vyšší.

Zároveň bych ale zdůraznil, že internacionalizace neznamená úplné opuštění českého jazyka ve vzdělávání. Český jazyk má v akademickém prostředí své místo a je důležité ho rozvíjet, zejména v oborech, které jsou úzce spojené s domácím prostředím.

Kdy bude některá česká univerzita patřit do světové TOP 100?

Není to nemožné, ale závisí to na celé řadě faktorů. Mezinárodní žebříčky jsou do značné míry ovlivněny velikostí institucí, objemem financování i mezinárodní viditelností. České univerzity jsou ve srovnání s velkými institucemi v USA nebo v Číně relativně malé, a v absolutních číslech proto soutěží obtížněji.

Do nejvyšších příček by se tak spíše mohly dostat největší české univerzity, jako je Univerzita Karlova nebo Masarykova univerzita. Nebo je cesta soustředit se na specializované žebříčky. Zároveň je ale potřeba říct, že samotné žebříčky mají své limity. Pro některé zahraniční studenty jsou důležité, ale neměly by být jediným měřítkem kvality univerzity.

Mají své limity, ale přesto o něčem vypovídají. Dokázal byste odhadnout, kdy se alespoň jedné z našich univerzit podaří do první stovky dostat? 

To je dlouhodobější záležitost, určitě překračující horizont 5 let, spíše to vidím na 10 let usilovné práce a postupného vylepšování parametrů hodnocení v rámci žebříčků. Hodně to bude záviset na financích, které vysoké školy získají na svůj provoz. Pokud chceme mít excelenci, tak ta se bude muset zaplatit a nemůže to být plošné, na to ČR nemá prostředky.

Milan Pospíšil je předsedou České konference rektorů a rektorem VŠCHT Praha. V minulosti zastával dvě funkční období pozici předsedy Rady vysokých škol, druhé z oficiálních reprezentací vysokého školství v ČR. Profesně se zabývá problematikou chemického a technologického zpracování a využití fosilních a alternativních paliv a dopady jejich používání na životní prostředí.