Filozof jazyka Tomáš Koblížek se na AV ČR věnuje výzkumu nenávistných projevů, děsivé řeči, dezinformací a svobody slova. V rozhovoru ukazuje, jak extremisté zneužívají jazyk vědy i proč jsou dnes projevy založené na strachu často účinnější než otevřená nenávist. Vypráví o své knize, o tom, jak se stalo, že ho ke spolupráci oslovují různá média, a jak vnímá důležitost komunikace vědy.
Vystupujete v médiích jako komentátor výroků a gest různých známých osobností nebo politiků. Jak tuto roli vnímáte ve vztahu ke své vědecké práci filosofa jazyka?
Komunikovat dnes filozofii a vědu znamená něco jiného, než co to znamenalo před deseti lety. Podle průzkumů u nás sice nijak neroste nedůvěra v experty, ale oproti dřívějšku se změnila povaha této nedůvěry: vědci a vědkyně mohou být někým vnímáni skoro jako nepřátelé společnosti. Je to postoj běžně šířený populistickými hnutími, která tímto směrem utvářejí veřejné mínění. Když jde pak jakýkoli vědec nebo vědkyně do médií, podle mě neprezentuje jen svoje téma, ale zároveň tam stojí za vědu vůbec. Já tedy vystupování v médiích vnímám právě takto: nejen jako prezentaci svých otázek, ale jako příležitost k tomu obhájit v dnešní, poněkud excesivní době odbornost jako takovou.
Nedávno proběhla médii kauza, kdy byli lidé některými politiky označováni za parazity, které je potřeba deratizovat a na druhou stranu se zmiňovali “lepší lidé” a ti “méněcenní”. Je pro vás náročné tyto výroky komentovat?
Když mi napíše novinář z významného média, zda bych se k tomu krátce nevyjádřil, jsem v trochu jiné pozici než kolegové chemici vyjadřující se například k jedu uniklému do řeky Bečvy. Na jedné straně je naše pozice podobná, stejně jako někdo vylije do řeky nebezpečné látky, tak někdo do veřejného prostoru „vylije“ extrémní gesta a projevy. V obou případech existují data ukazující, co typicky nastává, a teorie umožňující tento typ fenoménů dobře popsat. Jenomže já se zároveň dotýkám politiky a člověk musí dost přemýšlet nad tím, jak vyjádření formulovat. U té formulace by mělo být jasné, že mluvím obecně, ne jako politický oponent. Snažím se zdůrazňovat, že jde o případ nějakého typu mluvy, spíše nezmiňovat jména politiků a podobně. Avšak je třeba počítat s tím, že vás i tak někdo zaškatulkuje jako politického oponenta.
Přijde vám, že tato vyjádření, která balancují na hraně, jsou něčím výjimečná?
Pokud jde o ony „parazity“, je to forma politického jazyka označovaná jako bullhorning, dalo by se říct křiklounství. Do veřejného prostoru záměrně pouštíte slova a gesta výrazně překračující hranice normálnosti. To má různé funkce. Typicky chcete upozornit na sebe jako někoho, kdo se nebojí nerespektovat normy, kdo je spíše chce diktovat, kdo je možný vůdce. Případně publiku dáváte signál: „Vy mi za to nic nemůžete udělat, já jsem silnější“, jde tedy o demonstraci síly. A samozřejmě je zde přítomen také aspekt provokace, někdy se hovoří o flamebaitingu, kdy se tváří v tvář následné, třeba i hněvivé kritice dotyčný prezentuje jako někdo, kdo je oproti kritikům racionálnější a komu zuřivý dav upírá svobodu slova. Aplikovaná filozofie jazyka tohle vše přesně popisuje. Co se stalo v České republice, není novinka. Děje se to běžně kdekoli, kde jsou činní populističtí politici, patří to do jejich mluvního stylu.
Máte pocit, že reakce veřejnosti na tyto projevy byla adekvátní? Nebo jestli se už hranice snesitelného posunuly a řekneme si, že to je normální?
Neznám průzkum ukazující, jak lidé tuto kauzu vnímají, takže bych se musel vyjádřit o něčem, co nevím. Ale podobná gesta fungují tak, že neděláte jenom to gesto, ale implicitně říkáte, že je normální se takto vyjadřovat. Případná kritika pak nemá smysl jen jako nesouhlas s daným projevem, ale může zablokovat jeho normalizaci. Významný dopad má, pokud nesouhlasně reagují různé společenské autority, které jsou vlastně „strážci norem“. Já jsem příznivcem toho, aby se třeba ozývaly i různé celebrity, kdokoli, kdo má vliv. V tomhle ohledu mám třeba rád působení youtubera Kovyho.
Popularizace vědy není volnočasová aktivita
Berete popularizaci své práce jako součást vlastního bádání?
Naštěstí je komunikace vědy u nás čím dál víc brána jako součást vědecké práce. Pro mnohé výzkum skončí až ve chvíli, kdy se informace o něm dostane k někomu, kdo ji potřebuje – třeba jen aby si udělal jasno o nějaké věci. V diskuzi s některými zahraničními kolegy jsem ale s překvapením zjistil, že některé instituce komunikaci vědy nepodporují. „Tohle si dělejte ve volném čase. Hlavní jsou publikace.” Pak jsou instituce, které naopak na komunikaci velmi dbají, udělují za ni medaile – to beru jako signál, že daná organizace komunikaci vědy chápe.
Setkal jste se vy osobně někdy s poznámkami, že byste se měl více věnovat vědecké činnosti namísto vystupování v médiích? Nenálepkují Vás kolegové jako “mediálního filosofa”?
Nikdy jsem nezaznamenal ze strany ústavu nebo ze strany vedoucího oddělení jakýkoliv náznak, že bych to měl přestat dělat. Spíše podporu. Na publikacích samozřejmě pracuji, to je základ, ale chtěl bych, aby o daných tématech bylo i slyšet. Kritiku typu „mediální filozof“ jsem také zatím nezaznamenal. Možná je to tím, že se záměrně vyhýbám roli intelektuála, tedy někoho, kdo z jakéhosi nadhledu důvtipně glosuje či komentuje rozmanitá témata, od covidu přes gender a migraci až po ústavní právo. Spíš se snažím držet jen své specializace, tedy tématu nebezpečného jazyka. A pokud se někdy dostanu za hranu toho, co vím, budu rád, když mě někdo upozorní.
Od bádacího stolu do médií
Jak se stalo, že jste se začal objevovat v médiích?
To nevzniklo tak, že by existovala poptávka po mém přístupu. Nikdo mi nenapsal, protože by zjistil, že „Koblížek zkoumá hate speech a dezinformace z hlediska jazyka“. V jednu chvíli jsem ale pocítil, že bych do médií asi měl jít. Seděl jsem u rádia a jedna známá osobnost se najednou začala v souvislosti s Ukrajinou a Ukrajincích vyjadřovat o nenávistných projevech a dezinformacích zjevně bez znalosti odborné debaty – prezentovala oboje jako pouhé názory, které jsou zbytečně démonizovány. Co jiného mi zbylo, než si sednout k mailu a napsat co možná nejvěcnějším stylem: „Teď jsem slyšel váš pořad. Ohledně daných témat v něm zaznělo cosi, co je spíše v rozporu s popisem dezinformací a hate speech v současné odborné debatě. Samozřejmě respektuji právo každého se k dané věci vyjádřit. Pokud by Vás však zajímal také pohled současné vědy a filozofie, mohu pomoci.” Odepsali, že si toho váží, ale už se o tom bavit nechtějí. To bylo zrovna období, kdy se hodně začínalo mluvit o dezinformacích jakou součásti války. Řekl jsem si, že když v nějakém důležitém médiu zaslechnu něco, o čem dobře vím, že to výrazně neodpovídá současné diskusi v příslušných disciplínách, zkusím příležitostně upozornit, že výzkum to vidí jinak. Docházelo k tomu tak jednou za čtrnáct dní. Myslím, že asi každý novinář má nějaký e-mail od Koblížka, tak z roku 2022.
To byl tedy úplný začátek?
Ano. Většinou mi nikdo neodpověděl, ale já měl alespoň dojem, že jsem udělal maximum. Do toho jsem však také už hodně jezdil po školách a veřejných debatách. Pak mě sama od sebe oslovila Jitka Kostelníková, která dělá pro Akademii věd podcasty s vědci a vědkyněmi. Myslím, že tohle bylo důležité. Stručně jsme probrali, jakým tématům se věnuji, odkaz na podcast jsem si pak dal na svou webovou stránku, aby novináři případně měli jasno, s kým budou mít co dočinění. Věci se pak pomalu daly do pohybu. Přiznám se, že nyní si pokaždé dost vážím toho, když médium projeví zájem bavit se o tom, proč nenávistné projevy či dezinformace nejsou jen pouhé „názory“ a co o tomto typu komunikace už víme.
Publikum snese víc odbornosti, než si myslíme
Co nového vám přinesla mediální zkušenost?
Hlavně to, že lidi snesou víc odbornosti, než jsem myslel. Když jsem šel poprvé do velkého média, tak jsem si říkal, že vše budu muset hodně zjednodušit. Nepoužívat žargon, vyjadřovat se rudimentárně, dávat příklady atd. A potom jsem dostával reakce: „Tohle bylo fajn, ale v čem vlastně spočíval ten experiment se svobodou slova? Mluví se o dezinformacích, jak ale chápat malinformace?“ Zdá se mi nyní, že témata se nemusí zjednodušovat až na dřeň. Dále jsem netušil, že angličtina je velký problém. Je třeba se jí vyhnout, hledat české ekvivalenty.
Který z vašich mediálních výstupů Vám přijde důležitý?
Těch bylo asi víc. Ale zaujalo mě, že se mi nedávno ozvala i televize Nova, tedy komerční médium, jehož publikum asi běžně neoslovuji. Mluvil jsem zde o tzv. decline porn. Představitelé extremistických skupin si vezmou mobil, zapnou kameru a na způsob jakýchsi průvodců se procházejí po uprchlických či muslimských čtvrtích. Nejvíc se to děje v Londýně, ale třeba i v Paříži či Bruselu. Ukazují odpadky na zemi a říkají: „Podívejte se, co tady bydlí za lidi. Podívejte, jak jsou oblečení. Oni chtějí, aby bylo všude.” Ukazují „úpadek“, za který může „demokracie“ či „liberalismus“. Nebo jdou před gay bar a říkají: „Podívejte se, jak ti lidi vypadají. Oni chtějí, aby takhle vypadaly vaše děti." Tento druh videí se nedávno začal šířit s cílem podporovat radikalizaci.
Čemu se nyní ve svém výzkumu věnujete?
Právě mám dvě studie v recenzním řízení. V prvním se věnuji autoritě mluvčích online nenávistných projevů, protože jejich tvrdost nebo dopad nezávisí jenom na tom, co je řečeno, ale také na tom, kdo je pronáší. Zajímá mě tedy specifičnost autority mluvčích v online prostoru: internet má vlastní autority-hejtry. Druhý výzkum se týká zneužívání jazyka vědy v nenávistných projevech. To znamená, že lidé, kteří šíří různé nenávistné postoje třeba ve vztahu k LGBT lidem, muslimům nebo Židům, použijí vědecký slovník. Například tvrdí, že dané skupině je vrozené společensky nebezpečné chování a odkazují na genetiku. Použijí naprosto nesmyslný vědecký argument. Toho využívají extremistické skupiny, které nyní pracují na svojí mainstreamizaci, tedy na tom, aby jejich sdělení byla přijatelná pro širší veřejnost a působila důstojně.
Společně s Jakubem Kalenským a Monikou Hanych jste vydal knihu Dezinformace a hate speech. Jaké na ni máte ohlasy?
Jakub Kalenský je jeden z našich největších bezpečnostních expertů na dezinformace, v knize se soustředil hlavně na ruské dezinformační kampaně. Monika Hanych je vedoucí analytického odboru na Ústavním soudu a na problematiku se dívala z hlediska práva. Já jsem přidal pohled filozofie jazyka. Přiznám se, že jsem ke konci toho tvůrčího procesu byl trochu nervózní. Nakladatelství Academia nám vyšlo v mnoha věcech vstříc. Hodně nás podpořil i ředitel nakladatelství, pan Jiří Padevět, který napsal i předmluvu, a já si říkal: po takové podpoře by bylo dobré, aby kniha nezapadla. Naštěstí to dobře dopadlo. Už byla jednou vyprodaná, máme dotisk. A dostáváme pozvánky do různých debat ve školách, v knihovnách. Celá ta kniha je pro mě vlastně napínavý příběh s dobrým koncem.
Přečtěte si také
S Tomášem Koblížkem z Filosofického ústavu Akademie věd ČR jsme si povídali o výzkumu hate speech, tedy nenávistných projevů zaměřených proti různým skupinám. Rozhovor, který se odehrával na půdorysu aplikované filosofie jazyka, nás dovedl k etickým otázkám, jako jsou omezování svobody slova, šíření dezinformací nebo plíživá akumulace nenávisti ve společnosti.
Strach je silnější než nenávist
Chystáte nějaký větší výzkumný projekt?
Ano, chci se více zaměřit na fear speech, tedy děsivou řeč, která je hodně blízká nenávistným projevům: jejím cílem je manipulativně prezentovat nějaké lidi jako hrozbu pro zbytek společnosti – jde o antisemitismus, islamofobii či homofobii ve formě varování. Hraje zde roli jiný typ emoce, tedy strach, a ve filosofii jazyka k tomuto fenoménu ještě neexistuje odborná debata.
Máte pocit, že je to nyní ve společnosti aktuální téma?
Fear speech byla zatím více mapována v mediálních studiích, kde se ukázalo, že některé extremistické skupiny přecházejí od vyvolávání nenávisti k vyvolávání strachu. Když o někom, Židech, muslimech, gayích, nenávistně mluvíte, má to menší dosah, než když ho prezentujete jako někoho, koho by se lidé měli bát. Jednoduše proto, že nenávist je méně přijímaný pocit než strach. Fear speech pak má ale stejný účinek jako nenávistné projevy: podporuje radikalizaci či násilí. Věda a filozofie jazyka může celý tento proces znesnadnit odkrýváním těchto strategií.
Věda přináší naději
Můžu proti tomuto chování, proti fear speech či hate speech, já jako jednotlivec něco dělat?
Ano, existují i výzkumy týkající se reagovaní na nebezpečné projevy, říká se tomu counterspeech, tedy protiřeč. Dobře funguje, když člověk provede tzv. afiliaci. Například: „Podívej, já jsem také dost konzervativní, ale tohle bych o gayích nikdy neřekl.” Nebo: „Chápu, že jste právě přišel o práci, že vás to štve, ale ty lidi za to nemůžou.” Když člověk udělá vstřícný krok tohoto typu, následné přesvědčování pak může fungovat líp.
Dokázal byste uvést příklad jaký má vaše práce v oboru analytické filosofie reálný dopad na životy lidí?
Mám radost, když mi někdo po veřejné přednášce o nenávistných projevech řekne, že mu ten vědecký popis pomohl ujasnit si myšlenky a že nyní vnímá tu problematiku jako méně bezvýchodnou. Ten člověk zjevně nahlédl, že pochopení něčeho je první krok k tomu, abychom mohli věci měnit. Asi to bude trochu znít jako z cukrové vaty, ale líbí se mi, když věda přináší naději.
Tomáš Koblížek působí jako vědecký pracovník v Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu AV ČR. Věnuje se tématům, v nichž se filozofie jazyka a filozofie umění překrývají s etikou a politickou filozofií. Zabývá se dezinformacemi, nenávistnými projevy a pobuřujícími uměleckými díly. Mezi jeho hlavní publikace patří francouzská monografie La conscience interne de la langue (2021), kde se mj. zabývá otázkami agresivity v jazyce.
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
