O původu Slovanů a jejich příchodu na naše území víme zatím jen málo. Mimo jiné proto, že za sebou v začátcích nezanechávali vlastní písemné prameny a ty ostatní jsou pouze zprostředkované. Co vlastně byli zač a jak fungovaly jejich komunity, na to se snaží odpovědět dvě nové vědecké studie, z nichž jednu právě vydal prestižní časopis Nature a na kterých se podílela Zuzana Hofmanová z Masarykovy univerzity a Max Planck Institututu.
Slovanská expanze byla možná poslední velkou demografickou událostí, která trvale a zásadně změnila genetickou i jazykovou mapu Evropy, upozorňuje hlavní autorka dnes zveřejněných studií Zuzana Hofmanová. Přispěla k tomu analýza kostí více než 500 jedinců.
Velkých migračních vln jsme svědky v současnosti. Můžete na úvod popsat, jak to bylo v době stěhování národů se Slovany?
Rozšíření Slovanů patří k nejvýznamnějším, a přesto stále ne zcela pochopeným událostem evropských dějin. Od 6. století našeho letopočtu se ve východořímských i západoevropských pramenech objevují zprávy o slovanských skupinách, které osidlují rozsáhlá území – od Baltu po Balkán a od Labe až k Volze. Na rozdíl od lépe popsaných tažení Gótů, Langobardů či Hunů však „původ” Slovanů zůstával dlouhou dobu opředen záhadami.
Jedním z důvodů je, že první slovanské komunity po sobě zanechaly jen málo hmotných, archeologických památek. Své mrtvé spalovaly, stavěly jednoduchá obydlí a vyráběly málo zdobenou keramiku. Nevznikalo ani písemnictví a záznamy od Slovanů se tak objevují až po několika staletích od jejich údajného příchodu. Samotné označení „Slované“ pochází z cizích pramenů, nikoli od Slovanů samotných, a v pozdějších dobách bylo často zneužíváno za ideologickými účely. Otázky, odkud Slované přišli a jak dokázali zásadně proměnit kulturní a jazykovou mapu Evropy, tak zůstávaly bez odpovědi.
Čím dál hledáme v historii, tím máme méně spolehlivých údajů. Z jaké datové základny vychází váš výzkum a odkud staří Slované na naše území a do okolních zemí v širším regionu přišli?
Díky práci týmu vědců z Německa, Rakouska, Polska a Chorvatska s rozhodujícím příspěvkem vědců z Masarykovy univerzity máme první komplexní kontinentální studii starobylé DNA středověkých slovanských populací. Sekvenováním přes 550 starobylých genomů jsme zjistili, že šíření Slovanů bylo především o pohybu lidí. Genetické stopy ukazují na původ mezi jižním Běloruskem a střední Ukrajinou, což odpovídá dlouho předpokládaným lingvistickým i archeologickým hypotézám. Ačkoliv přímé důkazy z raných slovanských jádrových oblastí jsou stále vzácné, tato genetická data přinášejí první konkrétní vodítka – nejpravděpodobnější původ těchto populací byl mezi Dněstrem a Donem.
Jak toto šíření vypadalo?
Data ukazují, že od 6. století n. l. dochází k rozsáhlým migracím této východoevropské populace napříč střední a východní Evropou, což zásadně změnilo genetické složení regionů jako východní Německo a Polsko. Nešlo však o dobyvačný model. Místo armád a elitních struktur budovali migranti nové společnosti založené na rozšířených rodinách a flexibilních komunitách. Tím se lišili například od starověkých Římanů. Slovanská expanze nebyla jedním homogenním pohybem, ale souborem různých migračních příběhů – a neexistovala jediná „slovanská identita”. Zásadně – v genetických datech není žádný důkaz o majoritní migraci jednoho pohlaví: migrovaly celé rodiny, muži i ženy, a společně utvářeli nové společnosti. Budoucí výzkum ukáže, jak se takové jednotlivé komunity dále přizpůsobovaly, integrovaly nebo zcela proměnily v důsledku migrace i vlastního vývoje.
Co přinesl aktuální výzkum vzhledem k našemu území?
Naše další, dnes publikovaná samostatná studie v časopise Genome Biology, ukázala populační změnu i na jižní Moravě. I zde dokládáme demografickou změnu v souvislosti s přechodem ke slovanské materiální kultuře, která má původ na dnešní Ukrajině. Naše analýzy DNA zahrnovaly i dítě pohřbené v raně slovanském kontextu, typicky spojovaném jen s kremací. Stejný genetický signál se objevuje u jedinců ze 7.–10. století, tedy i v době raného moravského knížectví známého díky sv. Cyrilu a Metodějovi a vzniku staroslověnštiny a hlaholice během jejich příchodu a šíření křesťanství na Moravě.
Píše tedy moderní archeologie s využitím metod, které nebyly dříve dostupné, novou kapitolu evropských dějin?
V jistém smyslu ano. Nové studie nepřináší jen odpověď na otázku, jak vznikla jedna z největších jazykových skupin světa. Nabízí také nový pohled na to, proč byli Slované tak úspěšní. Bylo to dost možná právě díky tomu, že se neměnily jen elity, ale celé komunity a že se vyhýbali rigidním strukturám římského světa. Jejich jednoduchý životní styl a sociální pružnost jim umožnily prosperovat v dobách nestability. Slovanská expanze byla zároveň možná poslední velkou demografickou událostí, která trvale a zásadně změnila genetickou i jazykovou mapu Evropy. Díky novým výsledkům v podstatě nahlížíme za hranice písemných pramenů a můžeme rekonstruovat skutečný rozsah slovanské migrace jako jedné z nejvlivnějších, a přitom nejméně doceněných kapitol evropské minulosti.
Co přináší genetické studie nového o původu Slovanů?
Dramatická změna populace: Analýza genomových dat více než 550 starobylých jedinců ukazuje, že v 6.–8. století n. l. došlo ve východním Německu, Polsku, na Ukrajině a na severním Balkáně k výrazné změně genetické struktury – genom výsledné populace pochází z více než 80 % z východu Evropy.
Regionální rozdíly: Zatímco výměna populace byla na severu, např. střední Evropě téměř úplná, jižněji, například na Balkánu, došlo spíše ke smíšení příchozích z východu s místními komunitami. Tyto genetické rozdíly přetrvávají v populacích těchto oblastí dodnes.
Integrace, ne dobytí: Genetické důkazy nenaznačují žádné výrazné zkreslení ve směru jednoho pohlaví – migrovaly celé rodiny a komunity, nikoliv jen mužští bojovníci.
Flexibilní společenské uspořádání: Ve východním Německu přinesli migranti nové formy společenské organizace založené na rozsáhlých patrilineárních rodových strukturách, což je v ostrém kontrastu oproti malým rodinám typickým, které se geneticky prokázaly v předcházejícím období stěhování národů. Naopak v Chorvatsku si komunity migrantů častěji uchovávaly své původní společenské struktury.
Autorka: Táňa Hlaváčková
Zdroj: Masarykova univerzita
Zuzana Hofmanová je archeogenetička z Ústavu archeologie Masarykovy univerzity a Max Planck Institutu v Lipsku. Je autorkou nových studií, které vysvětlují genetickou i kulturní různorodost současné Evropy. Studie vyšly v prestižních časopisech Nature a Genome Biology. Na výzkumu analyzujícím DNA z kostí Slovanů se podílí od roku 2020.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Masarykova univerzita
