Výzkumný ústav textilních strojů letos slaví 70 let své existence. S jakým účelem vznikal?

Původně jsme se jmenovali Výzkumný ústav textilních technologií. Ten byl založen v roce 1951 s cílem zajišťovat výzkum a vývoj textilních strojů. Jimi jsme se zabývali až do revoluce s tím, že částečně se jimi zabýváme i dnes. Tehdy to ale bylo plnou kapacitou. Před revolucí jsme také byli součástí velkého koncernu, po revoluci jsme se pak osamostatnili a stali se akciovou společností.

Porevoluční transformace musela být náročný proces…

Ano, museli jsme v té době přejít na zcela nový režim. Do té doby jsme vždy dostali rozpis plánu, na čem máme pracovat, pro koho a dostali jsme také finance. Tím bylo na rok vystaráno. Po revoluci toto padlo. Najednou jsme ale mohli dělat, co jsme chtěli a pro koho jsme chtěli. O finance jsme se samozřejmě museli postarat sami – to byl zásadní zlom a začátek cesty k naší dnešní podobě.

Tehdy jste také začali rozšiřovat obory svého působení?

Po revoluci bylo jasné, že jen textilní stroje nás vlivem mnoha okolností neuživí, a tak jsme se přeorientovali na jiné obory. Šli jsme tam, kde jsme mohli využít naše zkušenosti a schopnosti. Dnes tedy například děláme výzkum a vývoj strojů pro zpracovatelský průmysl. Máme tedy široký záběr zasahující ke sklářským či bižuterním strojům, obráběcím, potravinářským a tak dále. Jde i o stroje jednoúčelové, zejména v oblasti automotive. Textilní stroje jsou ale nadále naše důležitá součást.

Jaká byla vaše cesta do vedení ústavu?

Před nástupem do funkce ředitele jsem byl poměrně úspěšný výzkumník. V momentě, kdy jsem byl zvolen ředitelem, jsem tak byl vhozen do řídící funkce, což bylo něco dost jiného. Tehdy jsem nevěděl skoro nic o obchodu, o zahraničním obchodu… To jsem se vše učil za pochodu. Nějakým způsobem jsem už tenkrát věděl, že vedení lidí mi jde, ale obchod, to byla zcela jiná parketa. Celkově to tenkrát nebylo snadné. Měli jsme ale štěstí, že se nám podařilo sehnat zahraniční zakázky, to moc pomohlo.

Jak vypadá vaše výzkumné oddělení? Zabýváte se i základním výzkumem, nebo v tomto směru spolupracujete například s libereckou univerzitou?

Naším gró hlavní činností je samozřejmě výzkum aplikovaný, ale někdy jdeme až k základnímu výzkumu. V řadě oblastí, zejména tedy v nanomateriálech, spolupracujeme s libereckou univerzitou. Jsou ale oblasti, kterými se nikdo nezabývá, a tak si právě i ten základní výzkum musíme udělat sami. Jde například o oblast výzkumu hluku či vibrací.

Kde berete talentované výzkumníky?

To je ohromný problém. Dneska je celkově obtížné sehnat lidi, a to nejen výzkumníky. Lidi prostě nejsou. Máme ale dobrou spolupráci s libereckou univerzitou, takže sledujeme tamní studenty a absolventy a snažíme se je získat. Máme samozřejmě i nějaké cizince, lidí bychom ale celkově potřebovali víc.

Kdo je přirozeným odběratelem vašich výsledků?

Přirozeným odběratelem našich výsledků jsou výrobní podniky. Zároveň máme také řadu spoluprací se zahraničím. Během pandemie jsme například vyráběli roušky s nanovrstvou, dále je to oblast 3D tkaní, což je světová novinka. V této oblasti spolupracujeme s taiwanským výzkumným ústavem.

Máte nějaký recept na úspěšnou spolupráci s firmami, kterým by se mohly inspirovat i veřejné výzkumné instituce?

Jsem v tomhle směru dost kritický. Školské prostředí znám nejen z venku, ale i zevnitř, protože jsem šest let vedl katedru. Můžu k tomu říct jedno: je třeba zkrátka dělat výzkum, o který je zájem. Nejde dělat jen to, co vás baví, je třeba dělat i to, co někdo bude skutečně potřebovat. S tím souvisí potřeba do firem jít a zjistit, co tam chtějí, o co mají zájem.

Mohou pomoci centra pro transfer?

Mohou, ale musí tam být lidé, kteří mají kontakt s výrobními podniky a vědí, jaké mají tyto firmy potřeby. Já jsem za svůj život prošel stovkou firem a všude, kam přijdu, tak se vždy podívám, co mají, a zkouším navrhnout lepší řešení pro jejich výrobu, usnadnit jim jejich činnost a tak dále. Trochu si také myslím, že systémově akademický svět není nucen transferovat, systém výzkumníky tlačí hlavně k publikacím, a to právě i na technicky orientovaných školách.

Myslíte si, že podpora základního a aplikovaného výzkumu v Česku je přerozdělována správně?

Všude na světě je to tak, že dávají zhruba 25 % do základního výzkumu a 75 % do toho aplikovaného. Protože vědí, že z aplikovaného výzkumu jdou výstupy přímo do inovací, a to pomáhá státu udržet si pozici mezi inovačními lídry. Ze základního výzkumu ale trvá deset až patnáct let, než z toho něco je. Což je samozřejmě v pořádku, ale je třeba nad tím podle toho uvažovat. Obecně by to mělo být tak, že se investované peníze státu vrátí. U nás se ale větší poměr peněz vkládá do základního výzkumu a aplikovaný je v menšině. Důsledkem toho je, že do výzkumu lijeme miliardy, ovšem relevantní výstupy z toho jsou malé. Osobně už ale změně v této oblasti moc nevěřím. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví nové ministerstvo pro vědu a výzkum. Zatím všichni slibovali, že na inovace půjde prostředků více, ale reálně se zatím nic z toho nesplnilo.

Další problém je, že školy a Akademie bojují za základní výzkum, protože to je jejich hlavní náplň. Jejich lobbing je daleko silnější. Zatímco se tedy aplikovanému výzkumu peníze braly, tak školy a ústavy Akademie rostly. Není síly, která by to dosud dokázala změnit. V roce 2008 proběhla reforma vědy a výzkumu. Jejím dílčím výsledkem bylo založení Technologické agentury ČR. A bylo řečeno, že nárůst rozpočtu na vědu a výzkum půjde z větší části do aplikovaného výzkumu. Ale pak přišla krize a žádný nárůst nebyl, spíš se škrtalo. A za posledních 5 let došlo k dalším škrtům v oblasti aplikovaného výzkumu zhruba o 4 miliardy korun. Tímto ale samozřejmě neříkám, že základní výzkum není potřeba a neměl by se podporovat, to vůbec ne.

Můžeme si vzít nějaký příklad ze zahraničí?

Pro mě byly vždy vzorem Fraunhoferovy instituty v Německu. Tam mají systém takový, že Max-Planck je pro základní výzkum a Fraunhofer pro ten aplikovaný. Toto je velice dobře zorganizované, Fraunhofer je obrovská instituce s velikým obratem. Fungují na třech pilířích, přímá podpora, granty a pak to, co si samy vydělají. Ke státní podpoře dostávají také určité úkoly od státu, řeší to, co on stát potřebuje. Toto u nás vůbec neexistuje. Mají také stanovené limity na to, kolik si mohou vydělat. Víme totiž, že úkoly od firem jsou krátkodobého charakteru. Stát ale chce, aby se jeho ústavy zabývaly také dlouhodobým výzkumem, aby měly, jak se říká, nazbrojeno na to, až přijdou zájemci. Při spolupráci s průmyslem je totiž důležité být o krok napřed, umět jim navrhovat inovace. Tenhle systém jsme navrhovali mnohokrát, ale zatím bez odezvy.

Děkujeme moc za rozhovor!

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali

Pokud byste si chtělí o VÚTS Liberec přečíst více, nepřehlédněte tento článek.

Miroslav Václavík

V roce 1966 absolvoval fakultu strojní Technické univerzity v Liberci (tehdy Vysoké školy strojní a textilní v Liberci). V letech 1979 až 1990 byl vedoucím matematicko-fyzikálního odboru VÚTS Liberec. V roce 1990 byl jmenován ředitelem a v roce 1992 generálním ředitelem VÚTS Liberec, a.s. Ten samý rok se na Technické univerzitě v Liberci habilitoval a v roce 2000 byl také jmenován profesorem v oboru Konstrukce strojů. Působil také jaké vedoucí Katedry mechaniky, pružnosti a pevnosti fakulty strojní liberecké univerzity.