Jste novým místopředsedou RVVI, čemu se v rámci Rady vlády věnujete?

V rámci RVVI se věnuji primárně hodnocení vědy v České republice. Jsme momentálně ve fázi, kdy ladíme Metodiku 2017+ a chceme ji připravit tak, aby s ní bylo spokojeno co nejvíce zúčastněných aktérů. Musím v tomto směru vyzdvihnout práci mého předchůdce Petra Dvořáka, který uvedl Metodiku 2017+ v život. To byla mnohem těžší práce, než se kterou se potýkáme dnes.

Co jsou podle vás největší aktuální výzvy českého výzkumu?

Největší výzva české vědy je zajištění budoucího financování. České prostředí výzkumu, vývoje a inovací bylo v posledním desetiletí zásobeno penězi z Evropy díky jednotlivým operačním programům. Což je skvělé, mohli jsme díky tomu vylepšit infrastrukturu, máme nové přístroje a spoustu kvalitních vědců. Nicméně peníze z Evropy přes operační programy pomalu přestávají téct. Dostali jsme se na úroveň, kdy už jednoduše tolik pomoci nepotřebujeme.

Nyní stojíme před výzvou, jak tohle všechno financovat i v následujících letech, a to smysluplným a udržitelným způsobem. Souvisí to nejen s provozem výzkumných center, ale i s financováním vědců samotných. Spousta vědců tu chce zůstat a chtějí se dále rozvíjet. To samozřejmě vyžaduje další finanční prostředky a znamená to větší konkurenci v grantových soutěžích.

Další výzvou české vědy bude zajištění hladkého přechodu do open access. Budeme nastavovat systém – jak ten národní, tak i naše zapojení do celoevropského. Bude to složitý úkol. Otevřený způsob publikování má také řadu úskalí, o kterých se příliš nemluví.

Jako další problém pociťuji konkurenceschopnost České republiky ve srovnání se zahraničím. Naše země stále není pro zahraniční vědce destinací prvního výběru. Nemyslím si, že by to bylo nižší kvalitou vědy, my spíše zaostáváme v dalších službách, které souvisí s usnadněním života. Peníze by měly plynout i do této sféry, abychom skutečně přilákali větší počet kvalitních badatelů ze zahraničí.

Měli bychom se striktně zaměřit na kvalitu vědy

O přechodu na otevřený způsob publikování se obvykle hovoří v zásadě v pozitivním světle. Vy ale upozorňujete i na jeho odvrácené stránky. Jaká je přesně vaše kritika?

Základní a těžko zpochybnitelný argument pro otevřený přístup je, že pokud je věda hrazena z veřejných peněz, tak by měla být pro veřejnost dostupná zdarma.

Za poslední roky se ale začaly v důsledku těchto snah objevovat i průvodní negativní jevy. Vydavatelé začali generovat nespočet časopisů, které publikují v otevřeném režimu. Tento nárůst je v posledních pěti letech téměř exponenciální. Není přitom složité uhodnout, jakou k tomu mají vydavatelé motivaci. Jakmile jsou vědci ochotní platit za publikování svého vědeckého článku, je očividné, že vydavatelé budou vytvářet stále víc příležitostí k tomu, jak na vědeckých publikacích vydělat. V tomto ohledu vidíme jasnou strategii, jak generovat vyšší zisky prostřednictvím otevřených vědeckých žurnálů.

Mou hlavní kritikou je pak to, že se za těchto okolností dramaticky zvyšuje počet publikovaných vědeckých článků. Je přitom jednoznačné, že se tím snižuje jejich kvalita. S tím pak přichází i další problém –⁠ když se zdesetinásobí produkce článků, tak je naprosto nemožné získat dostatek opravdu kvalitních hodnotitelů. Já jsem obecně zastáncem toho, že bychom jako vědci měli publikovat mnohem méně, než jak to děláme nyní. Naprosto otevřeně říkám, že příliš neuznávám vědce, kteří publikují například padesát článků za rok. S takovým vědeckým výkonem nemohou dělat výzkumnou práci. Fungují jako manažeři, kteří možná organizují týmy a shánějí granty, ale samotnou výzkumnou práci dělá někdo jiný. To ale není skutečná věda v pravém slova smyslu.

Napadají vás nějaká strukturální řešení, jak zpomalit onu nadprodukci článků?

Jediná cesta, jak omezit nadprodukci ve vědě, je zaměřit se na kvalitu vědeckých výstupů. Například tříletý grant Grantové agentury ČR by mohl mít jako dostatečný výsledek například pouze dva kvalitní články v impaktovaných vědeckých žurnálech. Není přece nutné publikovat desítky prací. Důležité je, jestli projekt přinesl skutečný vědecký přínos.

Bohužel se někteří poskytovatelé stále dívají na počty „zářezů“. To je zásadně špatně, kvalita musí být na prvním místě. Rozpoznat ji je samozřejmě složitější než prostý součet vědeckých výstupů, ale je to jediná cesta k rozvoji naší vědy.

Poskytovatelé by mohli výsledky hodnocení využívat intenzivněji

Vraťme se k vaší agendě v rámci RVVI, tedy k hodnocení české vědy. Hodnocení v rámci Metodiky 2017+ je velmi rozsáhlé. Nepřemýšlí se o delších rozestupech mezi hodnoceními?

Momentálně o tom neuvažujeme. Zůstáváme v režimu, kdy je hodnocení ve dvou základních modulech každoroční. V celém rozsahu se metodika provádí jednou za 5 let. Nicméně tuto otázku neslyším poprvé. Výhoda každoročního hodnocení je to, že celý systém je zaběhlý a poskytuje nám užitečné časové řady. Lze například sledovat vývoj v jednotlivých oborech nebo institucích.

Obecně ale tlačíme na to, aby se snížil počet výsledků hodnocených v modulu 1. Také uvažujeme o tom, že bychom do modulu 2 přidali další parametry, které by se týkaly například záležitostí financování a grantů. Abych uvedl konkrétní příklad – aktuálně řešíme, jak zohlednit ERC granty v hodnocení.

Pokud by se tedy první dva moduly v budoucnu významněji rozšiřovaly, je otázka, zda hodnocení provádět každý rok, zcela legitimní. Já se v této oblasti určitě nebráním smysluplným návrhům řešení.

Jaký je podle vás vliv posledních několika let Metodiky 2017+ na české vědní prostředí?

U práce na Metodice 2017+ jsem od jejího počátku –⁠ ať už v roli panelisty, nebo hodnotitele. Některé instituce dokázaly předchozí systém, přezdívaný kafemlejnek, využít ve svůj prospěch. Podle kafemlejnku byly vynikající, přičemž to nijak nekorelovalo se zvýšením kvality vědeckých výstupů. To bylo jednoznačně špatně.

V současné chvíli se mnohem více zaměřujeme na kvalitu, a to je také jeden z mých cílů v RVVI. Jsem si vědom jistých problémů, které nynější metodika má, ale na obecnější úrovni velmi pozitivně vnímám právě posun k důrazu na kvalitu v české vědě.

Občas se ozývá kritika Metodiky 2017+ v otázce aplikovaného výzkumu. Jak to vidíte vy?

Nejvíc kritiky v tomto ohledu směřuje k modulu 1 a je to legitimní problém. Občas totiž narážíme na to, že do našeho hodnoticího procesu vstupuje velké množství hodnotitelů a spousta z nich jednoduše neumí aplikovaný výzkum hodnotit.

V čem ten problém spočívá?

To má několik aspektů. Publikační výsledky často mají „návod“ k hodnocení, který spočívá v tom, že je výsledek publikován v nějakém kvalitním časopise nebo hojně citován. I když se snažíme neustále zdůrazňovat, že tyto bibliometrické ukazatele nemohou být základem hodnocení, hodnotitelé to stejně často v potaz vezmou. V aplikovaném výzkumu takovýto „návod“ není. Hodnotitel aplikovaného výzkumu musí vše posoudit z vlastní zkušenosti a vlastním měřítkem. Proto se stává, že se názory na výslednou známku v oblasti aplikovaného výzkumu rozcházejí.

Dalším problémem je i to, že někteří panelisté hodnotí pozitivně jen výsledky, které jsou již prodány nebo generují peníze. To je možná v některých oborech relevantní ukazatel, jinde je ale uplatnění výsledku běh na desetiletí. Představte si, že prodáte patent v roce 2018 a pro hodnocení v roce 2022 bude generovat velké sumy? To je například ve farmacii nerealistické. Důležité je dívat se z pozice hodnotitelů na aplikační potenciál daného výsledku, i když zatím peníze negeneruje.

Kromě toho se stává, že někteří hodnotitelé dají nejlepší známku jedině aplikovanému výsledku, který má celosvětový dopad. Tak by to ale být nemělo. Například různé rezortní výzkumné ústavy, které úspěšně něco vyvinou pro českou firmu a dělají kvalitní aplikovaný výzkum na lokální úrovni, si zaslouží nejlepší známku, i když jejich aplikace nemá mezinárodní dopad.

Stále se snažíme přijít s podrobnějšími návody a školeními, co a jak v případě aplikovaného výzkumu hodnotit. Když se na to ale podívám i z druhé strany, z celého hodnocení máme přibližně jenom 2 % připomínkovaných výsledků. To je podle mě dobrý výsledek. Nicméně si v žádném případě nemyslím, že je vše ideální, a vím, že máme ještě spoustu práce.

Myslíte si, že výzkumné organizace dostatečně využívají výsledky, které jim Metodika 2017+ nabízí?

Tato otázka má dvě části. Jedna se týká výzkumných organizací a druhá zase poskytovatelů veřejných prostředků na výzkum a vývoj. Z pohledu RVVI nevidíme, jak instituce konkrétně využívají data z hodnocení. Volně dostupné výsledky hodnocení se každopádně dají použít pro vnitřní hodnocení instituce nebo interní distribuci financí. To se například děje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde působím.

Když budeme ale hovořit o poskytovatelích veřejných prostředků na výzkum a vývoj, je to složitější příběh. V ideálním případě by měli poskytovatelé zahrnout výsledky do procesu rozdělování financí jednotlivým výzkumným organizacím. Řada poskytovatelů to ale nedělá vůbec a výsledky Metodiky 2017+ v podstatě ignorují. V pravidelných intervalech se na to ostatně snažíme upozornit i v rámci RVVI.

Samozřejmě nechceme, aby poskytovatelé metodiku absolutně kopírovali. Poskytovatel má naprosté právo říct, že v daném roce chce podpořit zvolenou výzkumnou organizaci z nějakého specifického důvodu. To je naprosto legitimní. Ale bylo by dobré mít od poskytovatelů alespoň zpětnou vazbu o důvodech, podle kterých výzkumné organizace podpořili navzdory jejich výsledkům v hodnocení podle Metodiky 2017+.

Fotosyntéza je základní zdroj energie

Jste jedním z mála vědců, kteří zastávají vrcholovou funkci, a ještě zvládají dělat špičkovou vědu. Nedávno jste se svým týmem publikoval článek v Nature. Na jakých projektech pracujete nyní?

Z článku mám radost, ale hlavní zásluha je na straně naší americké kolegyně Cheryl Kerfeld z Michigan State University. V její laboratoři se podařilo odhalit strukturu jedné specifické fotosyntetické antény a nás přizvala, abychom spočítali model přenosu energie. To byl průlomový objev sám o sobě. Nyní pracujeme na detailech, na které zatím v primární studii nebyl prostor.

V obecnější rovině se se svým týmem zabývám především regulací toku energie ve fotosyntéze. Vezměte si, že fotosyntetický organismus stále řeší problém, kdy má energie málo, nebo moc. Jinými slovy, rostlina nemůže odejít ze stínu nebo přímého slunce, ale má velmi sofistikovaný aparát, jak tok energie regulovat. Celá naše vědecká práce se tak soustředí na hledání vysvětlení tohoto problému regulace toku energie.

Co by mělo častěji o vašem oboru zaznívat a co podle vás veřejnost tolik neví?

Zabývám se výzkumem primárních dějů fotosyntézy. Je to čistý základní výzkum. Laické veřejnosti to může připadat tak, že si hraju s něčím, co nemá žádné reálné použití. Lidé si ale často neuvědomují, že veškerá potrava je ve svém základu fotosyntetického původu, například i maso je fotosyntetického původu, jelikož na začátku byly rostliny, které to zvíře sežralo. Pro naše vlastní palivo, tedy potravu, nemáme žádný jiný zdroj energie než fotosyntézu. A z tohoto pohledu je opravdu zásadní vědět, jak fotosyntéza funguje.

Na naši práci se dá navázat dalším krokem, na kterém už pracuje řada kolegů, kteří zkoumají například umělou fotosyntézu, tedy napodobují proces fotosyntézy a mohou tímto procesem generovat buď elektrickou energii, nebo produkovat nějaké užitečné látky. Naše výsledky se mohu také uplatnit v regulaci fotosyntézy, což může vést k vyšším výnosům plodin.

Autor: Vědavýzkum.cz (JT, ED)

Tomáš Polívka je profesor biofyziky na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je vedoucím laboratoře ultrarychlé spektroskopie, kde vede výzkum zaměřený zejména na studium primárních fotochemických dějů ve fotosyntéze. Po doktorátu na MFF UK působil v letech 1997–⁠2005 na Lund University ve Švédsku. Od roku 2005 je zaměstnán na Jihočeské univerzitě, kde v období 2011–⁠2020 vykonával funkci prorektora pro vědu a výzkum. Téměř od počátku svého působení v České republice se také věnuje problematice hodnocení vědy a výzkumu. Byl členem expertních panelů a komisí v IPn Metodika, Metodika 2013–⁠2017, Metodika 2017+. Od roku 2018 je členem Komise pro hodnocení výzkumných organizací a ukončených programů a od června 2022 této komisi předsedá. V roce 2021 byl jmenován hlavním koordinátorem hodnocení podle Metodiky 2017+. Od ledna 2022 je členem RVVI a od října 2022 také jejím místopředsedou.