Jiří Hutečka: Mytologie válečných konfliktů

Jiří Hutečka zdůrazňuje, že „česká paměť válečných konfliktů je také plná mytologických obrazů a nejrůznějších kultů: Janem Žižkou počínaje a Mnichovem konče.“ V roce 2010 strávil letní semestr na Boston University ve státě Massachusetts jako stipendista Fulbrightova programu s výzkumným projektem „Obraz válečníka a maskulinní identita v moderní západní společnosti.“ Při studijním pobytu si dobře uvědomil, že: „Aby moje práce k něčemu byla a měla nějaký dopad, nemůže zůstat uzavřená v českém prostředí. A to se týká i studia místních –⁠ českých dějin.“

S Jiřím Hutečkou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je patnáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na YouTube kanále a Facebooku. 

Co je pro vás jako historika největší výzvou při bádání?

Aktuálně – čas, protože skloubit poctivý archivní výzkum s výukou a rodinou není úplně jednoduché.

Ještě aktuálněji – covid, který neustále hrozí uzavřením archivů a knihoven nebo alespoň absurdním omezením jejich provozu; naštěstí pandemie měla i pozitivní efekt v přístupu řady institucí k digitalizaci fondů, ale materiálů je téměř nekonečné množství a půjde to pomalu.

Obecně – výzvou je vždy, jak odložit u pramenů sebe sama „do šatny“, nepromítat do pramenů příliš své doby, svých zkušeností a svých postojů a proniknout do toho, jak myslí, co si myslí a proč si to myslí autoři studovaných materiálů.

Věnujete se mimo jiné roli českých (a slovenských) vojáků během první světové války. Obvykle se v tomto kontextu skloňují legionáři, jak byli ale vnímáni vojáci bojující za Rakousko-Uhersko?

Většinově se věnuji českým vojákům, i když slovenští se spíše náhodou v mých vzorcích občas taky vyskytnou (přece jen historicky nemají až do roku 1918 mnoho společného). Pokud myslíte, jak se oni sami vnímali, rozhodně nelze říct, že by se všichni hned zpočátku viděli v roli utlačovaných Čechů s cílem švejkovat nebo nejlépe dezertovat. To, že se někdo považoval, byť i za uvědomělého a hrdého Čecha, se ještě v roce 1914 vesměs nijak nerozcházelo s pocitem loajality k rakouskému státu.

Stejně tak ale většinově nebyli kdovíjak nadšenými vojáky císaře pána. Většina chtěla prostě přežít a vyhledávali tomu odpovídající strategie – ať už byl jejich horizontem konec války, nebo příští ráno, na něž se to nakonec obvykle smrsklo. Obecně se viděli asi jako všichni ostatní, kteří zrovna nebyli legionáři nebo jiní dobrovolníci – jako lidé chycení soukolím dějin, jako lidé plnící svoji povinnost ke státu, ať již proto, že by se báli ji nesplnit, nebo protože ji plnili všichni ostatní kolem, nebo že věřili, že válka nebude trvat dlouho a oni se třeba vrátí s vavříny hrdinů.

Většinou to byla kombinace více faktorů a hodně záleží, o které fázi války mluvíme – iluze roku 1914 se rozplynuly ještě během podzimu a kruté zimy, načež je stále víc nahrazovala prostá povinnost, strach z trestu a nakonec i rostoucí deziluze a vztek na stát, který v očích mnohých ztrácel legitimitu. Což otevřelo cestu k přijetí alternativ, ať už národních, nebo radikálních…

Jaké bylo potom vnímání těchto vojáků po válce?

V zásadě byli zapomenuti, a když už byli připomínáni, tak buďto jako oběti (to především onen čtvrt milion válečných invalidů), nebo v lepším případě jako de facto rozvraceči monarchie. I proto se stal tak populárním zkreslený obraz Švejka coby typického Čecha – viděli ho v něm Němci, Rakušané, a nakonec i sami Češi, i když Hašek ho tak vůbec nenapsal. A když už sami chtěli na svoji válečnou službu vzpomínat (jakože mnozí chtěli), museli se tomuto obrazu přizpůsobit a třeba při plukovních oslavách neustále připomínat, že svojí válečnou službou vlastně rozvraceli monarchii.

I tak byli po většinu meziválečného období v očích státu podezřelí (ovšem méně než německy mluvící veteráni) a později se to části z nich začalo i zajídat a hlavně ve 30. letech se hlásili o své místo v národní paměti – to ale bylo pozdě. V období komunismu se pak jen jejich útlak změnil z národního na třídní a jistého narovnání se jejich paměť dočkala až po roce 1990, kdy se ovšem pro změnu kyvadlo výkladu často zhouplo do opačného extrému a často se až přehnaně zdůrazňovala loajalita, věrnost a neproblematické rakouské vlastenectví.

Boston, pohled přes řeku Charles, jaro 2010.

Vytvořil jste také historiografii konfederačního generála Roberta E. Leea. Skoro mi připadá, že jste zaujat tím, jak sami sebe vnímají – a jsou později vnímáni – bojovníci strany, která nějaký konflikt prohrála. Nebo jde o náhodu?

Asi to není náhoda – u sebeinterpretace amerického Jihu po prohrané občanské válce jsem začínal, a to mne přivedlo k poznání, že česká paměť válečných konfliktů je také plná mytologických obrazů a nejrůznějších kultů, Janem Žižkou počínaje a Mnichovem konče. Ale máte pravdu. Na tom, jak poražení musí uchopit svůj osud a často se jim nakonec podaří urvat alespoň vítězství v zápasu o paměť, byť třeba jen na pár desetiletí či století, je cosi fascinujícího. A taky to člověku neustále připomíná, že historie je vlastně neustálou interpretací a odráží minulý děj stejně jako současnost, v níž se o tom ději mluví.

Pojďme z historie válčení k vaší osobní historii. Proč jste se zaměřil na studium historie? Co vás k tomu vedlo?

To by bylo na dlouho a sám vlastně nevím. Moje teorie je, že za to mohly všudypřítomné sovětské válečné filmy vysílané v televizi v 80. letech. Jisté ale je, že jakmile jsem se v šesti letech naučil číst, četl jsem si populární studie z vojenské historie. Asi jsem nebyl sám, ale mě to vlastně nikdy nepustilo. Naopak se ten zájem prohluboval a přetavil v profesi. Vlastně nemám pocit, že bych kdy v životě chtěl dělat něco jiného – přece jen, když ve školce kreslíte bitvu o Berlín, zanechá to na člověku následky. Na historii je navíc krásné, že je to tak trochu teorie všeho, protože veškerá minulost je historie, od Velkého třesku až po dnešní ráno; a to včetně toho jak chápeme pojmy „velký třesk“ a „dnešní ráno“.

Pokud se nepletu, působíte na UHK, ale vystudoval jste a žijete v Olomouci. Proč jste změnil působiště a jak se s přesunem sžíváte?

V Olomouci jsem nejen studoval, ale narodil jsem se tam, takže je to spíš taková neschopnost opustit rodnou hanáckou hroudu. Je ale fakt, že jsem v Olomouci po studiích vlastně odborně nikdy nepůsobil, pouze externě – vždycky jsem někam dojížděl, nejprve do Brna a pak právě sem, do Hradce Králové. Na cestování si člověk zvykne, jakkoliv po dvaceti letech a hlavně s malými dětmi to, pravda, člověku občas leze na nervy…

Kromě toho jste se svého času přesunul i do USA jako stipendista Fulbrightova programu. Co jste tam zjistil ohledně studia historie vojenství?

Na Fulbrightu jsem byl v roce 2010. Strávil jsem půl roku na Boston University a byla to úžasná zkušenost po všech směrech, zdaleka nejen odborná. Pravda, přečetl jsem celou knihovnu a v debatách s kolegy si rozvinul své přesvědčení, že válka je stejně jako událost také kulturní a sociální kategorií, v níž hrají zásadní roli představy a očekávání, případně sociální role spojené se statusem, genderem atd. Hlavně jsem ale znovu a pořádně vyhlédl ven z malého českého rybníčku a uvědomil si, že aby moje práce k něčemu byla a měla nějaký dopad, nemůže zůstat uzavřená v českém prostředí. A to se týká i studia místních „českých“ dějin. V USA jsem byl již dříve, mé pojetí historie válek silně ovlivnil například letní seminář na akademii ve West Pointu, ale Fulbright mi dal touhu i odvahu se, jak to jen říct, globalizovat. Do USA jsem se pak ještě jednou vrátil učit a tenhle pocit se pak ještě prohloubil, ale ta zkušenost z roku 2010 byla zásadní.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?

Historie není jedna, není objektivní a není v ní jediná pravda o minulosti. Můžeme samozřejmě poznat, co se událo, ale jakmile se ptáme proč, odpovědí bude nepočítaně. To nás ale nezbavuje povinnosti snažit se vše pochopit a vysvětlit už proto, že historie definuje současnost a dává jí smysl. Což je právě hezky vidět na tom, jak máme neustálou potřebu vždy se k historii vztahovat a hledat v ní právě ten smysl, který od ní potřebujeme, znovu a znovu. A to je na historii to nejhezčí.

Veřejný park Boston Common v centru města, jaro 2010.

Rozhovor vyšel v říjnu 2021 v rámci blogu Komise J. Williama Fulbrighta s názvem Fulbright Reality Czech.

Zdroj: Komise J. Williama Fulbrighta