Marie Čechová: Nebýt jen nezúčastněný pozorovatel

Během své profesní dráhy jste se věnovala mnohým oblastem. Od teorie spisovného jazyka a jazykové kultury po morfologii, stylistiku a didaktiku češtiny, včetně práce s nerodilými mluvčími. Co Vás k oboru přivedlo? Hrály ve Vašem rozhodnutí pro bohemistiku roli nějaké osobnosti?

To víte, že ano. Jak v rozhodnutí pro učitelství, tak pro bohemistiku. K učitelství mě už v deseti letech přivedl učitel z obecné školy Václav Němec. V něm jsem se doslova zhlédla a nechtěla být ničím jiným než učitelkou, a to mi vydrželo dosud. Na střední škole mě má učitelka češtiny Jiřina Reilová nadchla zvláště pro literaturu a po příchodu na fakultu mě získal vynikající učitel a vědec profesor Jedlička pro jazyk. Byla jsem jeho pomocnou vědeckou silou a od té doby jsme spolupracovali.

Vyjmenovaly jsme Vaše výzkumné oblasti. Jaká jsou Vaše aktuální výzkumná témata?

Především zkoumám řeč v jejím fungování a stav vyučování češtiny. Také se zabývám odchylkami v řeči, jejich vznikem a výkladem. V nejbližších dnech vyjde můj článek Některé přežívající mýty o češtině, který pojednává o tom, co si lidé mylně myslí o některých jazykových jevech. Druhý text, který mám momentálně v tisku, se jmenuje Nadějné vyhlídky v minulosti. Ten je o minulých koncepcích výuky češtiny, co z nich se uskutečnilo a co se nerealizovalo, i když snad mohlo. V současné době spolupracuji se Stanislavem Štěpáníkem na návrzích právě připravované koncepce.

Když se zmiňujete o neuskutečněných cílech českého školství, je něco, co Vám na stávajícím systému vadí?

To víte, že ano, je toho dost. Především mi vadí nepromyšlené proměny v systému vzdělávání, jejichž příkladem nejsou jen maturity. To by ale bylo na dlouhé povídání, o tom jsem popsala mnoho stránek a pronesla řadu referátů. Dále také nefunguje ucelený systém postgraduálního odborného vzdělávání. Některý učitel vyjde z vysoké školy a z toho žije celý život, dál se vůbec nevzdělává, nestuduje odbornou literaturu, nečte ani učitelům určený časopis Český jazyk a literatura. Jak pak může vést své žáky na úrovni současného poznání?

Kde pro svůj výzkum berete inspiraci?

Z konkrétní řečové komunikace, slyším, jak lidé mluví při odborných nebo společenských setkáních, v dopravních prostředcích, na ulici, poslouchám rádio a televizi a jsem stále ve styku se studenty a s učiteli. V jejich řeči a tvorbě nacházím spoustu podnětů, které mě vedou k tomu, čím se zabývat, o čemž svědčí názvy mých knih Řeč o řeči a Život s češtinou.

Aktuálním tématem ve veřejném prostoru je přechylování. Jaký je na to Váš názor?

Myslím si, že čeština má ohromnou výhodu ve schopnosti přechylovat, jelikož ne každý jazyk ji má. Proto nezastávám názor, že by se nemělo přechylovat. Náš jazyk umožňuje už z podoby příjmení bezprostředně poznat, zda se mluví o ženě či o muži. Samozřejmě je třeba uvažovat i o situacích, v nichž se ženy uchylují z vážných – nikoli jen z módních – důvodů své jméno nepřechylovat, například muž je cizinec a ony s ním žijí trvale v zahraničí.

Jak se změnil Váš obor za dobu, kdy v něm působíte?

Z hlediska podílu žen ohromně. Když jsem na počátku sedmdesátých let začínala s odbornou prací, ať šlo o jakýkoli odborný tým, redakční radu, autorský kolektiv učebnic a jiné, vždy jsem v něm byla jediná žena. To se za posledních padesát let úplně změnilo. Musím ale říct, že jsem se v mužských pracovních týmech vždy cítila dobře a nemůžu říct, že bych byla nějak diskriminovaná.

Co si myslíte o postavení žen vědkyň v české vědě dnes?

Myslím si, že by měly mít rovné příležitosti. Ale já jsem si nikdy nestěžovala, měla jsem je, takže nemám žádné předsudky. Něco jiného je, jaké má žena podmínky k odborné práci. Měla jsem rodinu, takže jsem se vyrovnávala s množstvím „ženských“ povinností, šlo o to, aby vše ladilo. Bohudík jsem měla muže, který měl pochopení pro mne, pro rodinu, žádné práci se nevyhýbal a měl smysl i pro mou odbornou práci, podporoval mě i v ní. Byl prvním čtenářem a prvním kritikem mých textů. Jiného muže jsem si snad ani nemohla vzít, jen pana Čecha, viz podtitul mé knížky: Nomen omen: Češka – češtinářka – Čechová.

A jak se změnila věda sama?

Všimnu si jen jednoho jevu: zvýšil se tlak na počet publikací, účast v grantech… Nemyslím si, že honba za kvantem je vždy ku prospěchu věci. Nutí to mladší kolegy hodně publikovat, ale málo studovat. Stává se, že autoři zveřejňují poznatky, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou nové, ale jde přitom někdy o věci dávno poznané, s nimiž se neseznámili.

Stala jste první profesorkou v oboru český jazyk, jste autorkou a spoluautorkou velké spousty knih i učebnic a článků. Vnímáte, že za Vaším úspěchem stály vlastnosti, bez kterých by to nešlo?

Asi ano: pracovitost, vytrvalost, soustředění. Taky bych dodala, promiňte, zadek k sezení (smích). Když chcete psát knížky, musíte to „vysedět“. Já jsem člověk polem pracující. Jeden z mých šéfů, Jaroslav Jelínek, mi kdysi řekl: „Marie, ty nikdy nebudeš kůň do kočáru, ty budeš vždycky kůň do tahu.“ Jiný můj kolega, Vlastimil Styblík, s kterým jsme napsali desítky učebnic a knih, v době předinternetové říkal: „Naše Marie je šťastná, když má papír, tužku a gumu.“ Oba měli pravdu, práce mě těší.

Co byste ve výčtu Vašich úspěchů nazvala vrcholem Vaší kariéry?

Já o vrcholu kariéry nechci mluvit. Mám potěšení z výsledků práce, daří-li se mi, ze svých studentů současných i bývalých. Mnozí z nich jsou již vysokoškolskými učiteli, profesory nebo docenty češtiny nejen u nás, ale i ve světě. Například pro Egypt jsem vyškolila sedm bohemistů. Tušíte, jakou mám radost, když se ke mně studenti hlásí ještě po třiceti čtyřiceti letech? Co může být lepšího, než když vám děkují za to, co jste je naučila, svěřují se svými radostmi i starostmi a radí se s vámi?

Když mluvíte o spolupráci se zahraničím, domníváte se, že i pro studenty bohemistiky je potřebné vyjet do zahraničí?

Určitě. Dnes studenti mají velkou příležitost jezdit na studijní pobyty. Za mého mládí jsme byli úplně izolovaní, neměli jsme žádné možnosti. Proto je velká škoda, že ne všichni této příležitosti využívají. I pro studenty bohemistiky je takový pobyt přínosný: pocvičí se v cizím jazyku, seznámí se s češtinou na zahraničních univerzitách, naváží tam pracovní kontakty a možná získají i příští uplatnění, protože čeština se studuje na všech světadílech.

Co je pro Vás největším přínosem z Vašich zahraničních pobytů?

Samozřejmě jsem navázala kontakty, spolupracovala jsem a ještě spolupracuji s kolegy i s bývalými svými studenty v zahraničí, účastním se konferencí, vydávání časopisů, monografií a získávám tak podněty pro práci. Vzhledem k tomu, že jsem v zahraničí kromě přednášek pro lingvisty především učila studenty, to ostatně tady také, naučila jsem se na naši řeč dívat trošku z nadhledu. Cizinec, pokud studuje češtinu, aplikuje naučené analogicky ve své řeči. Někdy tak řekne něco, co by Čech nikdy neřekl. To vede k zamyšlení, jak a proč to vzniklo.

Myslíte si, že povědomí české společnosti o bohemistice je odpovídající?

Vůbec ne, lidé mají většinou zkreslenou představu. Mnozí ani nevědí, co to je bohemistika. Češtináře berou jako ty, kdo se starají o pravopis a často si s ním jazyk ztotožní. Ti, kteří ho neztotožní jen s pravopisem, řeknou: „Udělejte s tím jazykem už něco.“ Mají představu, že jazykovědci něco nařídí a lidé tak budou psát i mluvit, ale tak jednoduché to není. Na druhou stranu jazykovědec by neměl být jen nezúčastněný pozorovatel. Měl by nejen zjišťovat stav řeči a jazyka, ale také vyjadřování analyzovat a vyvozovat závěry, jaké tendence se v něm projevují, potom je buď podporovat, nebo uživatele informovat o tom, co je a není smysluplné.

Jak vnímáte svůj úspěch v letošním ročníku Ceny Milady Paulové?

Neuvažovala jsem o tom, natož pak o tom, že bych nějakou cenu měla obdržet. Nic takového jsem neočekávala, takže je to pro mne překvapení, ale zároveň veliká pocta být vybrána kolegy, katedrou, fakultou, univerzitou, komisí a ministerstvem. Děkuji za tu poctu.

 

Autorka: Kristýna Veitová

Foto: Tomáš Krist

Zdroj: NKC - gender a věda

Rozhovor vznikl v rámci každoročně vyhlašované Ceny Milady Paulové, jejímž cílem je ocenit významné české vědkyně za přínos svému oboru.