Česká republika je v některých oborech velmi dobře vybavena pro špičkový výzkum, ale zdá se, že svého potenciálu zatím dostatečně nevyužívá. Překážek k dosažení excelentních výsledků je více - za nejzávažnější je považována byrokracie při získávání a realizaci různých grantů a dotačních schémat. Může někdo v České republice překonat systémové problémy a získat Nobelovu cenu? A jak tuto cestu usnadnit?
Ve čtvrtek 22. 2. 2018 uspořádal Institut pro politiku a společnost diskusní pracovní snídani, která měla název Aspiruje česká věda na dalšího nobelistu? Debatu zahájila a moderovala ředitelka Středočeského inovačního centra a bývalá předsedkyně Technologické agentury ČR Rut Blízková. Hlavními panelisty byli jazykovědec a bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR Karel Oliva a místopředseda Rady vysokých škol a bývalý člen vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) Tomáš Opatrný z Univerzity Palackého v Olomouci.
Foto: Václav Bacovský
Karel Oliva nejprve vyzdvihl některá problematická místa v českém výzkumu, vývoji a inovacích (VaVaI), jako je přílišná svázanost předpisy a tabulkami, potíže s uznáváním titulů získaných v zahraničí nebo určitá řevnivost mezi vedením AV ČR a vysokými školami. V návrzích na vyřešení těchto problematických jevů se soustředil na „neformální“ oblasti. Podotkl, že špatné předpisy se v praxi dají různými způsoby obejít. Neschopnost udělat výjimku, která je pro české prostředí typická, vede dle jeho názoru často k absurditám, protože reálný život tyto normy většinou překonává. Problémy v komunikaci mezi AV ČR a vysokými školami by se pak daly řešit teambuildingovými skupinami nebo modelem personální unie, kdy by například vedoucí ústavu v rámci AV ČR byli zároveň vedoucími kateder na jednotlivých vysokých školách.
Tomáš Opatrný nesouhlasil s hodnocením vztahů mezi AV ČR a vysokými školami - zmíněná řevnivost je podle názoru jeho i Zdeňka Havlase z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR často jenom zdání. Zdůraznil také, že největší bohatství je v lidech a na jeho hledání bychom se měli soustředit především. Neměli bychom plýtvat talentem v podobě zavalování výzkumníků byrokracií. Tento problém demonstroval na zajímavém příkladu z praxe: jeden z nejnadanějších výzkumníků na pracovišti byl jako jediný schopný zvládat přebujelou administrativu k projektům a proto se stal prorektorem. Celý jeho čas pohltila úřednická práce, na vědeckou práci se bohužel už času nedostává. Tomáš Opatrný také zastává názor, že „nobelistu“ bychom neměli nakupovat, ale spíše vychovat.
Tomáš Mocek, vedoucí centra HiLASE při Fyzikálním ústavu AV ČR poznamenal, že nakoupit kvalitní vědce můžeme, a dokonce už se tak i mnohokrát stalo. Zároveň ale zdůraznil, že je třeba vytvořit takové podmínky, aby práce v ČR byla pro ty nejlepší vědce lákavá, a to zdaleka není jen otázka peněz. Tento názor zazněl ještě několikrát. Skutečnost, že peníze nejsou pro kvalitní pracovníky hlavním lákadlem a spíše je pro ně potřeba vytvořit servis, který jinde nemají, zmínili jak Cyril Höschl z Národního ústavu duševního zdraví, tak Jaroslav Koča ze Středoevropského technologického institutu (CEITEC) v Brně. Jaroslav Koča zařadil mezi minimální podmínky, které je třeba nabízet excelentním zahraničním vědcům, možnost domluvit se všude bez problému anglicky a nutnost mít kvalitní grantová oddělení, která talentované jedince osvobodí od tolikrát zmiňované byrokracie.
Aleš Vlk z portálu Vědavýzkum.cz se ve svém komentáři zaměřil na otázku, zda je možné vychovat vynikající jedince i v jiných oblastech. V této souvislosti zmínil nutnost probouzet zájem o vědu už u žáků základních a středních škol. Poukázáním na úspěchy českých sportovců nebo hudebníků (často navzdory celému systému) vyjádřil optimistický pohled na možnost úspěchu i v oblasti výzkumu a vývoje. Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek k této paralele přidal důležitou proměnnou v podobě obtížnosti hodnocení výsledků ve vědě v porovnání se zmiňovaným sportem a hudbou.
Aby výchova nobelisty byla možná, je podle Zdeňka Havlase klíčové zbavit talentované výzkumníky závislosti na grantech. Úspěch ve vědě je dle Martina Bunčeka z Technologické agentury ČR závislý také na jednotnosti vize. Jinými slovy - musí panovat shoda na tom, čeho chceme dosáhnout. Chceme vůbec v České republice vychovat excelentního vědce, který by mohl získat Nobelovu cenu? Taková shoda dle jeho názoru bohužel nepanuje.
Jak závěrem konstatovala moderátorka debaty Rut Blízková, asi nelze očekávat jednotnou vizi celého sektoru, ale skupina pozitivních "deviantů" může postupně měnit věci k lepšímu. A o to bychom se měli všichni snažit.
Autor: Vědavýzkum.cz (NS, AV)
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
