Britští vědci zkoumali žánr „případové studie dopadu“, která se stala povinnou součástí tamějších grantových žádostí. Zjistili, že v porovnání s běžnými vědeckými články v nich narostl výskyt zveličujících, afektivních a subjektivně zabarvených pojmů, přestože je často psali titíž autoři.
Humbuk? Jak lépe přeložit pojem, kterému všichni intuitivně rozumíme? Kristen Intemann, která mu věnovala studii publikovanou v Canadian Journal of Philosophy, navrhuje pro termín vědecký „hype“ následující definici: Jde o specifický druh hodnotového nadsazení, které implicitně nebo explicitně zveličuje pozitivní výzkumné aspekty za účelem zvýšení pozornosti, a zároveň tak narušuje normy vědecké komunikace.
Intemann neříká, že entuziasmus z vědeckého hlediska odborný text nutně diskvalifikuje – záleží na tom, nakolik naplňuje základní komunikační cíle svého žánru. Rozlišuje přitom různé stupně zveličení a také platformy, na kterých se komunikace odehrává – od vědeckých časopisů přes peer review a grantové žádosti až po mediální výstupy.
„Přehánění významu výzkumných zjištění je zdokumentovaný jev, který má navíc vzrůstající tendenci,“ říká Radim Hladík z Filosofického ústavu Akademie věd ČR. „Může mít vícero podob, od zaplevelení textů zbytečnými adjektivy po interpretování korelačních vztahů v kauzálních termínech.“
Lingvisticky vzato hype souvisí s pozitivním, hodnotově zabarveným jazykem – superlativy, hyperbolami nebo emočně saturovaným slovníkem; ale také s rétorickými strategiemi, jimiž se autor dovolává přijetí a souhlasu na úkor logicky strukturované a věcné argumentace, pokud ji rovnou nepředstírá.
Státem generovaný hype
Podobným prizmatem nazírá hype také čestný profesor na University of East Anglia Ken Hyland, jeden z nejvlivnějších lingvistů současnosti...
Slovo označené kurzívou patří k těm, na které se Hyland spolu s kolegou Fengem (Kevinem) Jiangem zaměřili ve studii mapující proměnu vědecké komunikace v souvislosti s britským Rámcem excelence ve výzkumu (REF 2014), který do hodnocení vědy mimo jiné zavedl zcela nový žánr – případovou studii dopadu (impact case study).
Žadatel o grant britské Rady pro univerzitní granty tak musí na čtyřech stránkách popsat společenský, ekonomický či environmentální přínos svého výzkumu bez ohledu na svou oborovou specializaci. Tím podle Hylanda došlo k zásadními obratu ve vědecké komunikaci: zdaleka už nestačí předložit správná a relevantní tvrzení, je třeba je „přikrášlit“ (embellish).
Se schématem REF 2014 jsme se setkali v nedávném článku o ubývání převratných objevů a deformaci výzkumných cyklů. Důraz na prokázání dopadů výzkumu nachází Radim Hladík i v české „Metodice 17+, částečně v jejím 5. modulu, ale zejména v modulu 3, který se jmenuje Společenská relevance a zaměřuje se právě na přímé a nepřímé dopady výzkumu a vývoje.“
Že nejde o marginální jev, potvrzují také výzvy agentury TA ČR, kde se žadatelé mohou setkat třeba s požadavkem na popis „očekávaných pozitivních společenských přínosů a dopadů projektu“. Tento trend se podle Hladíka neprojevuje jen v programech zaměřených na aplikovaný výzkum, ale dokonce i u projektů základního výzkumu. „Právě tímto směrem se ubíraly nedávné změny v zadávací dokumentaci pro standardní projekty agentury GA ČR. Nově musí žadatelé explicitně zvažovat dopady svého výzkumu z genderového hlediska, přínos projektu a jeho aplikační potenciál.“
Výše zmíněný obrat předznamenal již v roce 2013 někdejší vědecký poradce Mark Walport, když poznamenal, že „vědecký výsledek není dokončen, dokud není komunikován.“ Po deseti letech tuto perspektivu koriguje Hylandovo upozornění, abychom pro komunikaci vědy a jejích dopadů nezapomínali na její předpoklad – výzkum.
Vědci se dnes ocitají ve složité diskurzivní situaci: vedle prezentace záměru adresovaného vědecké komunitě často přesvědčují úředníky či daňové poplatníky o tom, že přidělené peníze nebudou vynaloženy nadarmo. Jak si všímá Hyland, „dopadová agenda“ tak může být náročnější než samotný výzkum, pro který jsou veřejné peníze dedikovány. A nadto výrazně subjektivnější. Z vědců se stávají copywriteři – pokud ve svém týmu nemají experta na komunikaci.
Jak se měří hype?
Hyland a Jiang se nesnaží upozornit na existenci nového problému, naopak operují na dobře zmapovaném poli. Hype, tj. zveličování či přikrašlování přínosů výzkumu nejen v médiích, ale i vědeckých publikacích, je již nějaký čas reflektován a ve svých extrémních, teatrálních projevech – třeba v nadužívání obratů jako „drastický propad“ či „pozoruhodný účinek“ – parodován.
Není to jen otázka povrchu – vědeckého žargonu, kdy by stačilo provést jakýsi jazykový „refresh“, ale potřeby strukturální změny. Hyland a Jiang ukazují, že zveličování zasahuje nejen prezentaci vědy navenek, ale už i do jejího sebehodnocení. Ať už jde o přírodní vědy nebo sociologii, jejich studie zveřejněná letos v časopise Higher Education je pokusem odpovědět na otázku, jak zveličování zachytit a v jakých oblastech se hype akumuluje.
Oba autoři zvolili korpus 800 případových studií dopadu podaných v programu REF 2014 v osmi vědeckých disciplínách. Na korpus aplikovali 400 termínů (hype terms), u kterých předem definovali zveličující funkci. Východiskem jim byly například frekventované termíny v nejcitovanějších článcích na téma covid-19, ale také odborná literatura věnovaná kategorizaci hodnoticího jazyka, na jejímž základě definovali sadu markerů, které zahrnují subjektivně afektivní hledisko, a posilovačů (boosters), užívaných k podpoře autoritativních výroků. Výsledkem je index výskytu hodnotového zveličování na 100 slov v textu.
K jakým výsledkům tato analýza dospěla? Předně k tomu, že v žánru případových studií dopadu se fenomén „hype“ objevuje ve větší míře (2,11) než v běžných vědeckých publikacích (1,55). Kromě toho postihuje spíše odtažitější disciplíny, jako jsou chemie (2,54) a fyzika (2,51). Na opačném pólu leží studie z oblasti sociální práce a politiky (1,71) nebo vzdělávání (1,95).
K nejčastějším hodnoticím výrazům obecně patří ty, které postulují jistotu, následované posilovači, které se u čtenáře dožadují souhlasu (slova jako významný, důležitý, silný apod.). Autoři ovšem zjistili také odchylky mezi disciplínami: Zatímco u tvrdých a abstraktních věd (STEM) prosperují pojmy evokující invenčnost (první, nový, unikátní), narativ měkčích věd tíhne k vyzdvihování reálných přínosů výzkumu (nezbytný, kritický, vlivný).
Přirozeně selektivní metodou Hyland s Jiangem odhalili slepé skvrny „agendy dopadu“, ve kterých jsou vědci nuceni uměle zapojovat poetický slovník. Současně otevírají otázku, zda je vůbec rozumné delegovat hodnocení výzkumu na ty, kteří ho provádějí. „Dopad je zkušeností příjemce,“ upozorňuje Hyland. Opak připomíná situaci, kdy spisovatel vykládá sám sebe.
Kdo tedy změří dopad?
Nejen, že dopadová agenda může být pro vědce nedůstojná (když se například z excelentního vědce stává neobratný copywriter), časově neudržitelná a kontraproduktivní, podle Kena Hylanda mimoděk zavdává příčinu pro diskreditaci vědy. Zvláště, když se kontrola nad tím, co je a co není vědecky relevantní, přesune do roviny, ve které vědci tahají za kratší konec provazu. To neznamená, že by se hodnocení vědy mělo vrátit do „věže ze slonoviny“.
Ani Radim Hladík nepopírá užitečnost situace, kdy vědci a vědkyně uvažují nad společenskými a environmentálními přínosy. Ale jak dodává, „takovou vědeckou kulturu těžko půjde pěstovat prostřednictvím nových formulářů, jejichž vyplňování otevírá prostor pro komunikaci ve stylu ,hype´nebo – jak se říká u nás – pro ,slohová cvičení´.“
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Zdroje: Cambridge University Press, LSE, Springer
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
