Italský výzkum zůstává po volbách v nejistém vakuu

Termín odliv mozků (brain-drain) neboli únik lidského kapitálu popisuje fenomén, kdy kvalifikovaní lidé opouštějí zemi, ve které a na jejíž náklady získali vzdělání či odbornost, a své dovednosti uplatňují v zahraniční zemi, která z jejich odbornosti těží (brain-gain). Pojem byl poprvé použit britskou Královskou společností v souvislosti s poválečným hromadným přesunem evropských vědců a inženýrů do USA.

I když není zcela jasné, zda je tento druh mobility z hlediska země původu čistě negativním jevem (diskutují se např. různé sekundární zpětné benefity), v případě masivního odlivu italských absolventů vysokých škol, doktorandů a mladých výzkumníků v posledních 15 letech málokdo pochybuje o tom, že se jedná o závažný společenský problém. Což ostatně rezonovalo i v našem rozhovoru s italským vědcem Giancarlo Fortem, když uvedl, že „je třeba si přiznat, že Itálie našim mladým vědcům v poslední dekádě nedala moc příležitostí.“

Napříč italskou politickou reprezentací převládá shoda, že současný stav je neudržitelný a vyžaduje razantnější strukturální reformy. S jednou výjimkou: novým vládním kabinetem, který od 22. října vede Giorgia Meloni, první italská premiérka a předsedkyně národně konzervativní strany Bratři Itálie. Jaký bude postoj nové vlády nejen k financování výzkumu, ale k vědě jako takové, zvláště na pozadí současné ekonomické krize, totiž není zatím zcela jasné. V řadách akademiků, vědců a těch, kteří jsou zapojeni do řetězců italského výzkumu a vývoje, se tak kumulují pocity nejistoty a existenční tísně.

Exodus (nejen) italských „mozků“

Podle odhadů opustilo zemi v letech 2008 až 2019 přibližně 14 000 italských výzkumných pracovníků. Podle Giorgie Gugliemi lze tento trend částečně vysvětlit nízkými výdaji na výzkum, které odpovídají 1,4 % HDP (hluboko pod evropským průměrem 2,2 %), přičemž větší část financuje průmysl, kdežto veřejný sektor vydává jen 0,5 % HDP. Distribuce peněz je navíc nepřehledná, nekoncepční, nepravidelná.

Se zajímavým příspěvkem k diskusi o exodu italských vědců přišla v roce 2018 studie, která vznikla na půdě University of Bergamo. Odliv mozků se podle ní netýká jen excelentních vědců, kteří se uplatňují na předních světových univerzitách a pracovištích, ale paradoxně i těch s nejhoršími výsledky. Nelze jej tedy zdůvodnit pouze budováním vědecké kariéry a má hlubší příčiny. Autoři vyvozují, „že ti s nejlepšími výsledky se zaměřují na přeshraniční renomované univerzity kvůli akademické perspektivě, zatímco ti s relativně horšími výsledky se zpravidla stěhují do zahraničí na instituce, které nejsou zaměřeny na výzkum, pouze za účelem zaměstnání.“

Zvýšená demografická mobilita se ovšem netýká pouze vědců. Podle statistik na trhu práce opustilo mezi roky 2008 až 2016 trvalé bydliště na 500 000 Italů a 300 000 cizinců se z Itálie vrátilo do země původu. Současně byly zaznamenány zvýšené přesuny zejména kvalifikovaných zaměstnanců z italského jihu do centrálních a severních regionů. Zhruba 5 milionů italských občanů (téměř 10 % populace) tak žije v zahraničí a míra emigrace, zejména mladších lidí, dlouhodobě roste, a to i v ekonomicky silnějším severu země.

Snahy o renesanci italské vědy a výzkumu

Celá italská společnost a ekonomika se stále zotavují z šoku, který způsobil drtivý nástup pandemie koronaviru na jaře 2020, se kterým se potýkala druhá vláda Giuseppe Conteho z Hnutí pěti hvězd. Tato zkušenost poznamenala postoj veřejného mínění vůči Evropské unii zejména poté, co Evropská centrální banka zamítla žádost Itálie o urgentní finanční podporu a některé evropské státy navíc jen neochotně poskytovaly materiální pomoc. Dokonce došlo i na diplomatickou roztržku s Českou republikou kvůli údajnému a stále neobjasněnému zadržování čínského zdravotnického materiálu v Lovosických skladech.

I přes to se levicově-liberální Conteho vláda pokusila řešit problém chronicky podfinancované italské vědy jednak okamžitým navýšením výdajů na základní a aplikovaný výzkum, jednak vytyčením hodnoty 2 % HDP jako střednědobého cíle jejich financování. Došlo i na pokusy o strukturální změny v akademickém a výzkumném sektoru například zavedením kariérních reforem, jako jsou aktivní nábory profesorů, a zlepšením existenčních podmínek pro studenty a výzkumníky. Svorníkem těchto snah bylo ustavení samostatného ministerstva pro univerzity a výzkum (Ministero dell'Università e della Ricerca, MUR) vyčleněného podobně, jak tomu už bylo na konci 80. let, z gesce ministerstva veřejného vzdělávání.

Po krizi a rozpadu koalice z kraje roku 2021 byla sestavena provizorní vláda Maria Draghiho, která získala podporu širokého politického spektra, aby dovedla zemi do řádných parlamentních voleb na podzim roku 2022, což zhatily rozepře ohledně podoby vládní ekonomické pomoci při řešení energetické krize. Draghiho, v zásadě technokratická, vláda pak po dobu svého působení v oblasti politiky vědy a výzkumu pokračovala v kurzu nastaveném Conteho kabinetem. Nejen že zavedla další reformy, ale také přijala základní strategický plán, který předpokládá nárůst veřejných investic a nový způsob jejich distribuce prostřednictvím Národní agentury pro výzkum (ANR), která bude nezávislá na ministerstvech a projektové žádosti bude vyhodnocovat podle evropských standardů.

Významným impulzem pro renesanci italské vědy bylo vyčlenění 9 mld. eur z italského národního plánu obnovy pro investiční program s názvem Od výzkumu k podnikání (Dalla RICERCA all'IMPRESA) či pro vytvoření 5 národních výzkumných center, financování projektů mladých výzkumníků, posílení udržitelných inovačních ekosystémů a dodavatelských řetězců a další priority.

Fratelli d’Italia: Co bude s přijatými reformami?

Pomyslné vidle do tohoto projektu „hodil“ výsledek předčasných parlamentních voleb z 25. září 2022, ze kterých vítězně, s více než čtvrtinou hlasů, vzešla strana Bratři Itálie, která sestavila pravicově konzervativní vládu se stranami LEGA (Liga severu), Forza Italia a sicilskou Diventerà Bellissima.

Jak upozorňuje Mario Pianta, ekonom ze Scuola Normale Superiore ve Florencii: „Minulé pravicové vlády výrazně snížily výdaje na vědu.“ Současná vláda navíc bude čelit dalším výzvám. V souvislosti s růstem inflace a nákladů na energie i s výší italského veřejného dluhu Pianta poukazuje na to, že „škrty ve výdajích na výzkum jsou politicky snáze dosažitelné než jiné škrty ve veřejných výdajích.“

K obavám z ekonomických škrtů se řadí další, politické či ideové pochybnosti: Nakolik bude Giorgia Meloni, lídryně nejpravicovější italské vlády od roku 1945 a hlasitá kritička evropského federalismu, nakloněna k řešení aktuálních potřeb vědecko-výzkumné komunity, a ostatně i k jejím hodnotám?

Symptomatickými jsou někdejší výpady Bratrů Itálie vůči vládním restrikcím při řešení pandemie, která se opírala o doporučení vědců, i samotný volební program strany. V osmé kapitole „Oživení škol a univerzit a výzkumu“ převládá problematika školství, zatímco vědě a výzkumu je věnován krátký odstavec, který heslovitě vypočítává například důraz na digitalizaci a transfer technologií, podporu duševního vlastnictví a neurčité přísliby 10leté strategie a nového způsobu oceňování vědecké práce. V tomto kontextu je rovněž příznačná absence Bratrů Itálie v předvolební anketě časopisu Nature o postojích italských politických subjektů v otázkách vědy a výzkumu či odlivu mozků. Nebylo překvapením, že v předvolební kampani zůstala tato témata zcela na okraji zájmu.

Ještě větší znepokojení vzbuzují některé výroky současné premiérky. V kontextu nástupu inflace Meloni uvedla, že hodlá revidovat podobu národního plánu obnovy. Spolu s tím se objevují spekulace o opětovném zrušení ministerstva pro univerzity a výzkum, které posiluje skutečnost, že s obsazením ministerského postu nová vláda otálí. Na to konto začátkem října vystoupila iniciativa Gruppo 2003, jež sdružuje nejcitovanější italské vědce, s apelem adresovaným všem politickým stranám, aby Draghiho koncepci zachovaly v plánovaném rozsahu a nerušily MUR.

Závěrem: Blíží se další vlna, anebo antiklimax?

Za této konstelace a politického vakua obestírajícího vědu a výzkum se nelze dotčeným aktérům divit, když s obavami očekávají drastické vládní škrty nebo to, že významná část prostředků určených pro kontinuální rozvoj sektoru bude odkloněna na zajištění dodávek energií či podporu služeb v turistickém ruchu.

Jak už bylo řečeno, nová italská vláda těmto černým scénářům dodává na přesvědčivosti. Přesto s jejím uvedením do funkce a potřebou prosadit opatření na zmírnění ekonomické krize si někteří komentátoři všímají určitých signálů, které napovídají, že i nesmlouvavá rétorika Giorgie Meloni – při zachování vyhrocené dikce u tradičních konzervativních témat – možná v některých exekutivních momentech nakonec překvapí spíše pragmatickým přístupem.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)

Zdroje: Italská vláda, Fratelli d’Italia, Giorgia Meloni, Brookings, Elcano, Inside Higher Ed, Nature (1, 2, 3), New York Times, Research Professional News, Science Business, SIR, VICE