Věda, výzkum a inovace by měly sloužit jako katalyzátory rozvoje společnosti. To si žádá velké množství prostředků z veřejných financí. Veřejnost přitom často neví, co vědci skutečně dělají, proč to dělají a co z toho bude mít. Pandemie koronaviru přinesla impuls k tomu vztah mezi vědeckou komunitou a veřejností dále zkoumat.
Koncem srpna přinesl britský The Spectator rozhovor s Rishi Sunakem, neúspěšným kandidátem na premiéra Velké Británie, který od února 2020 do července letošního roku působil v kabinetu Borise Johnsona jako ministr financí. V tomto rozhovoru, který se ohlíží za průběhem koronavirové pandemie ve Velké Británii, Sunak uvedl: „Neměli jsme vědcům dávat takovou moc, jakou jsme jim dali.“
Tímto kontroverzním výrokem vzbudil velkou pozornost a reakce z vědecké obce na sebe nenechaly dlouho čekat. Například doktorka Rachel Clarke z oddělení britské Národní zdravotní služby pro paliativní péči v rozhovoru pro The Independent reagovala: „Je žádoucí podívat se po nějaké době zpět a zhodnotit rozhodnutí, která se udělala. To je vědecký přístup. Nikdo samozřejmě neříká, že se vše udělalo tak, jak mělo. Ale toto není Sunakův přístup. Ten se pouze najednou tváří velmi upřímně, aby zvýšil své šance stát se premiérem.“
To, že se jedná spíše o rétoriku v rámci politického marketingu, potvrzuje i vyjádření zainteresovaných expertů pro web Science Media Centre. Takto na Sunaka reaguje například profesor John Edmunds, matematik a člen vládní Scientific Advisory Group of Emergencies (SAGE): „Role SAGE se špatně chápe, byla poměrně úzká: přezkoumávat a hodnotit vědecké důkazy, aby pomohla informovat rozhodovací orgány. Nezabývala se ekonomickými aspekty opatření – nebyla o to požádána a nebyla k tomu ani zřízena.“
Důvěra v odbornost?
Často slýcháme i z řad samotných vědců, že během pandemie koronaviru výrazně vzrostla důvěra v odborné vědění a došlo k všeobecnému rozpoznání důležitosti vědy. Je to ale skutečně tak? Jak si lidé cení vědců? Kdo pro ně vědcem je, a kdo už ne?
Tento vztah mezi společností a vědci během pandemie je již sám o sobě předmětem bádání. Jen Birks v knize Power, Media and the Covid-19 Pandemic (k dispozici zde) uvádí, že během pandemie koronaviru v Británii „…se vědecký názor využíval spíše jako legitimizační nástroj, než aby vědecké poznatky formulovaly veřejné politiky.“
Birks popisuje, jak sami vědci, přesvědčeni tím, že politici jejich varování nebudou akceptovat, nedávali najevo své obavy ze zhoršující se situace na počátku pandemie. Zjednodušeně řečeno, vědci měli obavy postavit se se svým expertním názorem názoru (kvazi-)většinovému.
Tento jev popsala jako tzv. spirálu mlčení Elisabeth Noelle-Neumann už v roce 1974 ve spojitosti s masmédii a vytvářením a projevováním názoru na určité politikum. Takové ospravedlnění postoje výzkumníků můžeme ale chápat také jako jejich selhání. To se nedávno podobně projevilo v České republice, kdy média dávala prostor i odborníkům z nerelevantních oborů, aby se vyjadřovali k onemocnění nebo pandemii koronaviru. To mělo v důsledku negativní dopady na důvěru v odborné vědění, jelikož se tak vytvořil obraz chybějícího konsenzu.
Studie v jednom z časopisů Nature dokazuje, že obecná důvěra ve vědu a výzkum a konsenzus ohledně této důvěry v rámci daného regionu pozitivně korelovaly s ochotou nechat se očkovat proti koronaviru. Studie mimo jiné zajímavě poukázala na to, že „Česká republika má nejnižší společenskou shodu na důvěře ve vědu“ mezi všemi porovnávanými státy. Výzkum využíval data z dotazníku Wellcome Global Monitor 2018, kterého se zúčastnilo na 120 000 respondentů v 126 státech.
Dále také musíme vzít v potaz, že vědci sami pouze neradi zasahují do věcí veřejných, jak píše Naomi Oreskes pro Scientific American: „Mnozí vědci se neradi zapojují do politických debat, protože se obávají ztráty důvěryhodnosti. Obávají se, že pokud se zapojí do veřejné debaty o sporné otázce, budou považováni za zaujaté a budou znehodnoceni jako straníci. Toto vnímání pak podle nich povede k tomu, že věda sama bude označena za zaujatou, což dále oslabí důvěru veřejnosti ve výzkum.“
Podle studie výzkumníků z ETH v Curychu, ale lidé chtějí slyšet odborné stanovisko vědců zvláště v ožehavých otázkách, jako jsou klimatická změna, kontrola zbraní či právě pandemie. K tomu Oreskes uvádí, že příkladem začlenění odborníků do veřejné debaty s „dobrým koncem“ je řešení problému ozonové díry a zákazu chemikálií, které ozonovou vrstvu poškozují.
Překáží nám naše vlastní představy?
Vztah laické společnosti k odbornému vědění je ale také zatížen kognitivními překážkami. Například tato studie dokládá, že lidé s největším odporem vůči vědeckému konsensu v daném tématu mají obvykle nejnižší úroveň objektivních znalostí, přestože své znalosti hodnotí jako bohaté, jak také uvádí server PsyPost.
Ukazuje se tedy, že důvěra lidí ve vědu a vědce (což samo o sobě představuje podstatný rozdíl) záleží i na tématu, o kterém se právě diskutuje. Dále je důležité, které stereotypy ohledně vědců a vědkyň lidé používají. Tato metastudie například zjistila, že u amerických dětí dlouhodobě roste pravděpodobnost, že zadáte-li jim, aby nakreslily postavu vědce, daleko častěji než před několika lety nakreslí vědkyni – ženu.
Další výzkum zase zkoumal, zda se, například pod vlivem popkultury, nerozšiřuje stereotypní představa šíleného vědce. „Participanti si o vědcích vytvořili stereotypní představu, že jsou robotičtí a postrádají emoce, že upřednostňují vědomosti před morálkou a že jsou potenciálně nebezpeční.“
Také tento článek z roku 2012 upozorňuje, že často máme tendence vnímat profesi vědce/výzkumníka stereotypně – jako staršího bílého muže v bílém plášti a s rozcuchanými vlasy, brýlemi, míchajícího barevné tekutiny v laboratoři. V českých podmínkách je v rámci průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění pravidelně sestavován žebříček prestiže povolání. Poslední z roku 2019 ukazuje, že na vrcholu žebříčku jsou lékaři, vědci ihned pod nimi na druhém místě a to dlouhodobě, minimálně od roku 2004.
Průzkum americké agentury Pew Research Center zase indikuje, že jako „vědecké“ laická americká společnost vnímá to, co má spojitost s přírodními a technickými vědami či medicínou. „Nejvýznamnější z nich (oborů, pozn. red.) je vývoj v oblasti zdraví a medicíny, například nové způsoby léčby nemocí. Další, méně často zmiňované oblasti zahrnují odkazy na počítačové a digitální technologie, životní prostředí a pokrok v oblasti výzkumu vesmíru,“ uvádí průzkum. Sociální a humanitní vědy jsou tak stereotypně vnímány jako nedůležité či neprospěšné, resp. nejsou vnímány na stejné úrovni s výše zmíněnými.
Tyto stereotypy nejsou pouze úsměvnými nedorozuměními, ale mají reálný dopad na tvoření vědních politik. „Špatná image škodí vědcům na mnoha úrovních. Špatná image může ovlivnit administrátory, kteří přidělují finanční prostředky na výzkum. Děti, které mají zkreslený pohled na vědce, může odradit od vědecké kariéry. A konečně široká veřejnost, která přichází do styku s technologiemi každý den svého života, má mít jen malou nebo žádnou představu o tom, kdo pracuje na vytváření vědeckých poznatků, které za těmito technologiemi stojí,“ dočteme se ve starším článku The Science Creative Quarterly.
Na druhou stranu aktuální image vědy je pravděpodobně díky pandemii koronaviru spíše lepší. „9 z 10 občanů EU (86 %) považuje celkový vliv vědy a techniky za pozitivní. Očekávají, že v budoucnu bude mít pozitivní vliv řada technologií: zejména solární energie (92 %), vakcíny a boj proti infekčním chorobám (86 %) a umělá inteligence (61 %). Výsledky ukazují vysoký zájem o vědu a technologie (82 %) a touhu občanů dozvědět se o nich více na místech, jako jsou radnice, muzea a knihovny (54 %). Na otázku, v jakých oblastech mohou výzkum a inovace přinést změnu, respondenti nejčastěji uvádějí zdravotnictví a lékařskou péči a boj proti změně klimatu,“ přináší výsledky průzkumu z roku 2021 Eurobarometr. Zajímavostí je také výsledek, podle kterého 50 % dotazovaných odpovědělo, že vědci jsou příliš závislí na financování ze strany průmyslu, než aby mohli být považováni za důvěryhodné zdroje informací.
Důvěra ve vědce a vědu je zásadní aspekt stabilní společnosti, o který je potřeba pečovat. „Více než polovina evropských občanů tvrdí, že vědci netráví dostatek času setkáváním s lidmi a diskusemi o své práci. Pokud nebudeme budovat společenskou důvěru, nebudeme mít takový dopad, jaký očekáváme," uvedla Anna Panagopoulou, ředitelka European Research Area and Innovation.
Autor: Vědavýzkum.cz (TH)
Zdroje: Science Bussiness, The Science Creative Quarterly, Scientific American (1, 2), The Spectator, Science Media Centre, Nature, IOPScience, Science, PsyPost
- Autor článku: ne
- Zdroj: Vědavýzkum.cz
